SEDMIHRADSKO 2008

Hledání Sarmizegetusy

Odtud by dle mapy měla pokračovat cesta na Sarmizegetusu po východním úbočí hřebene Culmea Munceluluj a pak sestupovat na boční nižší hřebínek. Žádná taková cesta tu však není. Jsme tedy nuceni vydrápat se ještě až na vrchol Muncel (1564 m n.m.) a pak to střihnout přímo z kopce na hřebínek, který je dobře vidět hluboko pod námi. Sestup žádná švanda – kdo někdy kráčel sesuvným polem plným trhlin a nakupených hrází ví, o čem je řeč. Nacházíme cestu (přicházející z údolí) a posléze i turistickou značku – tentokrát červený kříž. Hřeben prudce klesá. Nejprve po cestě rozježděné těžkou lesní technikou (velmi prašné a místy skoro neschůdné), následně zarostlou a místy sotva znatelnou stezkou. Na nějakých třech kilometrech klesáme o víc jak čtyři sta metrů. Vražedné! Ve finále je stezka zcela zatarasená polomy. Sarmizegetusu málem míjíme, protože neleží přímo na hřebeni, ale na terase pod ním, a značení je zrovna v téhle části naprosto zlikvidované.

První pocit z vykopávek chrámového okrsku tohoto kdysi hlavního města dácké říše, ukryté uprostřed hor, je velkolepý. Po podrobnějším zkoumání si člověk uvědomuje, že vlastně jen stěží dokáže rozlišit, jak moc je to všechno autentické a jak moc fantazií rekonstruktérů. Podle čeho byla určena výška kůlů ve velké kruhové svatyni? Vychází z nějakých archeologických nálezů, starých záznamů, rytin, předpokladů kalendářní funkce a nebo je to takhle udělané jen aby to bylo zajímavější? Proč mají betonové náhražky kamenů, ohrazujících jednotlivé svatyně, na horním konci jakési výstupky? Nasazovalo se na ně něco? Na původních dochovaných kamenech není nic takového patrné. Některé kameny jsou poměrně dobře zachovalé, jiné silně narušené – jsou ty zachovalé kameny původní, nebo náhražky? Naštěstí ty úpravy celkový dojem z areálu příliš neruší – až na jednu nesmyslnou železobetonovou zeď pod horní terasou a hromadu složených betonových disků uprostřed areálu, které byly zjevně připravené k nějaké další rekonstrukci (při příjezdové cestě je zarostlých ještě několik dalších hromad), ke které naštěstí nedošlo. Nutno také ocenit, že vše, co je zde k vidění, přesně sedí s plány z průběhu archeologického průzkumu, které se mi podařilo nalézt na webu – nic navíc si rekonstruktéři nepřidali.

Rozhodujeme se zde utábořit. Čarodějce se z počátku moc nechce, má strach, aby z toho nebyl nějaký průšvih, ale pramen výborné vody přímo u nosu a stoleček s lavičkami jsou komfort, kterému nelze odolat. Nakonec je ráda. Dlouho do noci couráme areálem a snažíme se mu alespoň trochu porozumět. Čarodějka medituje uprostřed velké kruhové svatyně. Připadá si tam prý neskutečně těžká. Mě se vynořuje v hlavě spousty dalších otázek. Pod velkou kruhovou svatyní třeba objevuji zbytky strážní věže, v celém opevnění města však není po nějaké baště či věži ani stopy. Copak bylo fakt obehnáno jen prostou zdí? Nebo současná podoba není autentická? I „brány“ vypadají podezřele – pouhé široké mezery v hradbách bez jakýchkoli fortifikačních prvků. Vždyť tohle se vůbec nedalo bránit. Nebo z jiného soudku. Všechny ty svatyně existovaly současně, nebo je to odraz více různých stavebních etap? Vypadá to, jako by kanál narušil sluneční kruh… A jsou to doopravdy všechno svatyně? Není možné, že některé z obdélných staveb sloužily k rezidenčním účelům? jakou funkci měly kamenné žlaby, křižující celý posvátný okrsek? Přiváděly vodu do objektů, nebo naopak odváděly? Kde by se ve svatyních vzala odpadní voda?

Opice zatím v loužích obdivují kuňky. Míše se daří dokonce vyfotit pulce líhnoucí se zrovna z vajíček!

Když ráno balíme a odcházíme, přicházejí již první turisté.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku