POMOŘANY 2011
A prší a prší
Před polednem déšť ustává, a tak se vydáváme
na procházku po okolí. Cesta podél severního břehu jezera Žerdno je celkem
fádní. Až do stejnojmenné vísky po asfaltu, překvapivě poměrně frekventovaná,
jezero téměř není vidět. Naučná stezka obnáší dvě informační tabule
s obecnými informacemi o borovicích a krajinném rázu. Zajímavé je jen
místo, kde se v minulosti z borovic zjevně získávala pryskyřice (na
přilehlé infotabuli však o tom ani slovo) a pak loučka na jednom
z nezalesněných pahorků plná květin, motýlů (okáči, perleťovci, modrásci)
a dalšího hmyzu.
Za vsí s jediným dochovaným
hrázděným domkem a tradičně přezdobeným křížem konečně asfalt končí.
V louce vlevo spatřujeme poprvé „naživo″ (tedy nikoli z okénka
vlaku) jeřáby. Snažíme se k nim přiblížit, což se tak úplně nedaří, i tak
je to však ohromný zážitek. O něco dál se dostáváme k nejvýchodnějšímu
cípu jezera. Písečná plážička neustále bičovaná vlnami je plná různých vodních
šneků a škeblí. V dálce na protějším břehu lze rozeznat drawský kostel a
dalekohledem i náš kemp.
Ves Sikory je zklamáním.
V průvodci inzerovaný „hrnčířský miniskanzen″ je skutečně mini a
těžko ho nazvat skanzenem. Uprostřed vsi tu stojí miniaturní hrázděné stavení,
v němž snad byla kdysi nějaká expozice, nyní ho však zjevně již hodně
dlouho nikdo neotevřel, a vedle jedna nová (zrekonstruovaná?) hrnčířská pec.
Jinak je zde jeden nevýrazný kostel a víc už nic. Tahle ves sama o sobě by za
zacházku rozhodně nestála. Ovšem nebýt jí, minuli bychom nejhezčí kousek dnešní
cesty. Nejen již popsaný úsek ze Žerdna do Sikor, ale i následující trasu po
cyklostezce severně od Sikorského jezera, po hřebínku s krásnými výhledy
do mírně zvlněného kraje. Bohužel se zrovna přihnala další průtrž mračen, takže
výhledů jsme si příliš neužili.
Ke Spyczné hoře (203 m n. m.)
přicházíme mimo cestu. Což v téhle krajině znamená minimálně jedno brodění
nějakého močálu. No, ono je to už skoro jedno, protože boty máme z těch
neustálých přeháněk stejně všichni mokré. Pod vrcholem příjemný altán, kde
můžeme v suchu posedět a najíst se. A na vrcholu rozhledna, ze které není
téměř nic vidět, neboť okolní borovice už ji skoro přerostly. Vzhledem
k tomu, že mají teprve tak dvacet let, za pár roků už nebude z téhle
„turistické atrakce″, ke které směřují šipky až z Drawska, vidět vůbec
nic. Nějak autoři rozhledny pozapomněly, že stromy také rostou. Ani by mě
nepřekvapilo, kdyby tu ty borovice kolem slavnostně vysázeli spolu
s otevřením rozhledny…
Jediný oficiální přístup
k rozhledně je z Žerdna. To by ovšem znamenalo vracet se pak stejnou
cestou po oné asfaltce. To se nám zrovna moc nechce. Snažíme se tedy projít
západním směrem do osady Kužnica, kam by odtud podle mapy také měla nějaké
cesta vést. Jo, kdysi určitě vedla, v terénu je ještě patrná. Už po ní ale
pěkných pár let nikdo nešel. Brzo se ocitáme v naprosté divočině. Zarostlé
cesty zarostlými loukami; kopřivy, bodláky, šťovík. Odměnou nám je další
dvojice jeřábů, po vyplašení parádně troubících. Pohled na buzolu však ukazuje,
že jsme se stočili a místo k západu míříme na sever. Je to však
jediný jakž takž schůdný směr, a tak se po chvíli ocitáme v Prosinku.
Zatímco na lavičce před jedním
barákem vyléváme vodu z bot a rozmýšlíme, jestli ještě zaběhnout
k nedaleké ornitologické rezervaci, když už nás sem osud zavál, a nebo ne,
vychází majitel onoho baráku poptat se, jestli něco nepotřebujeme. Ujišťujeme
ho, že ne, že jen ždímeme ponožky. Poté, co přejdeme mostek přes Drávu směrem
ke kempu, chlápek za náma něco huláká a vypadá velmi naléhavě. Vracím se
přeptat, co se děje. Jdeme špatně? „Po té řece, co jste na ní právě koukali,
jezdil za mlada papež Jan Pavel II.!″, oznamuje mi onu zásadní informaci.
A přeje šťastnou cestu.
Dalšího dne je ještě horší počasí než
dny předešlé. Původně jsme měli v úmyslu půjčit si tu nějakou lodičku a
dojet na ostrov Bielawa. Pominu-li, že jsme tu nenašli žádnou půjčovnu lodí,
v tomhle nečase by to byla stejně holá šílenost. Takže balíme stan a
opouštíme jezerní oblast s pocitem, že kdybychom sem nezajížděli, o moc bychom
nepřišli (ovlivněným nejspíš do značné míry počasím).
Autobusem přejíždíme do lázní
Polczyn. Krátká prohlídka města na optimismu nepřidá. Takové nijaké, nevýrazné.
Na hlavní třídě předražené vafle, zámek v rekonstrukci, informačka
zavřená, byť by měla mít otevřeno. Do kostela se podívat nelze, neboť nějaký
chlápek se modlí přímo ve vstupních dveřích (ale jo, jasně, ten kostel je tu
pro něj a ne pro turisty). Na hledání lázeňského parku v neustálém
mrholení rezignujeme.
Další autobusový přesun do Swidwinu.
Chtěl jsem vystoupit ve Slawě a podívat se na dva hrázděné kostely. Počasí ani
nálada tomu však nepřejí.
předchozí kapitola / následující kapitola / obsah
deníku