BULHARSKO 2007

Ruse – brána Bulharska

Chvíli po třetí místního času začínám budit posádku. Nejde to úplně hladce. Majda je dle očekávání protivná, Čarodějce je zase (nebo spíš ještě stále) zle. Celkem v pohodě je kupodivu Myšák. Přejíždíme most přes Dunaj, v těchto místech už úctyhodně široký. Svítí úplněk. Objíždíme nějakou elektrárnu a stavíme na nádraží v Ruse. Ještě počkat na průchod celníků - a už vystupujeme na bulharské půdě. Ocitáme se na nějakém bočním perónu. Podchod k nádražní budově uzavřen, takže musíme přeskákat přes koleje. Nádraží působí honosně, ale naprosto mrtvě.

Do odjezdu vlaku do Ivanova máme něco přes dvě hodiny času. Mezitím musím někde sehnat místní měnu, neb v Praze se mi podařilo vyměnit pouhých sedm leva a to nám na přežití až do nějaké další větší civilizace určitě nestačí. Vyrážím se podívat po okolí. Na poněkud chaotickém autobusovém nádraží nic. Polír v hotelu přikyvuje, že o žádné směnárně neví (jo, kývání na nesouhlas zjevně není pouhá legenda). Na benzínce se taky nechytám. Jediná směnárna, kterou poblíž nádraží nalézám, otvírá až v půl desáté. Zkoušet výměnu u taxikářů se mi ani trochu nechce, před tím všechny průvodce varují. Nezbývá než počkat, až otevřou směnárnu, a v další cestě pokračovat pozdějším vlakem.

Budíme Majdu, která mezitím na lavičce v nádražní hale usnula, a vyrážíme se podívat po městě. Hlavní třída, spojující nádraží s centrem, dost nezajímavá. Ošuntělá socialistická výstavba. Zpestřuje jí jen několik exoticky kvetoucích stromů, které doma určuji jako albízii růžovou (mimochodem - později je potkáváme téměř ve všech bulharských městech).

Centrální park s monumentálním památníkem a několika vesměs nefunkčními kašnami, obludná moderní radnice. Malou uličkou, která sice také nepobrala extra krásy, ale má alespoň určitou svébytnou atmosféru (zahrádky u domů, všude spousty drátů, babka cosi okopávající) míříme k Dunaji. Pruh země podél řeky, oddělený od města železnicí, snad ani nelze nazvat nábřežím. Přímo k vodě se dá dostat po jediných kamenných schůdcích, kromě toho jsou tu dvě mola, na jednom z nich zakotvená nějaká hospoda, a jinak je mezi parkem a řekou ještě poměrně široký svažitý prostor hustě zarostlý nějakým křovím. Park je neskutečně špinavý a zpustlý (včetně dětského hřiště). Usazujeme se raději na okraji betonového květináče, u něj je výrazně čistěji než kolem laviček. Snídáme, díváme se na řeku, pozorujeme lodě po ní plující i místní ptačí obyvatele - hejna pokřikujících stříbřitých racků, několik rybáků a černošedé vrány. Opice slézají až k vodě a nacházejí ohromné množství různých škeblí a lastur. Kromě toho tu žijí jacísi poměrně velcí korýši a mnoho skokanů.

Snažím se najít zbytky římské pevnosti, inzerované na schematickém plánku města proti nádraží. Na třetí pokus se daří - avšak končím před plotem, přes který není vůbec nic vidět. Nějaké otevírací hodiny či jiný údaj, který by člověku napověděl, jestli má nějakou šanci podívat se dovnitř či ne a co tam vlastně uvidí, nikde (později zjišťuju, že jde zřejmě o nejzajímavější památku Ruse - škoda).

Bloudíme dále městem. Kdyby bylo opravené, upravené, mohlo by být velice pěkné. Je tu mnoho honosných budou, řada parků. Jenže téměř všechno působí zpustle, špinavě, rozbitě...

V jednom z parků potkáváme zeleninový trh. Kupujeme pár meruněk a jedno zvláštní, světle fialové rajče. Dokonce tu funguje pítko (jev v tomhle městě ne zcela běžný), takže vše hned omýváme a spokojeně odcházíme. Až do chvíle, než zjišťujeme, že meruňky i rajče jsou uvnitř plesnivé!

Náladu nám spravuje až „katedrála“ - nevelký kostel částečně zapuštěný pod úroveň terénu, který jsme málem minuli. Jedna z mála výjimek místní špinavosti a neutěšenosti. Právě končí mše, přítmí, plno vůní, plno lidí, mihotající světlo úzkých dlouhých svíček. Pěkně upravené i jeho bezprostřední okolí. Jednoznačně nejpůsobivější místo celého Ruse.

Poprvé se tu potkáváme se zvláštním bulharským fenoménem, který nás bude provázet ve všech městech i vsích - na dveřích domů a bytů, na stromech po parcích, v oficiálních vývěskách úřadů, prostě takřka všude jsou vylepené plakáty vzpomínající na zemřelé příbuzné a známé. Nevylepují se v nějakých pravidelných intervalech, někdy uvádějí od úmrtí měsíce, jindy roky... A ne vždy se zjevně sundávají, takže se hromadí a hromadí... A ulice postupně připomínají města duchů, ve kterých člověk potkává více mrtvých než živých.

Když v jedná z postranních uliček míjíme otevřenou „železáriju“ (železářství), uvědomuji si, že jsme doma zapomněli kolíky ke stanu. Se slovníkem v ruce a se zuřivými posunky napodobujícími zatloukání čehosi se domáhám nějakých velkých hřebíků. Úspěšně. Paní vytahuje odkudsi z podpultu několik balíčků novin, v každém pár hřebíků různé velikosti. Ptá se kolik. Nevím, zda myslí počet kusů nebo velikost. Tak ukazuju, že co nejdelší. Tenhle? Přikyvuju. Pak mi dochází, že tady je to naopak, čehož výsledkem je něco mezi kýváním a vrtěním hlavou, z čehož je zjevně zmatená prodavačka a následně i já. Ale přesto po chvíli odcházím se šesti slušně velkými hřeby.

Druhý pokus o nákup čerstvé zeleniny je taktéž neúspěšný. Tentokrát není problém v kvalitě, ale v Čarodějčině nemotornosti. Při přebírání melounů se jí daří shodit nejen bednu s těmi melouny, ale ještě i sousední. Prodavač vybíhá z obchodu, my prcháme... Raději už do směnárny, na nádraží a pryč!

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku