BULHARSKO 2007

Vzhůru kaňonem

Pokračujeme proti proudu poměrně špinavé řeky. Místy porosty podobnými pralesu, s liánami a keři klokočí, jinde stepními partiemi se spoustou pichlavého bejlí (mimo jiné trnovce se zajímavými plody) a nějakými růžovými „slaměnkami“. Kromě motýlic je tu i plno motýlů. Hlavně modrásků. Sedají si na nás, jeden, dva, pět... No, kdybychom pořádně zapáchali, tak se nedivím, ale druhý den cesty? :-)

Dalekohledem propátrávám skalní stěny na protějším břehu, děravé jak ementál. Na jednom skalním výstupku objevuji ohromné hnízdo, snad orlí. Bohužel prázdné... Pak se mi do zorného pole dostává opět ten záhadný modrý pták. Sedí na vrcholku skály, pak chvíli krouží a opět usedá. (Doma ho s pomocí přátel ornitologů určuji - s velkou pravděpodobností - jako mandelíka.)

V příšerném vedru se zvolna suneme dál. Nad námi je na skále nějaké zábradlí, snad nějaké další kaple či co. Ale není zřejmé, kudy nahoru. A na nějaké větší pátrání není nálada. Únava se hromadí, dochází voda a hodiny letí. Že dnes nedojdeme na Červen je už více méně jasné. Ale aspoň do Košova dojít musíme. A to tak, že co nejdřív.

Cesta je pohodlná a není problém se jí držet, i když tu neexistuje žádné značení (ty dvě šipky, které jsme od kláštera za víc jak půl dne potkali, věru nepovažuji za turistické značení). Alespoň že tak. Jeskyně, kterých je kolem všude plno, ignorujeme. Stejně jde vesměs jen o velké výklenky bez nějakého pokračování. Zato když v jednu chvíli cesta přechází přes malý hřbítek, otvírá se pod námi pohled na skalní kaňon jak někde v Americe.

Před námi se objevuje kamenná budova. Opuštěný vodní mlýn. Poblíž u cesty ohromná moruše, pod ní starobyle se tvářící kamenná studna. Bohužel bez vody. Zříceniny nějakého kolchozu. V nich se pase další osel. Do vsi je to ale ještě dobrý kilometr - vidíme ji před sebou až na dalším ostrohu.

V Košově nás vítá několik polorozpadlých domků namáčklých pod skalní stěnu, připomínajících spíše slum, a několik vesměs již nefunkčních vahadlových studní. Vlastní ves však naštěstí vypadá úplně jinak. Velice příjemná, malebná a čistá, před domy lavičky a na nich posedávající a klábosící babky a děduškové. Domy většinou z neomítaných cihel, branky se stříškami. V jednom z prvních domů jevících známky života si říkáme o pohotovostní láhev vody (bez problémů - voda = voda) a rozhlížíme se po nějaké hospodě. Prý „gore, v centre“. Jo, to by souhlasilo. Hospůdka i s obchodem, před ní příjemná zahrádka. Sortiment však poněkud slabší. V hospodě z limonád zase jen „kokakolová série“, k jídlu nic. Obchod také poněkud vybrakovanější, než jsme čekali. Pečivo žádné. Jídlo zatím naštěstí nepotřebujeme, ale kupujeme alespoň pár věcí na ochutnání. Dvoulitrovka nějaké místní koly za 1 leva (hrozné lepidlo s umělými sladidly), bílý jogurt (říká se stejně jako kyselé mléko, takže jsme tak úplně netušili, co to vlastně kupujeme - původně jsem předpokládal, že to půjde pít, ale to nic nemění na tom, že jogurty tu mají na rozdíl od limonád výborné), kus sýra (nejdražší část nákupu - 3,30 leva), jedny sušenky a nějaký hnědý nápoj, dle prodavačky prý výborný, jehož složení jsme neidentifikovali (snad nějaký kvas??) a který jsme i přes největší snahu (abychom neurazili) nedokázali pozřít. Na závěr ještě holkám kupujeme zmrzliny. Mezitím probíhá válečná porada, co dál. Ústup z údolí na vlak, nebo pokračovat směrem na Červen? Zvolena je varianta dvě, ale spíš tak nějak kvůli mě, protože o téhle pevnosti celou dobu básním, než že by se ostatním zrovna moc chtělo...

Míříme do dolní části vsi a cestou míjíme další dva obchody, i v tento podvečerní čas ještě otevřené. V tom prostředním toho mají ještě méně, než v tom horním. Do spodního nemáme vůbec šanci se dostat. Prodavačka (?), sedící na lavičce před vchodem, nás okamžitě zahrnuje záplavou otázek, odkud jsme a kam že jdeme a že přeci nemůžeme s těma dětma jít těch osm kilometrů až na Červen a proč že nejedeme autobusem, který odjíždí v sedm seshora z návsi. To, že tou dobou už je sedm pryč, jí zjevně nevyvádí z míry. Hučí do nás tak dlouho, až to otáčíme a míříme zpátky k hospodě (holky s neskrývanou nadějí v očích). Děj se vůle Boží - buď ten autobus opravdu pojede, a nebo to prostě zamíříme na vlak a Červen vzdáme.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku