DRESDEN 2011

Zwinger a tak dále...

Tradičně bohatá snídaně má jednu chybičku - kapacita míst k sezení jaksi nedostačuje zájmu, takže každou chvíli někdo někde postává s tácem a čeká, kde se uvolní místo. Trochu chaotické je i to, že „švédský stůl″ je v jedné místnosti, zatímco jídelny labyrintem chodeb o kus dál. Ale hotl, co zdědili, ta maj - přestavba by asi byla dost komplikovaná, pokud vůbec možná. A poloha skutečně co by kamenem dohodil od takřka všech drážďanských památek je úžasná.

Ráno leje jako z konve. Do Zwingeru, kam máme namířeno, to naštěstí není daleko. Moje očekávání, že takhle po ránu by to mohlo být bez fronty, se naplnilo. Ono je fakt, že v neděli je tu oproti sobotě celkově daleko méně lidí, jak jsme se přesvědčili i na trzích, v ulicích města stejně jako odpoledne ve vlaku, ale když jsme odcházeli, přesto už zas byla před vstupem fronta značná. Problém totiž není ani tak v tom, že by pokladny nestíhaly, ale že dovnitř pustí jen omezený počet lidí, takže když se kapacita naplní, je třeba čekat, až někdo vyjde. Což může být čekání dosti nekonečné, protože Obrazárna je skutečně rozsáhlá a plná skvostů, u kterých stojí za to se na chvíli zastavit.

V ceně vstupenky na „Staré mistry″ (dospěláci 10 euro, děti zdarma) jsou i další expozice - sbírka porcelánu a část zbrojnice. Ale holky jsou po třech hodinách mezi obrazy dostatečně uondané, takže je vzdáváme, stejně jako sbírky v nedalekém zámku. Více je láká historický trh (Mittelalter Weihnacht) v protějším Stallhofu. Na tenhle trh se platí vstupné - což mi přijde trochu zvláštní, když na trh jde člověk primárně utrácet, ale budiž. Nutno říct, že je pěkný, je úplně jiný, než ostatní, což zejména v tomhle městě potěší, a mají tu řadu zajímavých věcí (kameninové butylky s medovinou, nože, zajímavé šaty, ale třeba i volské rohy) a řadu dobrot. Ale je velmi malý.

Poslední naše drážďanská zastávka je v Kreuzkirche nedaleko náměstí. Rozlehlá oválná loď jen s prostou hrubou omítkou, z níž tu a tam trčí nějaký fragment původní bohaté kamenické výzdoby interiéru, působí velmi silně. Je to asi nejvýraznější připomínka válečné katastrofy v současných Drážďanech.

„Pouhé nakouknutí″ se protáhlo na dobrou půlhodinu, a tak už nezbývá, než klusat na nádraží. Ještě musíme koupit jízdenky. Nastal totiž tradiční problém víkendových cest do Německa - zatímco pro cestu tam lze využít velice výhodné nabídky přeshraničních zlevněných jízdenek, zpátky ne, neboť žádnou z těchto jízdenek nelze koupit na den dopředu. Takže jsou vždy nutné složité kombinace, jak se dostat zpět za co nejrozumnější peníz. Pro tentokrát jsme zvolili jízdenku Elbe-Labe, kterou lze koupit i na Německé straně, byť za výrazně vyšší cenu, než v Čechách (skupina 29 eur). I tak se to jeví jako nejvýhodnější kombinace, třebaže platí pouze na hranice Ústeckého kraje, takže je potřeba vyzbrojit se předem jízdenkou z Vraňan dál (kterou naštěstí dopředu koupit lze).

Takže napravily si Drážďany reputaci? Jak v čem. Je to město plné rozporů. Určitě stojí za návštěvu, ale nepůsobí tak pohodově, jako města v Rakousku či Bavorsku. A nemá ani tak výraznou předvánoční atmosféru. Marně přemýšlím proč. Dědictví komunismu? Nebo protestantismu? Nevím... Zdaleka jsme neviděli všechno, co by zde stálo za vidění; ale případnou příští návštěvu asi raděj někdy na jaře nebo na podzim.

předchozí kapitola / obsah deníku