POMOŘANY 2011

A prší a prší

Před polednem déšť ustává, a tak se vydáváme na procházku po okolí. Cesta podél severního břehu jezera Žerdno je celkem fádní. Až do stejnojmenné vísky po asfaltu, překvapivě poměrně frekventovaná, jezero téměř není vidět. Naučná stezka obnáší dvě informační tabule s obecnými informacemi o borovicích a krajinném rázu. Zajímavé je jen místo, kde se v minulosti z borovic zjevně získávala pryskyřice (na přilehlé infotabuli však o tom ani slovo) a pak loučka na jednom z nezalesněných pahorků plná květin, motýlů (okáči, perleťovci, modrásci) a dalšího hmyzu.

  

Za vsí s jediným dochovaným hrázděným domkem a tradičně přezdobeným křížem konečně asfalt končí. V louce vlevo spatřujeme poprvé „naživo″ (tedy nikoli z okénka vlaku) jeřáby. Snažíme se k nim přiblížit, což se tak úplně nedaří, i tak je to však ohromný zážitek. O něco dál se dostáváme k nejvýchodnějšímu cípu jezera. Písečná plážička neustále bičovaná vlnami je plná různých vodních šneků a škeblí. V dálce na protějším břehu lze rozeznat drawský kostel a dalekohledem i náš kemp.

  

Ves Sikory je zklamáním. V průvodci inzerovaný „hrnčířský miniskanzen″ je skutečně mini a těžko ho nazvat skanzenem. Uprostřed vsi tu stojí miniaturní hrázděné stavení, v němž snad byla kdysi nějaká expozice, nyní ho však zjevně již hodně dlouho nikdo neotevřel, a vedle jedna nová (zrekonstruovaná?) hrnčířská pec. Jinak je zde jeden nevýrazný kostel a víc už nic. Tahle ves sama o sobě by za zacházku rozhodně nestála. Ovšem nebýt jí, minuli bychom nejhezčí kousek dnešní cesty. Nejen již popsaný úsek ze Žerdna do Sikor, ale i následující trasu po cyklostezce severně od Sikorského jezera, po hřebínku s krásnými výhledy do mírně zvlněného kraje. Bohužel se zrovna přihnala další průtrž mračen, takže výhledů jsme si příliš neužili.

Ke Spyczné hoře (203 m n. m.) přicházíme mimo cestu. Což v téhle krajině znamená minimálně jedno brodění nějakého močálu. No, ono je to už skoro jedno, protože boty máme z těch neustálých přeháněk stejně všichni mokré. Pod vrcholem příjemný altán, kde můžeme v suchu posedět a najíst se. A na vrcholu rozhledna, ze které není téměř nic vidět, neboť okolní borovice už ji skoro přerostly. Vzhledem k tomu, že mají teprve tak dvacet let, za pár roků už nebude z téhle „turistické atrakce″, ke které směřují šipky až z Drawska, vidět vůbec nic. Nějak autoři rozhledny pozapomněly, že stromy také rostou. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby tu ty borovice kolem slavnostně vysázeli spolu s otevřením rozhledny…

Jediný oficiální přístup k rozhledně je z Žerdna. To by ovšem znamenalo vracet se pak stejnou cestou po oné asfaltce. To se nám zrovna moc nechce. Snažíme se tedy projít západním směrem do osady Kužnica, kam by odtud podle mapy také měla nějaké cesta vést. Jo, kdysi určitě vedla, v terénu je ještě patrná. Už po ní ale pěkných pár let nikdo nešel. Brzo se ocitáme v naprosté divočině. Zarostlé cesty zarostlými loukami; kopřivy, bodláky, šťovík. Odměnou nám je další dvojice jeřábů, po vyplašení parádně troubících. Pohled na buzolu však ukazuje, že jsme se stočili a místo k západu míříme na sever. Je to však jediný jakž takž schůdný směr, a tak se po chvíli ocitáme v Prosinku.

 

Zatímco na lavičce před jedním barákem vyléváme vodu z bot a rozmýšlíme, jestli ještě zaběhnout k nedaleké ornitologické rezervaci, když už nás sem osud zavál, a nebo ne, vychází majitel onoho baráku poptat se, jestli něco nepotřebujeme. Ujišťujeme ho, že ne, že jen ždímeme ponožky. Poté, co přejdeme mostek přes Drávu směrem ke kempu, chlápek za náma něco huláká a vypadá velmi naléhavě. Vracím se přeptat, co se děje. Jdeme špatně? „Po té řece, co jste na ní právě koukali, jezdil za mlada papež Jan Pavel II.!″, oznamuje mi onu zásadní informaci. A přeje šťastnou cestu.

Dalšího dne je ještě horší počasí než dny předešlé. Původně jsme měli v úmyslu půjčit si tu nějakou lodičku a dojet na ostrov Bielawa. Pominu-li, že jsme tu nenašli žádnou půjčovnu lodí, v tomhle nečase by to byla stejně holá šílenost. Takže balíme stan a opouštíme jezerní oblast s pocitem, že kdybychom sem nezajížděli, o moc bychom nepřišli (ovlivněným nejspíš do značné míry počasím).

Autobusem přejíždíme do lázní Polczyn. Krátká prohlídka města na optimismu nepřidá. Takové nijaké, nevýrazné. Na hlavní třídě předražené vafle, zámek v rekonstrukci, informačka zavřená, byť by měla mít otevřeno. Do kostela se podívat nelze, neboť nějaký chlápek se modlí přímo ve vstupních dveřích (ale jo, jasně, ten kostel je tu pro něj a ne pro turisty). Na hledání lázeňského parku v neustálém mrholení rezignujeme.

Další autobusový přesun do Swidwinu. Chtěl jsem vystoupit ve Slawě a podívat se na dva hrázděné kostely. Počasí ani nálada tomu však nepřejí.

 

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku