RUMUNSKO – praktické informace

Domluva

Rumunština je krásný jazyk. Vzhledem k tomu, že obsahuje řadu slovíček z latiny a sem tam něco i slovanského, není tak velký problém se alespoň nějaké základní fráze naučit a občas pochopit, o čem je řeč i bez hlubší znalosti – nelze však na to spolehnout. Každopádně, jelikož jde o jazyk románský, je velkou výhodou znalost Italštiny nebo Španělštiny. V poměrně velkých oblastech by se člověk domluvil spíš Maďarsky než Rumunsky, což ovšem pro našince rozhodně není výhra, spíš naopak. Lidí používajících coby mateřštinu Němčinu je již pomálu. V obchodech, hotelích a podobně se člověk občas chytne s Angličtinou. Ruštinu jsme nezkoušeli, i když je pravděpodobné, že starší lidé by rozuměli. Každopádně, o základních věcech jsme se se slovníkem v ruce a mezinárodní posunkovštinou vždy domluvili.

Trochu švanda je výslovnost některých speciálních rumunských písmen, jako je A s háčkem (Ă) či A se stříškou (Â). Hodně to komplikuje zejména čtení místních názvů.

Peníze

V Rumunsku platí leie, na cenovkách ovšem označované vesměs jako RON (pod označením lei se donedávna skrývala stará měna, která měla o několik nul více, nyní jsme se s ní však již nikde nesetkali).

Vyměnit peníze v České republice je poměrně problém - po dlouhém shánění jsem objevil jednu směnárnu v Brně a jednu v Olomouci. Problém je to zejména v případě, že dorazíte v sobotu večer někam do malé vsi - bez místní měny se nechytnete a nikde jí tu nevyměníte. Ve městech vesměs není problém najít směnárny, ne všechny však mají otevřeno i večer a o víkendu (např. v celé Devě funguje přes víkend jedna jediná směnárna, naopak v Sibiu jsou na každém rohu a některé i nonstop). Zásadní rozdíly v kurzu mezi jednotlivými směnárnami nejsou, cestou od nádraží do centra se však vesměs dá přeci jen nějaká ta koruna ušetřit (Brašov).

Doprava

Pro cestu do Rumunska je dle mých zkušeností nejlepší vlak. Je sice o něco pomalejší, než autobus, ale nesrovnatelně pohodlnější. Byť byly bohužel zrušeny pravidelné přímé vlaky Panonia (jakési přímé spojení do dvou či tří zastávek jezdí pouze sporadicky jeden dva dny v týdnu přes letní prázdniny; situace se každým rokem mění), takže nyní je potřeba předat v Budapešti. Nejvýhodnější cena je při použití zpáteční jízdenky City Star pro skupinu. Zajímavé je, že stejná cena je např. do Brasova i do Konstanty! Pokud ji nestihnete koupit včas, jako jednou my (nutno zakoupit nejpozději tři dny před odjezdem), lze využít o něco dražší jízdenku v rámci „mnohostranné dohody″.

Vlaky jezdí v Rumunsku poměrně spolehlivě. Jejich kvalita je různá - od hrůzně špinavých a rozpadajících se až po velice pěkné. Vlaky obecně nejsou drahé, ale některé speciální rychlíky (Rapid) vyjdou až na trojnásobek běžné ceny. Jízdenky se prodávají na konkrétní spoj! Jak je to z placením pětiletého dítěte jsme se nedopátrali - někdy nám ho prostě počítali a jindy ne.

Autobusová doprava je naprostou záhadou. Až na světlé výjimky (spoje z Hunedoary do Devy či některé spoje v okolí Brašova) člověk nikde nenajde jízdní řády a často ani zastávky, a když už se mu konečně podaří dopátrat, kdy by to mělo jet, stejně to nakonec jede jinak... Děti často nepočítají, když sedí na klíně.

Bez problémů je prozatím stopování - a to i ve větších skupinách či s dětmi. Povedlo se nám stopnout ledacos, včetně sanitky či policajtů. Někdy staví lidi i sami, když vidí poutníky. Platit chtěli za stop asi tak ve čtvrtině případů (většinou mikrobusy - ceny rozumné, vždy levnější než autobus či vlak).

Jendou jsem vyzkoušeli i taxík (po městě) - cena 1,5 lei/km.

Městskou hromadnou dopravu jsem měl tu čest vyzkoušet pouze v Sibiu a Brašově. Odjezdy na zastávkách značeny poměrně dobře, lístky možné koupit v automatu (berou i papírové bankovky, ale jen do hodnoty 5 lei), někdy jsou na důležitých zastávkách speciální kiosky (Brašov), zakoupení u řidiče problém.

Stravování

Obchody lze bez problémů nalézt ve větších vesnicích. Úroveň zásobování různá, ale vždy lze koupit něco, aby člověk neumřel hlady. Mají dobré uzeniny, poměrně drahé sýry... Z limonád slušná Frutti fresh (dvoulitrovka), výborná (skoro jak džus) pak Natura od firmy Giusto. Ostatní dost lepidla. Velký výběr piv - nejlepší asi Ursus. Všude také voda, pokud byste nedůvěřovali místním zdrojům. A všudypřítomná je Cova cola. V městech jsou i obchoďáky typu Billa, kde mají úplně všechno. V malých vsích je přítomnost obchodu dost nevyzpytatelná.

Trh jsme potkali pouze v Sibiu. Zelenina, ovoce, uzeniny, sýry... V pohodě.

V restauracích výborně vaří. Vždy poměrně velký výběr jídel, včetně bezmasých, za pro našince přijatelné ceny (viz v cestovním deníku). Naprosto báječná bývá třeba kukuřičná kaše se sýrem a smetanou, zvaná mamaliga. Běžným zvykem je koupit si společně láhev nějaké minerálky a k tomu dostat patřičný počet skleniček (což vyjde mnohem levněji, než kupovat každému pití).

V horách poměrně hodně pramenů a studánek, se zásobováním vodou jsme nenarazili na problém (a bez problémů všude pili). V nížinách je sice teoreticky také vody dost (různé rumpály, studny), k nim jsme však již tolik důvěry neměli a raději vodu kupovali... V sušších oblastech, jako je Dobrudža, jsem zatím nebyl.

Vstupné

Vstupné se platí na turisticky exponovanějších místech (hrad Hunedoara, tvrz Calnic, ZOO a skanzen v Sibiu, kostel v Sibiu či Brašově, část opevnění Alba Iulie, bašty v Brašově). V Alba Iulii chtěli vstupné i na jedno dětské hřiště (5 lei). Naopak na mnoha místech, kde by člověk i vstupné očekával (dácké hradiště Sarmizegetusa Regia, některé opevněné kostely, katedrála v Alba Iulii, pevnost Deva...) se vstupné nevybírá. Nesetkali jsme se ani se vstupným na přírodní útvary či do národních parků (tam teoreticky dle webu je, ale netuším, jak se kde komu platí). Volně přístupná je i naprostá většina jeskyní.

Výše vstupného je různá - od 2,5 lei (ZOO) až po 15 lei (opevnění Alba Iulia). Většinou se však pohybuje kolem 5 lei.

Někde se platí za fotografování (tvrz Calnic 7 lei - více než samotné vstupné, Hunedoara 5 lei), zcela výjimečně je fotografování zcela zakázáno (Černý kostel v Brašově).

Turistické mapy a průvodce

Turistických průvodců Rumunska je v češtině v současné době k dispozici celá řada. Některé pojednávají obecně o celé zemi, jiné jsou specializované na hory. Vzhledem k tomu, že hory, které jsme procházeli, nikde příliš podrobně popsané nebyly, rozhlíželi jsme se spíš po těch prvních. Nakonec jsme zvolili jako obvykle průvodce Rumunsko z edice Rough Guides (nakladatelství JOTA, 2004). Co se geologie týče, skvělé jsou brožury Petra Pauliše a Martina Beneše „Rudní ložiska a mineralogická naleziště Rumunského Sedmihradska” a „Rudní ložiska a mineralogická naleziště severního Rumunska”, vydané v roce 2005 kutnohorským nakladatelstvím Kutna. O opevněných sedmihradských kostelech se mi nepodařilo žádnou literaturu v češtině objevit, v knihovně se však dá potkat skvělá kniha v němčině a stále více materiálů včetně bohaté dokumentace je v Rumunštině.

Pro turisticky atraktivnější oblasti, jako je třeba Trascau, Bihor či pohoří nad Brašovem, není problém sehnat ani poměrně podrobné mapy (vesměs vydávané v Maďarsku). U nás se dají koupit například v knihkupectví Kiwi v Praze. Pro ten zbytek hor nezbývá, než se spokojit starými mapami staženými z webu - ale zaplať pánbůh za ně, i když na první pohled nebudí moc důvěry, dá se podle nich chodit celkem dobře. Pro „nížiny“ žádné turistické mapy neexistují, tam už člověk zůstává odkázán na automapu či satelitní snímky stažené z google maps, a nebo staré vojenské mapy, které se občas někde na webu objeví. Pro základní orientaci jsem úspěšně používali automapu Transylvania (1:500 000 – nakladatelství Freytag a Berndt) a skoroturistickou mapu Muntii Apuseni (1:200 000 – nakladatelství Dimap).

Na Piatra Mare jsme narazily i na mapy instalované v terénu. Jinde jsem je zatím neviděl, ale je možné, že je to dobou návštěvy (na Piatra Mare jsme byli v roce 2012, na jiných lokalitách o mnoho let dříve).

Turistické značky, průchodnost krajiny

Rumunské turistické značení se skládá z různě barevných křížků, trojúhelníků, koleček a svislých pruhů. Jeho kvalita je oblast od oblasti různá. Na Sureánu lze potrat značenou trasu jen velmi zřídka a udržet se na ní je spíš zázrak, naopak v oblasti Apussen (zejména v atraktivnějších částech, jako je Bihor či Trascau) či na Piatra Mare je poměrně hustá síť vesměs dobře značených cest. V nížinách turistické trasy nejsou.

Průchod krajinou mimo cesty je vesměs bezproblémový - jedinými komplikacemi jsou přírodní překážky (skály, řeky...) a stáda ovcí hlídané ostrými ovčáckými hafany.

Táboření, nocleh

Volné táboření není v Rumunsku problém. Tábořili jsme nejen v horách, ale i v nižších polohách a nenarazili na žádné komplikace, přestože o nás v některých případech i věděli místní pastevci. Vesměs lze rozdělat i oheň, pokud to bezpečnostní hledisko dovolí. Však místní si s tím také nijak nelámou hlavy a táboří (a dělají ohně) takřka kdekoliv, zejména v nivách řek.

Ve městech jsme několikrát využili různé penziony či hotely. Ubytování bez předchozího objednání bez problémů, většinou neměli ani problém s tím, že nás (dva dospělé + dvě děti) ubytovali v dvou či třílůžkovém pokoji bez nějakých přirážek. Vesměs jsme za jednu noc platili dohromady 100 - 150 lei.

Na kemp jsme zatím nenarazili, ubytovat se u někoho doma jsme nezkoušeli.

úvodní stránka / místopis / webové odkazy