SEDMIHRADSKO 2008

Opuštěná salaš

No, ono to vlastně není sedlo. Sedlo je někde v lese nad námi, tady už překračujeme celkem širokou říčku. Stýká se tu několik potůčků, mezi nimi je rozsáhlá mokřina s plantáží suchopýrů obklopená smrkovým lesem. Kdysi tu stála salaš, dnes jsou z ní jen zříceniny. Tohle místo se nám na první pohled zalíbilo. Dál se dneska nejde. Však jsme toho ušli už dost, opice šlapaly naprosto báječně. Stavíme stan hned vedle suchopýrů a na cestě u potoka rozděláváme oheň. Dřeva spousta. Několik padlých smrků a u cesty odkudsi stažená hromada větví. Vaříme luštěniny s rýží a kakao, koupeme se, Čarodějka pere. I přes poměrně časné utáboření jdeme spát opět až za úplné tmy. Nad šťovíky poletuje velké množství jakýchsi velkých bílých můr.

Ráno mě probouzejí zvonky a štěkot. Vylézám ven podívat se, co se děje. Z pastviny na protějším kopci se k nám pomalu blíží veliké stádo ovcí. Psi mají jistý náskok. Za chvíli jsou čtyři psiska u mě, obkličují mě, vrčí. Stojím opřený o velkou smrkovou kládu, abych měl alespoň trošku krytá záda. „Dej pokoj, potvoro.“ „Kde máte ovečky?“ „Máte hlídat ovce, ne?“ snažím se jim „domlouvat“. Marně. Vrčí a stále se zvolna blíží ke mně. Už jsou ode mě jenom na pár kroků. Ze stanu vylézá Čarodějka. Prý ji ze spacáku vytáhl děs v mém hlase :-). Prohodí dvě tři slova, psiska přestávají vrčet a trochu couvnou. Po chvíli přichází bača se dvěmi štěňaty. Podává ruku, jak je v tomto kraji zvykem, ujišťuje nás, že se psů nemusíme bát, a ptá se, jestli nemáme cigarety. Nemáme. Nabízíme mu alespoň pálenku, co jsme dostali předpředvčírem od dřevorubců. Neodmítá. Psi, jako by vycítili, že jsme s jejich pánem zadobře, už nevrčí, naopak se tváří velice přátelsky a bezstarostně. Jeden se válí na zádech, druhý se k nám lísá… Mezitím vylézají i opice, jsou nadšené z tolika psích fešáků, hladí si štěňata… načež se jich pak nemůžeme zbavit. Setrvávají u nás ještě dlouho poté, co se nám stádo přehnalo přes tábořiště, a až zuřivý štěkot zbytku smečky na nějakou další oběť je přiměje rozběhnout se kolegům na pomoc. Vaříme snídani (dřevo hoří daleko hůř než večer, asi vinou silné rosy) a odcházíme také.

Stoupák na Steaua Mare (1730 m n.m.) není zdaleka tak vražedný, jak z protějšího svahu vypadal. Pohodlná široká cesta obchází opět vrchol po úbočí. Prochází smrčinou a pak mírně stoupá na pastviny. Výhledy dneska nic moc – je silně zamlženo. Na sousedním vrcholu Steaua Mica (1675 m n.m.) nacházíme svorové balvany, z nichž do prachu cesty vypadávají pěkné krystaly tmavě fialových granátků. Část se jich vzápětí přesouvá do kapes našich opic.

Odkudsi – netuším odkud – se k nám opět přidala turistická značka. Modrý pruh. Nejprve jeden nesmělý na kameni, po nějaké době na kmeni stromu a pak už souvislé a poměrně kvalitní značení. Jdeme po něm přes les, po okraji malé poloniny, kde mezi smrky poletuje plno nějakých drobných ptáků, a opět lesem do sedla pod Godeanem. Přesněji řečeno, až do této chvíle šla spíš značka s námi, než my po značce. Prostě náhodou vedla po stejné cestě, po které jsme šli. Teď ale stojíme před volbou, zda se řídit značkou (netuše, kam vlastně směřuje), nebo vlastním úsudkem. Značka klesá k západu, druhá cesta stoupá severním směrem. Zatímco holky odpočívají, zkouším jít kus po jedné i po druhé, ale moudřejší z toho nejsem. Po chvíli váhání se svěřujeme značce – a dobře děláme. Zanedlouho nás vyvádí na hřeben Godeanu. Opět jedna z nádherných a poněkud atypických hor tohoto pohoří. Úzký protáhlý vrch, místy skoro až charakteru kozího hřbetu, se skalnatým vrcholem.

Jak se značka objevila, tak opět zmizela. Vyvedla nás nad hranici lesa, a víc jsme jí nespatřili. Neva, tady je cesta zase už jasná. Lezeme až na vlastní vrchol Varful Godeanu (1656 m n.m.) s kamennou pyramidou a sestupujeme do sedla s chátrajícím dřevěným křížem.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku