ORAVA - LIPTOV 2010

Sejdeme se u vodopádu

Sestup z vrcholu Choče je v tomhle počasí celkem náročný. Hodně strmý a místy kluzký. Ale naštěstí ne nebezpečný, před případným pádem chrání kleč. Ani jeden krátký úsek zajištěný řetězem nepředstavuje vážnější problém. Plašíme hejno křivek.

Klesáme do Jastrabí doliny. V protisměru míjíme páreček v trikách a sandálech. Koukají na naše kulichy celkem překvapeně - tady už není po mlze ani památky a je tu mnohem tepleji. Však vy poznáte, zač je toho loket :-)

Z malé prameništní loučky při cestě vylétají nějací tři lesní kurové - podle černého lemování ocasu bych tipoval na jeřábky.

Nejprve stále ještě dost strmá stezka se postupně mění v pohodlnou lesní cestu, poslední úsek je po silnici. I tady, v lesích i ve škarpách, všude samá orchidej. Kruštíky ve dvou barvách, odkvetlé bradáčky a ještě cosi... Skoro je už začínám považovat za plevel :-)

Kúpele Lúčky nevypadají příliš přívětivě. Spíše sportovní areál, než lázně. Lázeňský park rozsekaný oplocenými sportovišti na několik kusů, hlasitá hudba a zpustle působící lázeňské budovy. Hlavní lázeňský hotel tu navíc působí jak pěst na oko! A tak jediné, co zde stojí za pozornost, jsou některé sochy, vývěr teplé minerálky a prodejna sýrů s výbornou žinčicou.

Někde bychom se tu měli potkat s Jirkou a Olinou - kamarády, kteří jsou shodou okolností nedaleko také zrovna na dovolené. Domlouvali jsme se včera pomocí esemesek. Když jsem dneska po sestupu z Choče upřesňoval, kdy zde asi tak budeme, už nedorazila žádná odpověď. Tak nevím...

Vodopád na rozdíl od lázní nádherný. Holky litují, že je příliš chladno, aby se v něm dalo vykoupat, ale aspoň není obležený lidmi a můžeme si ho vychutnat v jeho přirozené kráse. Zkoušíme najít kešku, ale směřuje nás to přesně do místa, kde nějaká parta dětí zkouší sjíždění po laně. Tak příště.

„Ahoj!″ Jirka s Olinou! „Tak to je fajn, že jsme se přeci jen potkali.″ „Proč bysme se neměli potkat? Psali jsme přeci, že budeme ve tři u vodopádu.″ „Jo??″ (Mimochodem - zpráva dorazila druhý den v poledne!).

Chvíli kecáme pod vodopádem, pak jdeme do nedaleké restaurace na obědovečeři. „Záchod je zdarma jen pro hosty restaurace - dáte si něco?″, zastavuje nás paní hostinská. Když se dozvídá, že míníme dokonce jíst, je hned samá ochota :-) Nabídka standardní (halušky, palačinky, kuřecí řízek...), ceny spíše podprůměrné (půllitr kofoly za 85 centů, palačinka za euro třicet).

Loučíme se a přes hřebínek přelézáme do Kalemanské doliny. Na kraji lesa je tu termální jezírko - volně přístupný vývěr horké vody. Paráda! Po náležitém vyrochnění pokračujeme po mizerně značené žluté značce nejprve dolinou a pak rozbahněnou cestou po těžbě dřeva až do sedla Poľana pod Liptovským hradem (845 m n.m.). Tam je pro dnešek konečná. Uvažovali jsme o utáboření už v seníku dole v údolí, ale seno bylo poněkud zatuchlé - možná štěstí, protože o chvíli později nás míjelo auto lesáků a kdo ví, co by říkali, kdyby nás tam našli.

 

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku