LINZ 2009

Adventní trhy v Linci

Předvánoční městečka někde za hranicemi už se pomalu stávají tradicí. Předloni Vídeň, loni Drážďany... Tak kam vyrazil letos? Co třeba Linz? Je to kousek, jede tam přímý vlak... Jó, to jsme si mysleli. Záhy jsme zjistil, že dostat se tam zas taková legrace není. První vlak z Prahy tam přijíždí až někdy v půl jedné, to se tam ani nestačíme pořádně rozhlédnout... Nějaký autobus? Ani omylem!

Už ani nevím, koho vlastně napadlo zkusit se podívat, jestli by se tam nedalo ubytovat. Chvíle bloudění po internetu... V hostelu kousek od centra 80 euro za čtyřlůžkový pokoj se snídaní, to celkem jde. A kupodivu mají volno. Bereme!

Z různých možností slev volíme kombinaci Sone+ a Sportkarty Vltava – Dunaj. Sice to znamená přestup v Budějovicích, protože Sportkarta neplatí na českém území v rychlících, ale CityStar se musí kupovat tři dny předem, to je v době chřipkové epidemie příliš velký risk, a spoléhat jen na In-kartu by vyšlo víc jak na dvojnásobek. V osobní pokladně v Budějovicích nám radí, že pro děti je výhodnější EURegio než Sportkarta. Díky moc!

Zároveň kupujeme Sone+ na zítřek na zpáteční cestu, protože při koupi ve vlaku by si napočítali 150 korun přirážky, potvory, a už komplet vybaveni jízdenkami můžeme zamířit do Rakous. (Celkově tedy vyšla cesta z Prahy do Lince a zpět pro dva dospělé a dvě děti – všichni držitelé In-karet – při téhle kombinaci na nějakých 1500 korun.)

V Budějicích sněží, kolem Dvořiště už je sněhu velmi pěkně. Na Rakouské straně se to ale postupně mění v déšť, což nevěstí moc pěkné vyhlídky. Asi nejhezčí část cesty je kolem městečka Kefemarkt, kde míjíme „hradozámek“ Weinberg a jedeme podél horské říčky Feldaist plné mohutných kamenů a peřejí. Kolem dalšího hradozámku projíždíme ve Steyreggu. A pak už přejezd přes Dunaj, průjezd průmyslovou čtvrtí Lince a hlavní nádraží.

Linz není z měst, které by člověka uchvátily na první pohled. Kór když se netrefí na hlavní třídu a bloudí bočními uličkami bez jakékoli vánoční výzdoby, mezi poměrně fádními domy, na nichž jsou zajímavé (nikoli však pěkné) snad jen prosklené výtahy přilepené k nim z uliční strany. Hned vedle největšího Lineckého chrámu - Nového dómu - je nalepený nějaký moderní nevzhledný hotel. A od trhu na hlavním náměstí jsme taky očekávaly víc. Je poměrně malý a až na prodej okarín v nejrůznějších velikostech od dětských čtyřdírkových v podobě žraloků a želv za 15 eur přes trochu větší sedmidírkové „kameny“ až po profesionální nástroje v nejrůznějších velikostech kolem 50 eur, několik stylových občerstvení s horkým punčem (3-3,50 eur), různými opékanými klobásami (my jsme se dali „bosner“ – dvě výborné malé klobásky s cibulí, hořčicí a kari v rozpečeném rohlíku za 2,50) a mandlemi praženými v cukru (10 deka za 2,50) a jednoho stánku s “korálkovými“ zvířátky, po kterých už Myšák dlouho touží, protože je má nějaké její kamarádka, nás tu nic nezaujalo. To vše korunováno několika vánočně ozdobenými jeřáby, tyčícími se nad městem! Co je naopak velmi pozitivní je nalévání punče do zálohovaných porcelánových hrníčků, takže se nikde nekupí hromady plastových kelímků.

Na pátou máme být v ubytovně – Jugendgästehausu. Bez pořádné mapy města, jen s malůvkou v průvodce staženém z internetu, to berem tak trochu odhadem. Jedno vím přesně – je to kdesi v těsné blízkosti botanické zahrady a stadiónu. Míříme Kapucínskou ulicí, ujišťujeme se správným směrem u chlápka spravujícího kolo, vlevo botanická zahrada, stadion před námi… A kde je ulice Stanglhofweg? Výborná věc – na autobusových zastávkách podrobné plánky nejbližšího okolí. Ulici identifikujeme rychle, stejně ještě trochu bloudíme. Dorážíme ve čtvrt na šest. Nevadí. Na recepci příjemné překvapení – započítali nám ještě jakousi slevu, takže o nás chtějí o 10 eur méně, než čekáme. Pokoj velice útulný. Prostorný, dva krát dvě palandy, stolek a skříně, koupelna se dvěma umyvadly a sprchovým koutem, samostatný záchod. Holky jsou nadšené. Ani by už nemusely zpátky do města. Ale škoda si trochu nočního Lince neužít, když už jsme tady.

Zpátky jdeme přes park. Už je tma. Procházíme kolem renesanční budovy hornorakouského zemského sněmu a městského divadla, kde zanedlouho zjevně začne nějaké představení. V uličkách Starého města narážíme na malý trh, ozdobený finskými vlajkami. Kůže sobů, něco dřevěných výrobků, uzení lososi. Uprostřed jurta (?) s ohništěm, stolky a lavicemi. Nevím, jestli je to pozdrav partnerského města či kde se tu vzal finský trh, rozhodně je příjemný. Pojídáme lososa, popíjíme nějaký laponský horký nápoj… Pak míříme dalšími uličkami na zámek. Šokem je nově dostavěné skleněné křídlo (šílenost!), velkým překvapením mohutné opevnění (to bude chtít prohlédnout ještě zítra za světla), zážitkem pak model města před dvě stě lety na vyhlídkové terase nad osvíceným městem.

Ještě chvíli bloudíme uličkama, ve výkladních skříních objevujeme několik zajímavých Betlémů. Už vypadá přívětivěji, je ale dost protivné sychravo, tak to někdy kolem půl deváté stáčíme definitivně na ubytovnu.

Snídaně přímo královská. Švédský stůl s pečivem, sýry, salámy, marmeládou, medem, třemi druhy müsli, výborným bílým jogurtem, k pití na výběr černý a ovocný čaj, kakao, káva, teplé a studené mléko nebo džus. Jak to tak bývá, žádné jídlo se nesmí vynášet z jídelny, ale co člověk sní, to sní.

následující kapitola / obsah deníku