BULHARSKO 2007

Třicet hodin jízdy

Vlak nám jede v jedenáct v noci. Na nádraží dorážíme s dostatečným předstihem. Naštěstí. Pěknou chvíli běhám po perónu tam a zpátky v marné snaze najít náš lehátkový vagón č. 375 - než zjišťuju, že to není číslo vagónu, ale číslo vlaku! :-) Pak už je to v pohodě. Nasedáme a uléháme ke spánku.

Poprvé se s Čarodějkou budíme v Břeclavi. Čarodějce je zle. No to je teda výborný začátek! Znovu se probouzím v Bratislavě, to už se rozednívá. Zvědavost mi nedává znovu usnout. Ale Bratislava působí přinejmenším při pohledu z vlaku jako šedivé nevýrazné město. Za hranicemi Maďarska projíždíme rozlehlou rovinou se spoustou slunečnic. Na chvíli se dotýkáme toku Dunaje a vjíždíme mezi zajímavé, byť nevysoké krasové kopce. Nejhezčí jsou nad městečkem Tatabanya. Kopce lemují trať až do Budapešti. Za ní začíná vlastní Panonská nížina - nedohledné roviny sem tam s nějakým zajímavým mokřádkem či zarostlým kanálem, s architektonicky nevýraznými, ale na pohled celkem přívětivými vesničkami.

To už jsou vzhůru i Majda a Čarodějka. A taky zbytek vagónu. Do kupé se nám vehementně dobývá nějaký mírně podnapilý mladík se zoufalými slovy „Já tu botu ale vážně potřebuju!” Poté, co ho ujišťujeme, že jeho botu opravdu nemáme, odchází - v následující hodině to však zkouší ještě několikrát. Myšák se i přes ten kravál probouzí až někdy k desáté. Čarodějce stále není nic moc, pospává, a na mě zbývá krocení divokých opic. Jako obvykle při podobných dlouhých cestách, za chvíli to v kupé vypadá jak na smetišti - rozházené pastelky, odstřižky všeho možného, mezi tím ponožky... Ještě že v kupé nemáme žádné spolucestující.

Sotva přejíždíme hranice s Rumunskem, na obzoru se objevují hory. Zvedají se náhle z naprosté placky. Žádné velehory, spíš takové pahorky, ale po těch hodinách rovin a rovin příjemná změna. Nejjižnější výběžky Muntii Apuseni - Západních hor. Mají převážně stepní charakter, sem tam nějaké skála, na jednom kopci zřícenina hradu.

Jedeme podél mohutné řeky. Krásný přirozený tok. Široké údolí, a kolem teď už zalesněné kopce. Políčka, ladem ležící plochy, vesničky, typické karpatské kupky sena. Malebná krajina. A najednou prásk - obludný areál nějaké elektrárny.

Po nějaké době stavíme v Devě. Přímo nad nádražím se vypíná kopec s mohutnou hradní zříceninou, na nějž vede lanovka. Pak projíždíme rozlehlou kotlinou uprostřed hor. Zpustlý areál rozlehlé továrny, nějaké přehrada.

Konečně se blížíme k hřebeni Jižních Karpat. Kopce porostlé loukami, skály, krasové útvary, táhlé hřebeny. Nádhera. Uprostřed všeho celkem nehezké městečko Petrosani, kde za pozornost stojí snad jen ohromné železniční depo s několika parními lokomotivami.

Zjišťujeme, že vlak nemá jídelní vůz. Ale trochu něco (polévka z pytlíku, párky, pivo...) se dá koupit u průvodčího. Tak dáváme dvě porce párků (po 39 korunách), abychom měli alespoň něco teplého do žaludku. Mezi námi - nic moc. Pak už pomalu suneme opice do postelí. Přeci jen vstávání ve tři (přesněji řečeno - s ohledem na časový posun - ve dvě) v noci bude kruté.

Z hor sjíždíme divokým kaňonem řeky Jiul. Desítky tunelů, galerií, řada mostů. A najednou opět jako když utne, hory jsou pryč, už jen tu a tam nějaký pahorek, který skoro nestojí za řeč. Pak usínáme i my s Čarodějkou. Ale nespím moc tvrdě. Snad se podvědomě bojím, abychom nepřejeli (třebaže máme natažený budík). Nebo je to nějaká opožděná cestovní horečka. Každopádně se neustále budím, zírám do tmy venku a snažím se odhadnout, kde bychom to asi tak mohli být.

následující kapitola / obsah deníku