ORAVA - LIPTOV 2010

Obsazeno!

Jdeme asi kilometr po silnici a pak cestou podél potoka. Cesta ovšem vůbec nesedí s mapou. Improvizujeme, ale zjevně blbě. Zelená značka z Vyšného Kubína na Choč, na kterou se chceme napojit, je zřejmě někde vpravo od nás. Přesto se necháváme strhnout loveckým chodníčkem, který míří v serpentinách stále více k vlevo. Někam snad vede, a pohybovat se v téhle divočině bez jakékoli cesty je vrahovina, už jsme si to pár set metrů zkusili a stačilo nám to.

V lese plno vraních ok, lýkovců, černě plodících zimolezů a také několik zajímavých orchidejí. Kromě několika již odkvetlých a jakýchsi kruštíků (dost možná modrofialových) také cosi, co je také jistě orchidej, ovšem v životě jsem něco takového neviděl. Je bezlistá, květy má jakoby otočené vzhůru nohama a celkově vypadá velmi podivně. Jsou jí tu pouhé dva kousky. Doma ji pak určuji jako sklenobýl a kamarádi botanici pokyvují hlavou, že je to slušný „špek″.

Už v Leštině nám říkali, že na odpoledne hlásí bouřky. A je to tady. Najednou tma jak v ranci a začíná hřmít. Chodník se stáčí k západu, což je přesně směr, který potřebujeme, ovšem je stále méně patrný, místy sesutý a místy se ztrácí úplně. Maně si vzpomínám, že včera v pojišťovně jsme slibovali, že nebudeme chodit mimo značené cesty...

Jdeme plus mínus po vrstevnici, pod vápencovými skalami čím dál neschůdnějším terénem. Naštěstí se vždy po pár desítkách metrů pěšina znovu objeví. Chvílemi se to rovná spíše zázraku. Poprchá, ale jádro bouřky nás naštěstí míjí.

Konečně nacházíme zelenou značku. Jsme mnohem výš, než jsem předpokládal. No, aspoň tak!

Na rozcestí červené se zelenou se rozmýšlíme, jestli se ještě pokusit přejít vrchol (počasí se umoudřilo a kdo ví, jak bude ráno), nebo to stáhnout na salaš na Stredné Poľaně, ve které by údajně mělo jít přespat. Opice lobují za salaš. Dobrá tedy, nějak to zítra dopadne.

Zvonky věstí problémy. A taky že jo. Salaš je obsazena jejími právoplatnými obyvateli - ovčáky. Stařík, představující se jako David, jeho desetiletá vnučka Jasmínka, chlápek ve středních letech, který tu tomu šéfuje, a tři kluci, prý Goralové od polských hranic. Sem se ani při nejlepší vůli nevejdeme. Zvou nás však k ohni, vyprávějí o medvědech (David ukazuje, kde bydlí medvědice s mláďaty a kde už pět let starý méďa), o vlcích (prý jim onehdá roztrhali na čtyřicet ovcí v pravé poledne, když znenadání padla mlha) i o ochráncích přírody (z důvodu ochrany přírody ve zdejší rezervaci drasticky omezují pastvu, což pastvinám zjevně vůbec nesvědčí - moc to nechápu, u nás jsou za jakoukoli pastvu vděční). Opice jsou zprvu dost zklamané, že nocleh v salaši padá, postupně však roztávají a celý ten zdejší zvěřinec - stádo ovcí a koz, koně, několik ovčáckých psů - si úžasně užívají. Dostávají čerstvé kozí mléko, sedíme u ohně dlouho do noci.

Z půldruhého kilometru vzdálené studánky na hřebeni Zadního Choče jsem donesl vodu. Stan si stavíme na plošince kousek nad salaší. Celou noc nás „hlídá″ koník - ohryzává trávu kolem stanu a strašně u toho mlaská!

Ráno je řádná mlha. Mraky se převalují po poľaně a je zjevné, že z vrcholu Choče (1611 m n.m.) moc neuvidíme. Ale přejít by měl jít. Loučíme se tedy a vyrážíme.

Je fryšno. Procházíme pásmem mrholení, výš pak fučí studený vichr. Přicházejí ke slovu kulichy. Z mlhy se vynořují různá skaliska. Podél cesty plno zajímavých květin. Další orchideje (mimo jiné pravděpodobně vstavač osmahlý), tolije bahenní, netřesky... Na vrcholových skalách trsy drobných horských zvonků a lomikámenů.

Prý jeden z nejkrásnějších výhledů na Slovensku... Směrová růžice se jmény vrcholů v širokém okolí působí jak provokace. Ale svoje kouzlo má hora i v tomhle nečase.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku