POBALTÍ 2009

Polské dráhy proklínané i blahořečené

V půl třetí jsme už zase na nádraží. Ve 14.52 by měl jet rychlík na Varšavu. Chvíli jsme se včera s Čarodějkou dohadovali, jestli rezerva dvě hodiny na přestup ve Varšavě stačí, a shodli jsme se, že jo, že jet dřívějším, tak z hradu nic neuvidíme. Vlak je povinně místenkový, a tak se hrnu k okénku PKP Intercity, že bych chtěl čtyři místenky na nejbližší vlak do Varšavy. Pokladní mi nabízí 16.57. Ale ne, na ten, co jede za čtvrt hodiny. Na ten už místenky koupit nelze? Ale za čtvrt hodiny žádný vlak nejede, předchozí vlak odjel před půl hodinou! Pobíhám zmateně po nádraží. Znovu se koukám na oba jízdní řády, na kterých jsme to včera hledali, jestli jsem se nepřekoukl. Ne, na obou je 14.52. Na jednom je dokonce údaj přelepovaný, takže byl zjevně nedávno aktualizován. Tak jak to, že nejede? Byla změna. Nojo, ale ta tam je vyznačená. Ne, byla další změna, tady to je napsané - ukazuje pokladní na malý papírek, nalepený vedle výdejního okénka. A proč to nikdo neopravil támhle a támhle? Jo, to nespravujeme my, krčí rameny paní. No to je pěknej průšvih. Ukazuji jí lehátkový lístek z Varšavy a ptám se, jestli se to stíhá. Prý je na přestup 1 minuta! No potěš. To je téměř nereálné, ani když přijedeme na čas - za minutu v tom Varšavském bludišti nepřeběhneme ani z perónu na perón.

Čarodějka se běží zeptat do infocentra ve městě, jestli náhodou nejede do Varšavy nějakej autobus. Za chvíli mi tůtá SMSka „kup listky :-(“. Hmm. Vracím se k okénku a paní mi dává radu k nezaplacení - řekněte o svém problému konduktérovi. Může tam zavolat, aby o vás věděli a počkali na vás.

To jsme také udělali. Ochotný mladík slíbil, že zjistí co a jak a před Varšavou nám řekne.

Tentokrát jsme vyfasovali o něco horší vagón, než cestou sem. Žádná kupátka, celé čtyři hodiny v protisměru. Warszawa Wschodnia 28 km, objevuje se na světelné tabuli. Ksakru, kde je? Nezapomněl na nás? Nezapomněl. Ale při naší rychlosti sotva 40 km za hodinu není kam pospíchat. Za půl hodinky je u nás. „Přestupte na Warszawa Wschodnia, váš vlak tam začíná a na přestup je tam 5 minut“, radí. „My přijedeme na 2. perón, vlak na Prahu bude na perónu 1. Když vystoupíte, tak vpravo do nás.“ No, tomu říkám perfektní informace!

Na Varšavském východním nádraží jsme dokonce ještě o několik minut dřív, než bychom měli být. Takže přestup úplně v pohodě. Ubytováváme se v kupátku - ale podle množství připravených prostěradel to vypadá, že v kupé tentokrát sami nebudeme. Obavy se naplňují na hlavním nádraží. Snaží se k nám dostat ještě další dva pánové a jedna paní. Copak o to, lůžka mají samozřejmě volná. Ale bagáž už nemají kam dát. Přesvědčují průvodčího, ať je pustí do některého z volných kupátek (vagón je zaplněn jen asi z poloviny). Chvíli prská, podezírá nás, že chceme zabrat víc lehátek, než na kolik máme nárok (opice mají placené jedno dohromady), ale nakonec se domlouváme. Varuje nás, že v žádném případě nesmíme obsadit víc než tři lehátka, že by z toho byl průšvih, kdyby přišla kontrola. (Proboha, co by kontrolovali? Jestli někdo neleží současně na dvou lehátkách? Vždyť kolik asi tak lidí v tom vlaku využívá možnost společného lehátka pro děti... Leda že by to byla kontrola vůči němu, jestli někomu neprodává lehátka na černo.) Ujišťujeme ho, že samozřejmě, a opět se ocitáme v kupé sami. Rozložit se i na čtvrté lehátko se po tomhle slibu neodvažujeme, ale i tak je to stokrát pohodlnější, než kdyby nás tam bylo narovnáno sedm.

Do Prahy dorážíme s asi půlhodinovým zpožděním. Doma se všichni diví, jak to že jsme tady. Večer se prý přes střední Evropu přehnala další silná vichřice, kolínská trať celou noc stála, a vůbec nejhorší to bylo ve Varšavě, kde bylo i několik mrtvých. Zdá se, že jsme tomu ujeli o fous.

předchozí kapitola / obsah deníku