LINZ 2009

Linecké kostely

Než odjedeme domů, ještě bychom rádi prohlédli něco zdejších kostelů. Je jich tu jak naseto – vesměs barokní, klášterní. Ale ze všeho nejdřív by to chtělo něco teplého do žaludku. Zlákává nás čínská restaurace v jednom z krásných renesančních domů přímo na náměstí. Nabídka „snězte, co můžete“ za necelých 7 eur (pro děti 5 eur), když si lze vybírat z nejrůznějších asijských specialit včetně několika druhů suši, obalovaných sépiových kroužků, opékaných kuřecích křidélek, různých salátů, je v tom i zmrzlina či kompot, je prostě úžasná (nápoje samozřejmě v ceně nejsou – čtvrtlitr koly či jablkového džusu 2,10; černý čaj 2,50). Vstup z malého arkádového dvorku, uprostřed něhož roste jinan, velmi příjemné prostředí. Už druhá úžasná hostina tohoto dne.

Pak tedy vyrážíme po kostelech. Farní chrám, bývalý jezuitský chrám, kostel bývalého voršilského kláštera… Bohatá umělecká výzdoba se snoubí s potemnělou podvečerní atmosférou. Kostely ozařují pouze svíčky. Holky se přidávají a také nějaké zapalují… Karmelitánským kostelem se rozléhají slova spontánně odříkávaných modliteb. V bývalém minoritském kostele narážíme na zkoušku večerního koncertu. Starý pán na nás kývá, že můžeme klidně dovnitř. Chrámovou lodí zní Haydn a já definitivně zapomínám na včerejší rozpačité pocity z tohoto města.

Objevujeme další dva malé trhy. Jeden na náměstí u farního kostela, druhý v jednom z (jak jinak než renesančních) dvorů proti Landhausu. Dominují jim domácí výrobky a výpěstky – oleje, medy, ovocné likéry, zajímavé výrobky ze žuly či ze dřeva. Kdo ví, kolik podobných trhů je tu po těch různých dvorcích a zákoutích ještě poschovávaných.

Ve čtyři hodiny otevírá Akustikon – expozice zvuků. Vstupné údajně 6 eur dospělí, 4 děti. Z důvodu mě neznámého nám to dávají za 4 pro dospělé, děti zdarma. Rozhodně se s nimi nehádám J. Expozice není rozsáhlá, ale i tak bychom tu vydrželi daleko déle, než tu zhruba půlhodinu, kterou si můžeme dovolit, aby nám neujel definitivně poslední vlak. Tři zvukovody, přivádějící zvuky z různých částí města, zařízení předvádějící odraz zvuku od různých materiálů, železné roury zaslepené různými materiály (vata, plech), do nichž může jeden hulákat, druhý na druhém konci poslouchat a porovnávat, ve které jak zvuk prochází, případně se vrací zpět… A hlavně polyfon – dvě sady šuplíků, v každém jiný zvuk. V jedné sadě různé klapání, bouchání, šustění a skřípání, ve druhé úryvky nejrůznějších skladeb. Samozřejmě, netrvalo dlouho, a holky přišly na to, co se stane, když se otevře víc šuplíků současně...

Vánočně vyzdobenou hlavní třídou pelášíme na nádraží. Ve výlohách další Betlémy, jeden velký ocelový pak na konci třídy kousek od nádraží. Definitivní tečkou za předvánoční atmosférou Lince pak kornout horkých kaštanů (Heisse Maroni – 2,50 za 14 kousků).

Při příjezdu nám připadalo nádraží jako strašné bludiště. Kupodivu, dá se tu orientovat velmi dobře, a tak nacházíme vlak do Summerau bez potíží. Moderní příměstská linka je zajímavá zejména tím, že není uvnitř rozdělená žádnými dveřmi a přepážkami, takže celá souprava tvoří jeden souvislý dlouhý prostor (taková hodně dlouhá kloubová tramvaj J). Za chroupání pečených kaštanů odjíždíme v půl šestá domů. Jeden bleskový přestup v Summerau, druhý v Budějovicích – a v půl jedenácté v Praze jak na koni.

předchozí kapitola / obsah deníku