BULHARSKO 2007

Sídelní město ještěrek

Sotva se ocitáme opět na návsi, vybíhá „náš“ hospodský. A že jo, že to je výborný nápad, že autobus určitě jede. A doopravdy, za chvíli se objevuje. Řidič vykládá tašky s chleby a dalšími nákupy, a fůru desek polystyrénu. Na nás, snažící se nalodit, mává kamsi dozadu. Chci tedy nastoupit zadními dveřmi. Taky ne? Tak co teda? Aha, věci do kufru. Tak jo, už můžeme nalézt dovnitř. Platit? Ne? Uvidíme. Jedeme tedy. Pár lidí, atmosféra takřka rodinná. V autobuse nelze přehlédnout povědomě znějící nápisy, jako „Otři nožku o rohožku“ a podobně. Tenhle vůz sem zjevně přicestoval ze stejných končin, jako my.

Po chvíli jízdy přichází babka se dvěma jízdenkami. Projíždíme dlouho mezi poli, když tu se najednou vlevo pod námi otevírá rokle a v ní na jednom ze skalisek červenská pevnost. Velkolepý pohled. V tu chvíli už nikdo nelituje, že sem jedeme...

Autobus nás vysazuje na konečné. Hned se nás ujímá jeden spolucestující a že nám ukáže cestu. No, klidně bychom se ještě stavili v hospodě, ale vypadá dost neodbytně, tak jdeme. Ještě pořádný flák cesty přes ves... kolem hrázděných hospodářských stavení, vypadajících jak ve skanzenu... až k nějakému hotýlku, tam že se můžeme ubytovat. A sakra, to je to poslední, co bychom v tuhle chvíli měli v úmyslu. Snažíme se mu vysvětlit, že se nejdřív chceme podívat na pevnost, a rychle mizíme. Na parkovišti pod pevností narážíme na bufet a prodejna suvenýrů. To, že mají otevřeno ještě takhle večer (už je osm pryč) v poloze úplně mimo civilizaci a v den, kdy je pevnost údajně zavřená, je pro mě značným překvapení. Upřímně řečeno, nemilým. Nenápadně proklouznout se nedá, tak to řešíme druhým extrémem. Dáváme si večeři. Poprvé ochutnáváme pověstné bulharské „grilované karbanátky“ - kufty a kebabčata. Nutno uznat, že jsou levné (jeden za 0,70 leva) a dobré. Akorát dost malé, na pořádnou večeři by to chtělo pro každého alespoň tři.

Čarodějka má myšky, jak tu někde na divoko přespat, když o nás vědí... a jestli se přeci jen raději nevrátit do toho pensionu.Velím rázně k odchodu. Asi po dvou kilometrech cesty podél řeky nalézáme most a za ním hezkou loučku, jak ušitou pro postavení stanu. Věž pevnosti se tyčí přímo nad náma, od řeky se rozléhá koncert žab. Už se stmívá, přímo nad pevností se vynořuje souhvězdí štíra (přeci jen je vidět, že jsme víc na jihu - u nás člověk zahlídne nad obzorem většinou tak maximálně klepeto). Poletují světlušky a roháči. No, romantika nejvyššího kalibru :-)

Ráno vstávám dřív. Snažím se najít severní vstup do pevnosti, malovaný na všech pláncích. Marně. Nacházím jen v křoví zarostlé zbytky nějakého schodiště, vedoucího do vytesaného podzemního prostoru s jezírkem (zřejmě dávný zdroj vody pro pevnost), ale po pěšině nahoru ani stopy.

Musíme tedy opět kolem celého ostrohu až k pěšině z jižní strany. Na květinách podél cesty mraky zlatohlávků. Drápeme se nahoru, objevujeme velikou jeskyni s ohništěm, ve které by se bývalo dalo krásně přespat (škoda - ale na naše místečko si také nemůžu ztěžovat.). Na „předhradí“ stojí nějaký dům, zřejmě muzeum. Kolem pobíhají dva chlápci s hasáky a kleštěmi. Jeden z nich se nám omlouvá, že se nám nemůže věnovat, protože zítra mu začíná sezóna a musí to tu ještě celé uklidit. Neva.

Procházíme se po „předhradí“ se zbytky několika kostelů a řadou stop různých budov a cest, vytesaných do skalního podloží. Mezi tím stepní křoviska, obalené drobnými šnečky, sarančata s oranžovými křídly, kudlanka nábožná. Jedna velice zvláštní a velice pěkná žlutohnědá květina, kterou posléze určuji jako náprstník vlnatý...

Pak s trochou obav podnikáme pokus o proniknutí do jádra pevnosti. Dnes má být údajně též zavírací den. Ovšem nikde žádná vrata, žádná závora a dokonce ani žádná cedule. Bez problémů prolézáme celou zříceninu, vylézáme na věž, nakukujeme do lapidária.

Ještěrek víc, než co jsme doteď kde viděli (a že jich nebylo málo). Skoro ochočené. Jedna ohromná zelená mi na dřevěném schodišti pózuje před objektivem jak modelka. Čarodějka čuje za každým kamenem nějakou zmiji růžkatou. Ale prozatím nic...

Nádherné výhledy na pyramidovité skály lemující okolní rokle. Úžasné místo. Kór takhle liduprázdné!

Vracíme se zpátky do vsi. To, co večer vypadalo jako hospoda, se ukazuje býti obchodem. Snad ještě hůře zásobeným, než ty Košovské, a navíc tady asi jediným (což v tu chvíli ještě netušíme). Dva plastové stolečky před ním plně obsazené domorodci. Docházíme až do nevýrazného centra, skládajícího se z nějaké nepříliš vzhledné socialistické úřední budovy (radnice?) s poštou, obdobně vypadající školy a ještě nevzhlednějšího zpustlého nákupního střediska. Rozbíjíme tábor u pítka a vymýšlíme, co dál. Autobus odtud jede ve čtyři, to už se z Ivanova dál do Tarnova nedostaneme. Nejlepší dojít na železniční zastávku Košov nebo Tabačka, které by odtud měly být nejblíže, tam někde přespat a pokračovat vlakem hned ráno. Jenže kde ty zastávky vlastně jsou? Na mapě mám malovanou jen trať, ale bez zastávek!

V zápětí přichází nějaký chlápek řeckého vzezření a nabízí opicím meruňky a blumy. Využíváme toho a ptáme se ho. Že prý máme počkat na ten autobus, že dál do Tarnova „nou problem“, že v Tabačce ani v Košovu vlaky nestaví, protože zastávky vyhořely... Tak nevím, před čtrnácti dny podle webu ještě v obou normálně stavily. Ale polohu jsem se stejně nedozvěděl... Když si to chci ověřit ještě na poště, nemám šanci se tam dostat. Opět mi zastupuje cestu, a že když mu nevěřím, že vzbudí kamaráda, s tím se domluvíme líp, ten mluví taky “cizí řečí“. Jo, jenže Rumunsky! Takže to je nám platný jak utopenýmu zimník. Nevyvádí ho to však z míry, kecá a kecá. Ochota některých domorodců za každou cenu pomoct je chvílema až protivná. Ale včera se vyplatilo jim věřit, tak rezignuju na další pokusy o nějaké ověřování. Tudíž jsou před námi dvě nepříliš lákavé možnosti. Čekat v tomhle nehostinném místě bez hospody, bez kousku slušného stínu a s otravným Řekem za zády tři hodiny na autobus, nebo se vydat v odpoledním žáru pěšky po silnici směrem, kterým tuším ty zastávky, a doufat, že cestou něco stopneme (s rizikem, že pokud skutečně žádná bližší zastávka neexistuje, budeme muset dojít až do Ivanova, což je dobrejch jedenáct kilometrů vyprahlými pláněmi). Bláhová naděje v téhle sestavě, přesto nakonec volíme druhou variantu.

Průchod vesnici je ještě celkem zajímavý, i když příšerný stoupák. Pak se pod námi znovu otevírá ten úchvatný pohled na červenskou pevnost, který nás včera vítal. Tak poslední sbohem, a pak už jen únavné vedro. Plazíme se s vypětím všech sil. Nebyl to chytrý nápad! U rozcestí na Tabačku to vzdáváme. Rozhodujeme se počkat na ten autobus, snad tady zastaví. Sotva se dotýkají batohy země, od Tabačky vyjíždí osobák. Před výjezdem na hlavní zpomaluje a rozhlíží se. Využívám situace a v posledním zoufalém pokusu naznačuji se sepnutýma rukama prosbu o svezení. K mému nesmírnému překvapení na nás mává, ať si nasedneme. Ukazuje se, že je to nějaký zde usedlý Francouz. Bulharsky zjevně neumí ani slovo, takže komunikace je více než krkolomná, přesto příjemná. Gentelman každým coulem. Za chvíli jsme v Ivanovu.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku