NĚMECKO – praktické informace

Níže uvedené informace se týkají především Saska. S ohledem na rozlohu Německa a značnou samostatnost jednotlivých spolkových zemí je hodně pravděpodobné, že v jiných částech země fungují některé věci úplně jinak…

Domluva

Kdo umí Německy, je pochopitelně „za vodou”. Já německy sice nijak moc neumím, ale nějaké fráze a základní slovíčka mi v hlavě vězí, takže na základní domluvu, jako koupit si vstupenku, objednat si limonádu či zjistit, která cesta kam vede, to stačí. Jak problematická by byla domluva pro někoho němčinou zcela nepoznamenaného tedy nedokážu posoudit…

V příhraničních oblastech občas narazíte na někoho, kdo zvládá i češtinu (zejména v informačních střediscích, v posledních letech často v restauracích, kde pracuje řada Čechů). I přes velké proklamace o podpoře přeshraničního turistického ruchu je zde však k bohužel stále poměrně málo materiálů či informačních tabulí v češtině.

V oblasti Lužice (nejvýchodnější část Německa) lze dosud místy narazit na aktivní používání lužickosrbštiny, poměrně běžně tu jsou dvojjazyčné texty. Vzhledem k tomu, že jde o jazyk slovanský, dá se při troše soustředění a snahy vesměs smysl pochopit.

Stravování

Dát si oběd v hospodě je pro našince poměrně drahé (hlavní jídlo v průměru kolem patnácti eur), ale v obchodě se dá sehnat jídlo i pití za ceny srovnatelné s načimi. Dokonce ani dortík v cukrárně nevyjde o mnoho dráž než u nás.

Z limonád je německou „klasikou″ schörle, ovocná šťáva se sodovkou. Obvykle jablečná, kterou lze běžně koupit i v obchodech, ale v restauracích nabízejí různá druhy; na Rujáně třeba i z rakytníku! Skvělé jsou různé druhy uzenin, moc mi chutnají vanilkové jpgurty...

Vstupné

Vstupné se platí do prohlídkových objektů (hrady, zámky, muzea, rozhledny…). Výše vstupného se dá najít na internetu, často vychází v přepočtu na podobné peníze jako u nás či jen o málo více (jsou samozřejmě i ulítlé výjimky, jako všude). Poměrně běžné je výhodné rodinné vstupné, někdy i ve variantách pro „malou″ a „velkou″ rodinu. Občas lze narazit i na rozhlednu (zejména novodobé vyhlídkové věže v příhraničních oblastech), případně dokonce muzeum (Hinterhermsdorf) s volným vstupem. Na hrazení vstupného „do přírody” jsem dosud nenarazil, ale z doslechu vím, že existuje (některé vodopády v Alpách např.). Taktéž kostely bývají běžně otevřené a volně přístupné. Do národních parků se (minimálně v Sasku) vstupné neplatí, neplacené jsou – konkrétně v Saském Švýcarsku - s výjimkou ústředního Domu národního parku s Bad Schandau i veškeré expozice v informačních centrech.

Turistické mapy a průvodce

Turistické průvodce v češtině jsou vesměs pouze „celoněmecké″, což je našinci, který chce vyrazit do konkrétní oblasti a tu pořádně prolézt, nanic. Lepší je situace pouze v oblasti Alp. Zajímavý průvodce po východní částí Saska (Sasko – Lužice) z nakladatelství Olympia dnes nelze sehnat již ani po antikvariátech. Pro příhraniční oblasti Saska (Krušné hory, Saské Švýcarsko, okolí Drážďan, Žitavské hory) mohu doporučit naprosto skvělé průvodce v němčině (přehledné plánky, spousty pěkných fotek, trasy i mimo značené cesty) z nakladatelství Rölke (www.bergverlag-roelke.de).

Turistické mapy v měřítku 1:50 000 (někdy i podrobnější) několika různých edic není problém v Německu sehnat, někdy se podaří i u nás. Většinou však na těchto mapách nejsou zdaleka všechny značené cesty, které jsou v terénu (a člověk si musí zvyknout na to, že všechny značené trasy jsou malovány jednou barvou – většinou červenou – bez ohledu na to, jak jsou v terénu značeny). Zajímavé jsou „ručně malované″ velice podrobné mapy Saského Švýcarska od Rolfa Böhma (www.boehmwanderkarten.de).

Poměrně běžně se lze potkat s mapami umístěnými v terénu.

Turistické značky, průchodnost krajiny

Základní systém značení v Sasku (alespoň tedy v pohraničních oblastech – Krušné hory, Saské Švýcarsko, Horní Lužice) je stejný jako u nás, tedy čtyřbarevné pásové značení. To je běžně doplňováno ještě barevným kolečkem v bílém čtverci, mající asi obdobný význam, jako naše „psaníčko“ – tedy různé okruhy, vyhlídkové trasy a podobně. Rozcestníky mají zelenou barvu a údaje jsou psány někdy v hodinách, jindy v kilometrech, mnohdy vzdálenostní údaj chybí zcela. Kvalita značení velmi proměnlivá, ale vesměs ucházející. Řada tras má svoje jména, některé (zejména dálkové) i svoje loga, tyto jsou však většinou používány pouze na rozcestníkách, nikoli v terénu. Na rozcestnících jsou často i šipky na ostatní, neznačené cesty, což někdy v oblastech s hustší cestní sítí vytváří trochu zmatek… Čím dál častěji se také v terénu objevují stezky, které jsou značeny pouze rozcestníky a nikoliv značením na trase, a to občas i trasy doplněné informačními tabulemi (charakteru naučné stezky).

Hojným, zcela specifickým prvkem, jsou „naučné okruhy” po městech (často i malých vsích) – soustavy informačních tabulek na domech či jiných zajímavostech, které jsou postupně číslovány a směr k další udává většinou šipka (jen výjimečně značeno nějakým piktogramem).

V Bavorsku je systém značení mnohem komplikovanější, setkat se lze s nejrůznějšími geometrickými tvary, jako turistické značky tam jsou používány mimo jiné různé obrázky zvířat. Ani rozcestníky nejsou jednotné, na informace jsou často velice skoupé (jen jeden vybraný cíl), takže bez mapy je místní značená síť, byť velice hustá (někde snad až moc) dost stěží použitelná.

Průchod krajinou mimo cesty je minimálně v oblastech, které znám (Sasko, pohraniční oblasti Bavorska, Rujána) zhruba stejný, jako u nás. Není problém vstup do lesa, průchod různými pěšinkami apod. Nevím, jak moc přísně je zde omezen pohyb z hlediska ochrany přírody, ale například v národním parku Saské Švýcarsko jsou zjevně používány (a někdy i označeny šipkami) i pěšiny mimi základní síť značených cest.

Nocleh

V pohraničních oblastech Saska jsem dosud při volném táboření (vesměs ovšem bez ohně!) dosud nenarazil na problém. Pokud jsem dokázal vyčíst, pak zákon zde rozlišuje táboření a bivak a zatímco táboření je mimo vyhrazená místa zakázáno, bivak by měl být mimo rezervace a národní parky snad povolen. Každopádně, minimálně v oblasti Saského Švýcarska je velmi silná tradice bivakování jak v souvislosti s horolezectvím, tak i jakousi obdobou našeho trampingu, takže se lze běžně setkat i s upravenými „kempy″ (a také stejně jako u nás se spory s ochranou přírody o jejich likvidaci).

Ve větších městech jsou finančně přijatelnou a velmi příjemnou možností přenocování tzv. herbergy (hostely). Vyzkoušeno v Drážďanech, Řezně (viz cestovní deníky), Pasově a Stralsundu, k naprosté spokojenosti.

Razítka

V Německu jsou „turistická razítka” – tedy různá pamětní razítka s obrázky – rozšířená podobně jako u nás, tedy lze na ně narazit v pokladnách hradů a zámků, v horských chatách, na rozhlednách, v kostelech (mnohdy je tam prodej „církevních suvenýrů″, i když se neplatí vstupné). Většinou je v daném místě vždy jen jedno razítko; větší množství jako u nás je výjimkou. Překvapivě často jsou bez razítka turistická informační střediska.

Většinou postačí jednoduchá fráze „bitte štempl”, aby pochopili, o co jde, a doplnily váš vandrbuch či denník nějakým dalším pěkným otiskem.

úvodní stránka / webové odkazy