BULHARSKO 2007

Zmije růžkatá nás vítá

Ještě jsme po hřebenovce neušli ani půl kilometru, ještě jsme ani neopustili asfalt, když se ozývá Čarodějčin výkřik. Zastavuje v půli kroku a zírá kamsi před sebe. Nojo, přímo uprostřed silničky se tam rozvaluje had. Mohutné placaté tělo, výrazná černá klikatá čára... Nemůže být pochyb, i když jsem jí zatím nikdy naživo neviděl. Zmije růžkatá osobně. Krásný exemplář (Čarodějka neocení :-)). Chvíli na nás taky kouká a pak se líně odplazuje do trávy u cesty.

Následujících pár kilometrů se tedy nese v duchu neustálého napomínání „nešlapej mimo tu cestu“, „kam to zase lezeš“ a „nesedej si tam!“. Ale žádný další kousek už toho dne ani ve dnech následujících nepotkáváme. Zato na nás útočí mračna mšic nebo co to je za podivnou protivnou drobnou havěť.

Vrch s nějakým vysílačem přímo nad Šipčenským průsmykem obcházíme lesní cestou po úbočí (značka ho přechází, ale nějak jsme přehlédli, kde odbočila). Výstup na další vrch - Maluša - je nenáročný. Pěkné horské louky plné zajímavých kytek. Zárazy, nějaké drobné všivce, horské violky. Desítky, možná i stovky slunéček sedmitečných. Táhlý hřeben s krásným výhledem zpátky na Šipku a Buzludžu s komunistickým monstrem připomínajícím kosmický talíř, i dopředu na impozantní masív Ispolinu. Fouká tu zase celkem silný vítr. Sedíme na vrcholu, obědváme. Opice metají kotrmelce. Honí se mraky, pozorujme jak v dálce nad údolím leje. Pár kapek dopadá dokonce i na nás, přestože nad námi je úplně čisté nebe. To asi ten vítr...

Přechod turistické stezky přes bezlesé partie je řešen naprosto geniálním způsobem, se kterým jsem se zatím ještě v žádných jiných horách nesetkal - jednotlivé tyče, značící trasu, jsou postupně číslovány a na každé je tabulka s informací, pod jakým azimutem a kolik metrů se nachází další nejbližší tyč na obě strany.

Prudký sestup k potůčku. V něm plno různých breberek. Chrostíci, nějací korýšci, drobní černí brouci, pavouk běhající po hladině. Kolem spousty kvetoucích nachových vstavačů a velkých žlutých květů snad nějakého omanu (??). Z potoka dobíráme vodu (a vzápětí míjíme značenou odbočku k „vodovodu“ - ale čert ví, v jakém je stavu, už jsme potkali několik nefunkčních).

Následující výstup je úmorný. Široká rozpálená cesta stoupá prudce vzhůru fádní smrčinou. Nekonečný. Podél cesty další dvě zajímavé květiny. Nějaká mnohokvětá drobnokvětá kopretina a cosi velikosti chebdí, co silně připomíná přerostlý řebříček.

Krásné místečko je zase až v sedle pod severním svahem Ispolinu. Prastarý buk, lavičky, stolek. Loukou odtud scházíme k rekreační osadě Uzana. Tvoří ji asi 15 objektů rozložených do půlkruhu kolem té ohromné louky. My jdeme jižním „křídlem“. První stavení zpustlé, zřejmě nikdy nedostavěné. Druhé,údajně hotel, vypadá opuštěně. Třetí je snad nějaké rekreační středisko. Dveře otevřené, v místnosti rozložené sušící se houby a spousty papírů. Ale nikde nikdo. Stejně to nevypadá, že by to sloužilo jako restaurace, byť to má i barpult. Scházíme k chatě Uzana. Ta má otevřeno, dokonce tu potkáváme nějakou paní. Ale najíst se tu prý nedá, pouze ubytovat. Restaurace? Ukazuje kamsi na druhou stranu osady. Ale my jdeme na Botev, tím směrem něco není? „Da, da“. Scházíme tedy k dalším objektům. Jeden vypadá jak zámek šípkové Růženky (tak zarostlý, ne tak honosný), druhý zjevně restaurací není, ani z dalšího nám nekyne žádná naděje. Připadá mi to tu jak skanzen nejtužšího socialismu. Rezignujeme tedy, nacházíme alespoň funkční vodovod a místo předpokládaného posezení v horské chatě dáváme chleba s rybičkami.

Přes Uzanu je značení dost chaotické, ale za ní už zase dobré. Další kilometry opět strašně fádní. Zpestřené jen jedním černým mrakem, ze kterého padá naštěstí jen pár kapek a pak zase mizí.

Holky už se táhnou co noha nohu mine, tak táboříme před sedmou. Vaříme těstoviny a v rámci šetření tekutinami následně zkoušíme vodu z těstovin pít. Je překvapivě výborná!

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku