BULHARSKO 2007

Poslední zastavení

Na autobusovém nádraží ráno trochu zmatek. Nechápu, podle jakého klíče tu prodávají lístky, ale každopádně paní v pokladně stíhá mezitím, co se mě vyptává kolik nás je a kam jedeme obsloužit několik dalších lidí, co stáli ve frontě za náma. Nakonec se mě ptá, zda by nevadilo, že by to „sedmileté dítě“ sedělo na kolenou, a dostávám dvě poslední jízdenky. Mezitím dorazil mikrobus ze Šably, tak do něj nasedáme, batohy pod nohama (neb zavazadlový prostor je beznadějně plný), opice na klíně. Za hodinu jsme ve Varně.

Tentokrát nás mikrobus vysazuje na „státním“ autobusovém nádraží - daleko větším a živějším, než na kterém jsme se ocitli předevčírem. Snídani tu však neseženeme...

Jdeme na zastávku MHD a hledáme autobus, který by nás odvezl k vlakovému nádraží. Nejprve málem jedeme na opačnou stranu (nebýt toho, že nás z něj vyhodila průvodčí, zjevně pochopivší, že kamsi do horoucích pekel, kam tenhle spoj míří, nejspíš nechceme), pak nás míjí několik linek, které vůbec nejsou na jízdních řádech - a potom konečně přijíždí ta naše.

Nádraží jako by z oka vypadlo tomu v Burgasu. Po chvíli pátrání (připomínající bojovku - šipky tam a šipky zpátky...) nalézáme úschovnu zavazadel a za standardní cenu 2 leva za bágl tam necháváme přebytečnou bagáž.

Chtělo by to konečně nějakou tu snídani. Proti nádraží nacházím jídelnu a vedle obchod. Jenže Čarodějka prohlašuje, že v obchodě jídlo kupovat nebudeme, protože opice potřebují něco teplého, a v jídelně je všechno strašně mastné. Tak bloudíme hladoví dál. Kolem námořního muzea s řadou venkovních exponátů (překvapivě nejen lodě, ale třeba i helikoptéra!) míříme do Přímořského parku. Tady je sice několik různých stánků s občerstvením, ale jeden horší než druhý. V jednom nám dokonce bez mrknutí oka předkládají jídelní lístek komplet bez cen! Na bulváru Slivnica se nám při pohledu na ceny protáčejí panenky (později v průvodci zjišťujeme, že je to údajně nejdražší místo v Bulharsku). Slézáme na nábřeží, rozhodně nehostinější než třeba v Burgasu, o Balčiku nemluvě. Restaurací mnoho, ale žádná nevypadá příliš lákavě. A vůbec nikde nemají rýži (vehementně vyžadovanou Majdou)! Konečně nalézáme jednu, kde mají rýži a polévku za rozumné ceny, takže konečně dáváme... no, spíš už oběd, než snídani.

Holky jdou do delfinária. Vidět delfíny zavřené v těsném akváriu a ještě za to platit velké peníze (20 leva) je skutečně to poslední, po čem bych toužil. Tak raději mezitím courám po parku a městě. Nachomýtám se ke křesťansko-židovské svatbě, objevuju rozlehlé vykopávky římských lázní (škoda, že jsou zavřené - ještě že jde podívat se alespoň přes plot) a jednu skoro funkční fontánu (věc v Bulharsku takřka nevídanou), odrážím několik dotěrných veksláků, nabízejících mi (někteří dokonce česky!) „velice výhodnou výměnu čehokoliv“, na tržišti kupuju pár broskví a rajčat... Čím déle uličkama bloudím, tím víc musím uznat, že tohle město má něco do sebe. Je živé, poměrně čisté, příjemný ráz dodávají ulicím i všudypřítomná stromořadí.

Holky se vracejí se smíšenými pocity. Opice samozřejmě nadšené, že viděly živé delfíny (a každá s jedním plyšovým pod paží), Čarodějka uznává, že podmínky tam skutečně nemají nejlepší. Jo, a pokud člověk nechce vidět delfíní představení, stačí mu pohled z kavárny do akvária, tak to prý stojí jen 1 leva.

Znovu se vracíme na zeleninový trh a pak v jedné zapadlé uličce nedaleko římských lázní v malém velice příjemném a levném obchůdku dokupujeme zásoby do vlaku. Poté jdeme naposled k moři. Původně bylo v plánu koupání, ale nakonec to končí jen stavěním hradů. Moře je tu značně špinavé. Ještě nám zbývají nějaké peníze, tak hledáme, kde je prohýřit. Konečně nalézáme na pobřeží jednu celkem příjemnou restauraci. Dobrým znamením je už to, že jídelní lístek je psaný jenom v Bulharštině. Za 20 leva špičková hostina, že jsme ji skoro ani nebyli schopní sníst. Jako předkrm marinované škeble (lahůdka, jakou jsem snad ještě nejedl), k tomu pečená makrela (též skvělá) a nějaké pečené místní rybky (ty mě přišly nevýrazné, ale prozměnu moc chutnaly Čarodějce). K tomu dvě porce rýže a něco k pití (já samozřejmě na rozloučenou ještě jednu sklínku ajrjanu). Příjemná tečka na závěr. Jediná piha na kráse - opět placený záchod i pro zákazníky.

Mezitím se setmělo. Na ostrohu za přístavem bliká maják. Budova nádraží je krásně osvícená. Pár posledních drobáků utrácíme za záchod, kafe, džus. Vyzvedáváme batohy. Za půl hodiny nám jede vlak do Prahy.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku