SEDMIHRADSKO 2008

Pozor, koně!

Na hřebenu potkáváme první stádo koní. V zapadajícím slunci nesmírná romantika. V sedélku by se tábořilo dobře, ale vzhledem k tomu, že je tu napajedlo, tu bude v noci asi příliš rušno. Nakonec stavíme stan na hřebínku na úbočí Jigoretu (1416 m n.m.). Trochu větrné místo, ale jinak příjemné.

Ráno sestupujeme na okraj blízkého lesa a děláme ohýnek. Najednou štěkot psů! Po včerejší zkušenosti ve mně zatrnulo. Ale je to jen stádo ovcí, doprovázené dvěma bači a pěti psy. S bači se zdravíme, psiska si nás nedůvěřivě prohlíží, stádo různými barvami postříkaných ovcí prochází kolem stanu a s cinkáním mizí za obzorem.

Botanicky je to tu poměrně chudé. Vřesovec, brusinky, alpské violky. Asi nejzajímavější nějaké jemně růžová „pampeliška“, vyskytující se tu v několika málo exemplářích.

Cestu do sedla mezi Jigoretem a Jigoru Mare nacházíme celkem dobře, byť úplně jinde, než jsem ji očekával. Sestupuje serpentinami, zalesněné sedlo je řádně hluboké. Za ním nás strhává pěšina, která původně vypadá, že vede přesně naším směrem, pak se ale stáčí vlevo po úbočí. Míjíme zajímavou slatinou louku, u bystřiny se koupeme a dáváme oběd. Posléze vycházíme na pastviny, kde se dotyčná stezka ztrácí. Mezi kýchavicemi býlími stoupáme ke skupině roubených budov nad námi. Jsou neobydlené, jen se v nich ukrývá několik koní.

Mezi trsy borůvčí se drápeme až na hřeben Jigoru Mare (1499 m n.m.). Typická polonina s krásnými výhledy, konečně i do nitra vlastního Sureánu (poprvé spatřujeme nejvyšší vrcholy těchto hor). Na koňském trusu spousta chrobáků a konipasů. Několik odkvetlých narcisů. A plno těch růžových hvězdnicovitých kytek. Majda nachází (a posléze opět ztrácí) podkovu.

Pod Capul Muntelui (1452 m n.m.) procházíme kolem zpustlých salaší. Opět krásné buky, všude plno šťovíku. Honí se mraky, ale na déšť to zatím nevypadá. V sedle pod Culmea Drugu nabíráme vodu. Je tu nádherný mokřad (prameniště Valea Drugului) plný květin. Opice se patlají v potůčku a málem tu nechávají foťák.

Cestu dále do sedla Prislop nacházíme na konci loučky bez problémů. Míjíme menší skupinku koní. Druhé se nám však staví do cesty. Snažíme se ji obejít, ale dvěma hřebečkům a jedné klisničce se zřejmě velice líbíme. Jdou za námi, neustále dorážejí na Čarodějku, což se jí vůbec nelíbí. Skoro by se dalo říct, že propadá panice („když oni byli tak strašně veliký“, komentuje to později). Vůbec nevím, jak se jich zbavit. Za stálého ožužlávání (už zdaleka ne jen Čarodějky) nás doprovázejí až do sedla, opět setsakramentsky hlubokého. Tam naštěstí jejich zájem přechází na šťavnatou travičku a trsy mateřídoušky.

Za sedlem je cesta sledovatelná hůře a na další horské louce se ztrácí. Na Poienile Taii míjíme rozpadající se dřevěný kříž a opuštěnou kolibu. Jdeme po jižním úbočí k dalším chátrajícím salaším. Pod nimi se pase veliké stádo koní. Najednou se dává do pohybu. Ohromné dunění. Scéna jak z nějakého westernu. Jsou všude kolem nás. Podruhé během jednoho odpoledne se ocitáme „v ohrožení″ koňmi. Uklidňuji holky, že se nemají čeho bát, že kůň není hloupé zvíře a ví, kam šlape. Je ale fakt, že jsou koně hodně neklidní. Tam dole je nejspíš muselo něco vyděsit. Holky taky klidem zrovna neoplývají. Pomalu se probíjíme k okraji stáda. Daří se, tentokrát za námi ani žádný nejde.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku