EXPEDICE KRYM 2012

Cesta delší, než se zdála

Prostějov, Olomouc, Český Těšín. Osádka autobusu se postupně rozrůstá, až dosahuje konečného stavu 29 (nepočítaje dva řidiče).

Z Těšína pokračujeme k mému překvapení přes Polsko, kolem Krakova a Tarnowa. Prý to je kratší a nemusíme se škrábat přes hory. Silnice nic moc, každou chvíli zácpa. Suneme se tak průměrně 50 km za hodinu. Přejezd Polska trvá celý den, zajímavé je to však až ke konci. Pěkný Dunajec, zajímavé církevní stavby v Przeworsku a Jaroslavi, čím blíž k Ukrajinským hranicím, tím víc „tundrová″ krajina s vlhkými loukami plnými kosatců, pár kilometrů před přejezdem nějaký vojenský hřbitov a malá betonová pevnůstka.

Na polskoukrajinské hranici nekonečná fronta kamionů. Suverénně je předjíždíme. Na polské celnici nás navigují na boční parkoviště. Sedm hodin, zrovna se mění služby. Prý máme počkat čtvrt hodinky, pak nás pustí dál. Za necelou půlhodinu vjíždíme do celního prostoru. I přes drobné nedopatření, které paní celnici zdá se dost namíchlo - zapomněli jsme na WC jednoho z řidičů - proběhlo vše bez problémů. Otevřít kufry autobusu, ukázat pasy a můžeme na Ukrajinu. Tam první cvičná kontrola hned na čáře. Ve druhém sledu pasové kontrola. Orazítkování pasů, které nám kamsi odnesli, trvá sice o něco déle, než by člověk u třiceti razítek čekal, ale ještě v normě. A do třetice celníci. Dlouho se nedělo vůbec nic a kdyby řidiči nezačali aktivně někoho hledat (navzdory značkám, zakazujícím opustit vozidlo), nejspíš bychom tam stáli dodnes. Chvíli je kvůli poplatkům za přejezd Ukrajiny a dalším nezbytným papírům honí od čerta k ďáblu a pak se opět neděje vůbec nic. Prý čekáme na kontrolu. Přitom tu jsme jediný autobus, osobáků pár a kamiony odbavuje zjevně někdo jiný. Čas letí, stmívá se. Čekají na nějaký úplatek? Kdo ví. Řidič tvrdí, že pokud si o něj přímo neřeknou, tak jim ho nabídnout je příliš velký risk; nějaký kolega prý kvůli tomu před časem skončil v ukrajinském vězení... Nakonec nás po dvou hodinách pouštějí bez kontroly.

Jet nonstop přes noc bohužel vzhledem k časovým limitům řidičů nemůžeme, a tak táboříme jen půl hodiny od hranic, u vsi Čolhyně (Чолгини). Jediné použitelné místo, které se nám už za úplné tmy podařilo pro tolik stanů objevit, je u malého plynojemu těsně u poměrně frekventované silnice. Ale čert to vem. Ráno nám kolem stanů ženou vesničané kamsi kravky, rozblácenou silnici klopýtají nazdobené Ukrajinky ve střevíčkách na vysokých podpatcích k hlavní silnici na autobus, na kus řeči se stavuje babka, vezoucí kamsi koňmo valník tvarohu a stěžující si, jaká je tu bída.

Hned za stany malebný hřbitůvek a na druhou stranu vlhká loučka s prstnatci májovými, vachtami a ostřicemi. Pěkná, ale nás čekají jinčí kraje.

Původně jsme chtěli jed od Lvova přímo na Mykolajiv a Krym. Řidiči ale na přechodu od kamioňáků vyzvěděli, že tahle cesta, byť se na mapách tváří jako jeden z hlavních tahů, je po zimě totálně rozbitá, s až půlmetrovými děrami. Takže to objíždíme přes Kyjev a Oděsu. Zajížďka několik set kilometrů.

Ukrajinské „dálnice“ jsou případem samy pro sebe. Poměrně kvalitní dvouproudá silnice nemá žádné mimoúrovňové křižovatky, takže každou chvíli je „otáčecí pruh“, kdy si auto chtějící odbočit na druhou stranu najede vlevo ke střednímu pruhu, kolmo překříží protisměr a smyčkou se zprava zařadí do protisměrného pruhu, ze kterého pak odbočí. Další specialitou jsou přechody pro chodce, spojující autobusové zastávky na jedná a druhé straně této silnice. Takže maximální povolená rychlost je 90, každou chvíli však omezená na 70, místy i 50. A takhle skáčeme přes tisíc kilometrů napříč celou Ukrajinou!

Staví nás policie. Prý překročení rychlosti. Vždyť jsme jeli sotva šedesát. Že tam byla padesátka? A kde? No, neuhádali jsme to, platíme pokutu.

Že večer již budeme na Krymu byly bláhové naděje. Dostáváme se pouze kousek za Bílou Cerkvu, známou z bojů 2. sv. války. Táboříme u rybníka naproti cukrovaru u vsi Ozerna (Озерна). Opět na dohled vesnice. Tentokrát ještě za světla, takže nás domorodci zvědavě okukují. Nějací dva klučinové se dokonce jali v podvečer vláčet přilehlé pole, aby si nás mohli pořádně prohlédnout. Ale v pohodě.

následující kapitola / obsah deníku