BULHARSKO 2007

Kaloferskou planinou

Majda se budí někdy v půl osmé. Postupně i my ostatní. Vstáváme, vaříme, balíme.

Poměrně prudký sestup do Jasenovského sedla. Vycházíme na silničku a k našemu překvapení tu nacházíme skvěle upravenou chatu s restaurací. Takhle ráno ještě bohužel zavřenou (to tušit, tak jsme si večer určitě ještě nějaký ten kilometřík přidali). Cedule zvoucí do restaurace i v sousední chatě Partizánská pieseň však dává naději. Přeci jen, s občasným jídlem na chatách jsme počítali, na celý přechod hřebene nemáme dost jídla.

Očekávání tentokrát nezklamalo. Restaurace otevřená, příjemná. Jídelní lístek plný všeho možného (asi 10 polévek) za přijatelné ceny, čaj údajně zdarma. Vzápětí ale zjišťujeme, že polévky si ještě dát nemůžeme, protože (pochopil-li jsem to dobře) ještě není otevřená kuchyně. Objednáváme si tedy kebabčata, balkánský sýr a šopský salát. K tomu pro opice dvě limonády (hrozně jedovaté barvy, ale prý dobré), pro Čarodějku kafe a pro mě samozřejmě ajrjan. To vše dohromady za osm a půl leva. Jaký rozdíl oproti včerejšku!

Prosíme o vodu. Dostáváme ale jen jednu láhev s tím, že při cestě na chatu Mazalat je nějaká studna. Nevím, zda tu mají nedostatek vody, nebo proč nám nenaplnila všechny tři, ale neva, vody máme na další cestu zatím dost.

Následující úsek cesty je o něco hůře značený, což je s ohledem na velké množství různých lesních cest trochu problém. Ale neztratili jsme se. Konečně začíná cesta výrazněji stoupat, dostáváme se nad monotónní smrčiny, z paseky se otvírají pěkné výhledy k východu. Na úbočí vrchu Korita nacházíme pěknou studánku. To je asi ta, co o ní mluvila hostinská na Partyzánské písni. Stoupáme horskou loukou s úplně jinými květinami než včera. Rostou tu nějaké růžové hvězdičky, kýchavice, velkokvěté divizny...

Cesta nevede přes vrchol kopce, ale po severním úbočí při hranici lesa . Krásné staré bizarní buky. V lese se volně pasou koně. Na konci hřebene s pěkným výhledem na masiv Triglavu obědváme.

Vrch Buchalu obchází cesta také po úbočí, pěknými bukovými porosty pralesovitého charakteru. Potkáváme i několik skupinek místních turistů. Vycházíme opět na horské louky a symbolickou bránou vstupujeme na území národního parku Centrálen Balkán. Ohromné zelené a hnědé kobylky. Nad údolím krouží dva krkavci.

Přicházíme k chatě Mazalat - drobnému útulnému kamennému stavení v krásné poloze sedélka pod hřebenem Peeštitých skal. Restaurace tu není, ale lze zde koupit nějaké sladkosti a další drobnosti. Po chvíli hledání nacházím správce (“chižára“) a kupuji na posilněnou čtvero sušenek a tři čokolády (víc jich již nemá). Bez problémů dostávám také razítko s protěží - znakem Bulharského turistického svazu, kterému většina chat zde v horách patří. Pod chatou je veřejný zdroj vody.

Čarodějka uvažuje, jestli tu nepřespat. Nechce se jí tábořit v národním parku nadivoko. Mě se moc nechce. Nejen kvůli penězům. Je ještě celkem brzo, a hlavně hory jsou v podvečer nejkrásnější, a o to bychom přišli. Stoupáme na hřeben Peeštitých skal. Nejspíš mimo značku, ale celkem pohodlnou stezkou. I když chvílemi dost krkolomnou. Rozdělujeme si opice - já hlídám Myšáka a Čarodějka Majdu. Je to tu úplná botanická zahrádka. Tmavě fialové hořce, světle modré hořce, bílé hvozdíky, růžové vřesovce... Mezi tím keříky nějakého plazivého jalovce. V jednom místě plno nějakých drobných šedých ptáčků. Ozývají se ze všech stran a rádi sedají na vrcholcích jalovcových keřů.

Pěšinou mezi jalovci vycházíme na vlastní hřeben. Krásné výhledy na protější masiv Triglavu i zpět na chatu Mazalat teď už hluboko pod námi. Ostré podvečerní stíny zvýrazňují reliéf. Stoupáme po ostré, ale poměrně bezpečné hraně. Později překonáváme i několik skalek. To už jsme zase na červené značce (šla zřejmě celou dobu po hřebenu - kde ale vycházela od chaty netuším).

V sedýlku mezi nejvyšší části Peeštitých skal a horou Rosovatec, ve výšce blížící se již dvěma tisícům metrů, táboříme. Pod širákem, v závětří jedné menší skalky. Je tu slušná zima, ale krásně.

Po západu slunce se celá planina rozezvučí ptačím zpěvem. Jako by skřivan. Vůbec nic ale nevidím. Pak se přidávají z okolních luk další nejrůznější zvuky. K tomu vítr, vyluzující na kovové tyče jak na fujary táhlé hvízdavé tóny. Pohádková symfonie... V údolí spousty světélek měst a vesnic. I kopce kolem vypadají, jako by byly hluboko pod námi. Připadáme si jak bohové na Olympu.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku