POMOŘANY 2011

Poslední zastávka

Ráno klušu do nedaleké trafiky (na radu recepčního z hostelu) pro autobusové jízdenky. Tu trasu mezi hostelem a centrem už jsme si prošli třikrát, tak bychom mohli pro změnu vyzkoušet štětínskou městskou dopravu. K nádraží jezdí přímá linka od nedaleké Nové radnice. Autobus tu začíná, už tu stojí a ochotně nás pouští dovnitř si sednout. Já automaticky bez rozmyslu cvakám jízdenky - a až pak mi dochází, že platí jen půl hodiny a my tu ještě dobrých dvacet minut budeme stát, takže jejich platnost skončí, sotva vyjedeme. V duchu si sumíruju, jak se budu polsky dohadovat s případným revizorem - naštěstí není třeba.

Autobus nás vysazuje pod nádražím, a tak konečně objevujeme odjezdovou halu. Když jsme ve Štětíně před čtrnácti dny přesedali, myslel jsem, že snad ani žádnou nemá, a dost mi to u takhle významného nádraží vrtalo hlavou. Zmátla mě prodejna jízdenek v přízemí nějakého činžáku u severního konce lávky přes kolejiště. Jenže to je zjevně jen služba pro ty, kteří jdou do nádraží z druhé strany, aby nemuseli běžet až do trochu odlehlé haly na druhém konci a zase zpátky. Příjemné, jen pro cizince trochu nepřehledné. V hale je kromě pokladen a směnárny (mění za slušný kurz i české koruny) i turistické infocentrum a několik prodejen s občerstvením. V pekárně kupujeme snídani (poněkud předraženou a nic moc) a nasedáme do osobního vlaku do Angermünde.

Okénkem vlaku se symbolicky loučíme s jeřáby, kteří se pro mě stali bezmála symbolem téhle cesty. Opět jich tu v polích podél dráhy postává několik skupinek.

V Angermünde se rozhlížíme po nějaké úschovně zavazadel, ale marně. Dvouapůlhodinovou procházku po městě holt musíme absolvovat s plnou polní.

Malebné městečko plné hrázděných domů. Nějak podobně musely vypadat určitě i města v Polsku, vždyť historicky je to tatáž oblast. I válečný osud měli nejspíš podobný, divil bych se, kdyby nebylo hodně poškozené. Ale poválečný přístup byl zjevně jiný...

Nevýrazné, novodobě dostavované zbytky hradu, nádherný románskogotický kostel s malůvkami jakýchsi ďáblů v klenbě, útulné náměstí oživené vtipnými plastikami, hned za hradbami jezero s galerií pod širým nebem. Do kdysi zpustlého a nyní nově zastřešeného klášterního kostela jen opatrně nakukujeme. Není úplně jasné, jestli zde nevybírají vstupné, a jelikož v kapse už nemáme ani euro, chci se vyhnout nějakým trapným situacím.

Ty dvě hodinky jsou na prohlídku historického centra tak akorát. Ale jinak by tu ještě bylo co prohlížet, jak je vidět mimo jiné i na několika informačních panelech před nádražím. Třeba zoopark či NABU centrum Blumberger Mühle s přilehlým přírodovědným areálem, v širším okolí pak biosférická rezervace Schorfheide - Chorin, národní park Unteres Odertal, cisterciácký klášter v Chorinu, zříceniny premonstrátského kláštera v Gramzowě, středověké město Prenzlau a dokonce i několik dolmenů...

V půl druhé přijíždí rychlík z Rujány. Nasedáme a za šest hodin jsme v Praze.

předchozí kapitola / obsah deníku