POMOŘANY 2011

Překvapení jménem Swidwin

Vzhledem k tomu, že jsme všichni už řádně provlhlí a prokřehlí, holky lobují za nějaký nocleh pod střechou. Uchylujeme se tedy do hotelu Swidwin nedaleko centra (dvoulůžkové pokoje po 120 zlotých) a na prohlídku nedalekého větrného mlýnu vyrážíme nalehko. Vlakem popojíždíme do Worowa a pak to bereme po černě značené cyklostezce přes Prusinowo s malým venkovským zámečkem do Poradze. Příjemná nezpevněná cesta nivou řeky Rega po zhruba kilometru stoupá na terasu, jejíž svahy mají zajímavý lesostepní charakter. Plašíme zde další dvojici jeřábů, při cestě fotografujeme spousty drobných barevných šnečků.

Cyklostezka je sice prezentována jako Cesta dědictví architektury a techniky, veškerým technickým památkám se (přinejmenším v tomto úseku) ale důsledně vyhýbá a nijak na ně neupozorňuje. Prusinowskou vodní elektrárnu lze v dálce spíše tušit, železniční viadukt přes Regu není od cesty vidět vůbec. Vyhýbá se i větrnému mlýnu. Naštěstí víme, kde je, a tak se nenecháváme zmást. Stojí v poli nedaleko západního okraje Poradzu a je vidět již zdaleka. Nádherný kousek, pro našince neobvyklý a s komplet zachovaným vnitřní vybavením (možno nahlédnout oknem). Ozdobený navíc třemi čápy, kteří jeho střechu a lopatky využívají jako vhodnou pozorovatelnu k vyhlížení nějaké svačinky.

Zpátky se snažíme jít po zrušené železniční trati. Železniční svršek je komplet zachován, ale zarostlý již velmi solidními keři a stromky. Samozřejmě po nedávných deštích řádně mokrými. Zkoušíme to pár set metrů, pak to – především z časových důvodů; ujede-li nám vlak zpátky do Swidwinu za hodinu, další jede až pozdě v noci a tady ani není kde se navečeřet – vzdáváme a přes pole se vracíme na cestu, po které jsme přišli. Že boty máme opět plné vody, netřeba zdůrazňovat...

Na nádraží jsme půl hodiny před odjezdem. Zase už prší. Čekárna zavřená, chodba silně zapáchající. Nejpříjemnějším místem se jeví schody před hlavním vstupem. Teplo tu zrovna není, ale alespoň tu neprší ani nesmrdí. Čas se však nekonečně táhne. Čas odjezdu minul, popocházíme nervózně po perónu, vlak však nikde. Za pět minut tři čtvrtě se jdu přesvědčit na vývěsku, že jsem se nepřekouk – ne, vlak měl jet skutečně během letních měsíců v půl. A léto prokazatelně je, i když počasí na to moc nevypadá. V tom vybíhá výpravčí a vysvětluje mi, že vlak jede až v celou. Jak to? No, támhle to je napsané, ukazuje na malou cedulku s dočasnými změnami nalepenou na dveřích nefunkční čekárny, úplně jinde, než jsou vlastní jízdní řády. Klasika polských drah! (Maně se mi vybavuje úvod Stopařova průvodce galaxií o vyhlášce vyvěšené ve sklepě radnice na zrušeném záchodě za cedulí Pozor leopard…) Tušit to, mohli jsme stihnout ještě prohlídku hrázděného kostela v nedaleké vsi…

Podvečerním Swidwinem se vydáváme ulovit něco k večeři. Už při příjezdu působilo tohle město celkem sympaticky, teď se ten pocit potvrzuje. Přestože skoro celé historické jádro bylo po válce nahrazené sídlištěm, paneláky jsou až na náměstí a z památek se zachovala jen jedna městská brána, katedrála a zámek. Nevím, v čem je to kouzlo, že některá místa působí na člověka na první pohled příjemně a jiné vyvolávají depresi. V dochovalé architektuře či urbanistické struktuře to rozhodně není, Polczyn byl z tohohle pohledu mnohem zachovalejší. Ani v počasí to být nemůže, zase už leje jak z konve. Zřejmě jde o nějaké sotva postřehnutelné detaily, které člověk vnímá spíše podvědomě a které skládají mozaiku toho kterého místa.

Do katedrály se nám dostat nepodařilo. Vrata zamkly hned za posledním vyjdivším účastníkem mše. Zámkem zrovna duní punkový koncert Legend Swidwinské alternativy. I když tenhle styl muziky není právě mým šálkem kávy, nelze popřít úžasnou atmosféru. Všude spousta nejrůznějších mladých lidí, rovnou nás zdraví v nezvratném přesvědčení, že jsme sem přijeli právě kvůli tomu, protože co jiného bychom tu tak mohli pohledávat. Oficiálnímu koncertu vycházejícímu ze sklepení starého hradního paláce sekunduje skupina bubeníků v průjezdu věže. V protějším křídle je ještě ve tři čtvrtě na sedm večer stále otevřená městská knihovna. Nás zajímá nejvíce jižní křídlo – hradní restaurace. Příjemné prostředí doplňují velice solidní ceny. Několik druhů polévek po pěti až šesti zlatkách, speciality z divočáka za patnáct… Já dávám kančí guláš s čímsi, z čeho se následně vyklubalo něco mezi rýží a rýžovou kaší a bylo to naprosto skvostné. Guláš jakbysmet. Úplně jiný, než na jaký je člověk zvyklý, zřejmě s nějakým ovocem… No, Swidwin má další bod k dobru.

foto Míša

Ráno nás budí ohromné hejno pokřikujících kavek, posedávající na všech stromech kolem hotelu a vyvolávající až hororový dojem. Já vyrážím trochu s předstihem, zkusit ještě jednou proniknout do katedrály. Tentokrát jsem úspěšný. Několik babek tu za asistence mladého kluka, snad faráře nebo kostelníka, zdobí chrám bílými stuhami na nějakou slavnost a nic nenamítají, abych se tu trochu porozhlédl. Poprvé se tak potkávám se vznosnými cihlovými klenbami, které nás budou následně v různých variacích provázet téměř ve všech městech Pomořan. S holkama se setkávám na snídani ve Lwowské cukrárně nedaleko nádraží. Krájené tvarožníky v nejméně pěti druzích (každý dáváme jiný a všechny jsou výborné) v cenách kolem 2,50 zlotých za deset deka je důstojnou tečkou za tímhle městem, které pro nás bylo skutečně milým překvapením a předzvěstí lepších časů.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku