SLOVINSKO 2006

Ljubljana ve svátečním hávu

V Ljubljaně míříme rovnou na hrad. Doprovází nás mohutné zvonění z katedrály. V první chvíli se to zdá být jak nějaká zvonkohra, ale zřejmě jde jen o velké množství nesynchronizovaných zvonů. Do kostela míří skupina kněží v řádových hávech – asi se chystá nějaká slavnostní mše. Těžko říct, jestli proto, že je sobota, nebo to má nějakou spojitost s oslavami 15 let slovinské samostatnosti.

Na hradě se pro změnu zjevně připravuje ohňostroj – pyrotechnici tu mají nachystané ohromné patrony. Hrad naštěstí kvůli tomu zavřený není. Nádvoří i kaple jsou volně přístupné, na věž se platí vstupné. Poměrně vysoké (ale se slevou pro rodinu). Brzy zjišťujeme proč – v ceně není jen vyhlídka, ale i „virtuální muzeum“ – 2Ominutový trojrozměrný film, moc zajímavá procházka historií Ljubljany. Výhled z věže skvostný, škoda že kvůli zamlženému obzoru nejsou vidět Alpy. Celkově na mě ale hrad vinou různých novodobých úprav působí poněkud nesourodě.

Pak už se valíme na večeři. Opice vyjí hlady. Opět mohutné zvonění. A uslyšíme ho během večera ještě několikrát. Zřejmě to tu bude přeci jenom normální. Pro výběr hospody volíme tradičně průvodce. Tentokrát se však trefujeme až na druhý pokus. První tip, kousek od radnice, nevyšel – hospoda je asi zrušená. Druhý ano. Hostinec „Šestica“ je opravdu příjemný. Sedíme na zahrádce, opicím objednáváme pečené kuře a my s Čarodějkou si dopřáváme tatarák (chutná úplně jinak, než u nás!). K tomu spoustu pití. Cena přiměřená – kolem tisícovky, přepočteno na české. Platíme v eurech, nazpátek dostáváme tolary.

Vracíme se na nábřeží na zmrzlinu a ledovou kávu. Konec konců, máme poslední večer, tak proč si ho náležitě neužít. A navíc by měl být mezi devátou a desátou ten ohňostroj (doptala se kdesi Čarodějka).

Po deváté se z hradu ozvalo několik salv, pak přeletěla letka stíhaček…a nic. Ať mi nikdo neříká, že ta baterie patron na hradě byla pro těch pár ran. Ale zjevně se už nic dalšího neděje. Na ulicích plno lidí (včetně dětí), mnozí z nich nosí slovinské vlaječky. Na náměstí vyzpěvuje na živo nějaká kapela. Nevím, zda je to místní folklór, nebo co, ale rozhodně to zní příjemně. Hrad bliká v národních barvách. Červená, bílá, modrá, červená… Pevně věřím, že je to jen pro dnešek u příležitosti oslav, vypadá to totiž příšerně. V deset to vzdáváme a jdeme na autobus směr Ježica.

Mimochodem – Ljubljanská městská doprava je také případ sám pro sebe. V turistickém informačním středisku jsme chtěli koupit jízdenky a místo toho dostali jakési mince, že je tam máme hodit. A skutečně – u řidiče autobusu je pokladna, kam se hází tyhle žetonky, nebo hotové peníze. Jízdenky neexistují.

Do Ježice se dostáváme někdy před půl jedenáctou tipuji. Vystupujeme z autobusu, a najednou rány. Tak přeci jen ohňostroj. Rychle nacházíme místo na parkovišti před kempem, odkud je celkem dobře vidět. Alespoň ty největší. A že je na co koukat! (Po návratu do Čech se z novin dozvídáme, že během večerního ceremoniálu zkolaboval slovinský prezident – takže dost možná byl ten zmatek v časech kvůli tomu.)

V kempu se přihlašujeme na recepci, ani se neptám na cenu. Ráno se pak nestačím divit, víc jak dvojnásobná taxa oproti kempu u moře. Ale stejně bychom touto dobou se dvěma polospícími opicemi těžko vymýšleli nějaké improvizace… Kemp nic moc. Místo na stany je vmáčklé na malé trojúhelníkové prostranství mezi karavany, chatky a záchody, do pozdní noci hrozný kravál.

Ráno se jdu ještě malinko porozhlédnout po okolí. Přímo před kempem zachováno několik pěkných dřevěných stodol a speciálních sušáků na seno. Za kempem mohutný tok řeky Sávy. Na březích divočina. Jestli budu ještě někdy v budoucnosti potřebovat přespat v Ljubljaně, vykašlu se na kemp a kliďánko to zapíchnu někam sem.

Městskou linkou se vracíme do centra a zjišťujeme, že ve večer vyhlédnutém Merkatoru (snad jediném v Ljubljaně, který má teoreticky otevřeno i v neděli) nenakoupíme, neb je dneska státní svátek. Naštěstí nalézáme otevřený obchod přímo proti nádraží. Sice trochu dražší, ale mají tu skvělé sladké pečivo (zejména šáteček s lesními plody je skvostný). Utrácíme poslední tolary a loučíme se s Ljubljanou.

Cestu domů nemá asi smysl nějak podrobně popisovat. Jedeme opět Plečnikem. Alpy jsou tentokrát bez mlhy, tak si užíváme krásných výhledů. Výluku v Linci zvládáme bez problémů, zato pak kvůli spadlým trolejím uvízáváme na několik hodin v Soběslavi. Takže do Prahy dorážíme o půlnoci.

předchozí kapitola / obsah deníku