SEDMIHRADSKO 2008

Oklikou ke hradu

Nad vsí se tyčí impozantní skalnatý masiv Piatra Sucuiului (překřtěný familiérně na „balvan“ - 1129 m n.m.), o výstupu na něj však nechce Čarodějka ani slyšet. Míříme tedy na protější Ardascheiu (1250 m n.m.). Turistickou značku se nám však v houstnoucím šeru nedaří nelézt, tak to za vsí rveme přímo do kopce a táboříme na prvním trochu rovném místě - jedné z teras, která kdysi zřejmě bývala vinicí. Až ráno zjišťujeme, jak krásné místo se nám to podařilo ulovit. Nádherný výhled na vesnici pod námi i hory kolem, a plno zajímavých květin. Takhle botanicky bohaté louky jsme tu ještě nepotkali. Velké klasnaté rozrazily, zárazy, několik druhů zvonků, výše pak hořce křížaté, žlutý a modrý len, bílojetely a také jakýsi velkokvětý zelenožlutý jetel...

Kousek nad tábořištěm konečně nacházíme turistickou značku - červený svislý pruh - a stoupáme k prameni Rimetei. Je daleko výš, než se z mapy zdálo. Pod nohami nám poletují, šustí a skřípají červenokřídlé saranče, je tu i plno jiných hmyzáků. Míša prý zahlédla i nějakého hada (a Majda hrozně závidí). U pramene rostou zajímavé ostřice. A otvírají se stále nové a nové krásné výhledy do kotliny pod námi.

Až do sedla pod vrcholem značení velmi slušné. Tam se poněkud motáme, ale značku nakonec nacházíme (kromě ní také jeden pěkný exemplář vstavače osmahlého) a sestupujeme k potoku. Opice se cachtají v tůňkách, Čarodějka pere, já dopisuji deník. Obědváme.

Rozmýšlíme se, zda jít ke zřícenině Trascau přímo údolím, nebo to vzít ještě oklikou přes soutěsku Silasului. Volíme druhou variantu. Opět výživný stoupák, tentokrát vesměs lesem. V loužích tradičně plno kuněk. Další zajímavé květiny - zejména jarmanky a několik vesměs odkvetlých druhů orchidejí. Místy při pohledu zpátky hezké výhledy na Ardascheiu a hřeben Varful Ugerului. Míjíme velikou tlupu turistů.

Přecházíme na „modrý pruh″ a začínáme sestupovat. Vlastní cesta soutěskou ale nic moc. Značka vede poměrně fádním listnatým lesem vysoko nad dnem soutěsky, vidět je z ní jen jediný vodopád. Za tu zacházku to nestálo!

Scházíme pod hrad. Máme toho všichni po dnešku plné zuby. Rádi bychom se ale utábořili na zřícenině, takže z posledních sil lezeme s celou bagáží ještě nahoru. Hrad je to pěkný, jsou z něj krásné výhledy na „balvan“, Ardascheiu i Valisoarskou soutěsku, ale tábořit se tu nedá. Malý prostor a nerovný terén. A strašně moc návštěvníků. Jen než jsme uvařili večeři, vystřídali se tu tři skupinky. Přijedou si až na úpatí hradního vrchu autem, vyběhnou si nahoru, rozhlédnou se...

Táboříme tedy nakonec v malé pískovně pod hradem. A v noci jsme velmi rádi, když se zas kolem honí jedna taková poctivá karpatská bouřka.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku