ORAVA - LIPTOV 2010
Sejdeme se u vodopádu
Sestup z vrcholu Choče je v tomhle počasí celkem náročný.
Hodně strmý a místy kluzký. Ale naštěstí ne nebezpečný, před případným pádem chrání
kleč. Ani jeden krátký úsek zajištěný řetězem nepředstavuje vážnější problém.
Plašíme hejno křivek.
Klesáme do Jastrabí doliny. V protisměru míjíme
páreček v trikách a sandálech. Koukají na naše kulichy celkem překvapeně - tady
už není po mlze ani památky a je tu mnohem tepleji. Však vy poznáte, zač je
toho loket :-)
Z malé prameništní loučky při cestě
vylétají nějací tři lesní kurové - podle černého lemování ocasu bych tipoval na
jeřábky.
Nejprve stále ještě dost strmá stezka
se postupně mění v pohodlnou lesní cestu, poslední úsek je po silnici. I tady,
v lesích i ve škarpách, všude samá orchidej. Kruštíky ve dvou barvách, odkvetlé
bradáčky a ještě cosi... Skoro je už začínám považovat za plevel :-)
Kúpele
Lúčky nevypadají příliš přívětivě. Spíše sportovní areál, než lázně.
Lázeňský park rozsekaný oplocenými sportovišti na několik kusů, hlasitá hudba a
zpustle působící lázeňské budovy. Hlavní lázeňský hotel tu navíc působí jak
pěst na oko! A tak jediné, co zde stojí za pozornost, jsou některé sochy, vývěr
teplé minerálky a prodejna sýrů s výbornou žinčicou.
Někde bychom se tu měli potkat s
Jirkou a Olinou - kamarády, kteří jsou shodou okolností nedaleko také zrovna na
dovolené. Domlouvali jsme se včera pomocí esemesek. Když jsem dneska po sestupu
z Choče upřesňoval, kdy zde asi tak budeme, už nedorazila žádná odpověď. Tak
nevím...
Vodopád na rozdíl od lázní nádherný.
Holky litují, že je příliš chladno, aby se v něm dalo vykoupat, ale aspoň není
obležený lidmi a můžeme si ho vychutnat v jeho přirozené kráse. Zkoušíme najít
kešku, ale směřuje nás to přesně do místa, kde nějaká parta dětí zkouší
sjíždění po laně. Tak příště.
„Ahoj!″ Jirka s Olinou! „Tak to
je fajn, že jsme se přeci jen potkali.″ „Proč bysme se neměli potkat?
Psali jsme přeci, že budeme ve tři u vodopádu.″ „Jo??″ (Mimochodem
- zpráva dorazila druhý den v poledne!).
Chvíli kecáme pod vodopádem, pak
jdeme do nedaleké restaurace na obědovečeři. „Záchod je zdarma jen pro hosty
restaurace - dáte si něco?″, zastavuje nás paní hostinská. Když se
dozvídá, že míníme dokonce jíst, je hned samá ochota :-) Nabídka standardní
(halušky, palačinky, kuřecí řízek...), ceny spíše podprůměrné (půllitr kofoly
za 85 centů, palačinka za euro třicet).
Loučíme se a přes hřebínek přelézáme
do Kalemanské doliny. Na kraji
lesa je tu termální jezírko - volně přístupný vývěr horké vody. Paráda! Po
náležitém vyrochnění pokračujeme po mizerně značené žluté značce nejprve
dolinou a pak rozbahněnou cestou po těžbě dřeva až do sedla Poľana pod Liptovským hradem (845 m n.m.). Tam je
pro dnešek konečná. Uvažovali jsme o utáboření už v seníku dole v údolí, ale
seno bylo poněkud zatuchlé - možná štěstí, protože o chvíli později nás míjelo
auto lesáků a kdo ví, co by říkali, kdyby nás tam našli.
předchozí kapitola / následující kapitola / obsah
deníku