HVĚZDA

k.ú. Liboc (Pražská plošina / Praha)

Bývalá obora (dnes využívaná jako park) a stejnojmenný letohrádek na terase nad pravým břehem Libockého potoka (86,5 ha, nadmořská výška 320-370 m).

Východní část obory se rozkládá na náhorní plošině tzv. Břevnovské pláně, která pak v západní části spadává prudkými svahy do nivy Libockého potoka a na jihozápadě do členité rokle zvané Světlička, za níž areál obory zahrnuje i severní okraj Bílé hory. Na hraně svahu stojí letohrádek, díky čemuž má i přes svoji nevysokou výšku a umístění v lese dominantní polohu. Krom letohrádku součástí obory ještě bývalá zámecká kuchyně č.p. 86 severovýchodně od letohrádku a dům oborníka č.p. 1 spolu vedlejším domem č.p. 397 při severním okraji obory. U domu oborníka umístěna socha Jana Roháče z Dubé, u letohrádku socha Husitská žena. Ve střední části obory historická studna, v rokli Světlička stejnojmenný jímací objekt.

Část obory východně od letohrádku spíše charakteru lesoparku, členěna třemi radiálně se od zámečku rozbíhajícími stromořadími (černýšové dubohabřiny a lipové doubravy), část jižně a západně od letohrádku má spíše podobu přírodního lesa (v podmínkách Prahy dosti neobvyklá biková bučina). Porosty s velkým množstvím ponechaného stojícího i ležícího mrtvého dřeva jsou významnou ornitologickou a entomologickou lokalitou. Při severním okraji obory rybník Ve Hvězdě, jižně od něj mokřiny, kterými prochází povalový chodník. V prostoru obory Hvězda několik památných stromů (tři buky, jeden dub a skupina 5 jírovců). Nahází se zde několik menších lomů a štol po těžbě (vesměs) pískovce.

Oboru založil kolem poloviny 30. let 16. století (obvykle je udáván letopočet 1534, avšak první prokazatelná zmínka o oboře je až z roku 1539) král Ferdinand I. Habsburský. Využil k tomu část lesa Malejova, který za tím účelem koupil od břevnovského kláštera; šlo pravděpodobně o jeden z nemnoha kompaktních lesních celků v jinak již značně odlesněném okolí Prahy. Obora byla původně zvána Novou (Neue Thiergarten), pro odlišení od „Staré″ Královské obory, dnešní Stromovky. Jeho syn Ferdinand Tyrolský oboru rozšířil o pozemky v nivě Litovického potoka, založil zde rybníky a roku 1555 položil základní kámen ke stavbě letohrádku. Ve svahu za letohrádkem vznikla terasa s okrasnou zahrádkou, při opěrné zdi obdélná míčovna, nedaleko od letohrádku v prohlubni bývalého lomu zámecká kuchyně a nejpozději v té době i dům oborníka při hlavním vstupu do obory. Pravděpodobně z té doby pocházelo i uspořádání cest do tvaru hvězdy o osmi paprscích ve východní části obory, které je výslovně zmiňováno již koncem 16. stol. a je patrné ještě na plánech v první polovině 18. stol. Právě toto uspořádání cest dalo zřejmě oboře jméno Hvězda, které je poprvé doloženo v cestopise Fynese Morysona z roku 1592 (císařská obora, jež sluje Stella), později se objevuje ve tvarech Stern, Sternwald. Obora sloužila jako královská honitba i místo různých slavností. Krom lovné zvěře zde byly – minimálně v době Rudolfinské – chováni i velbloudi, indičtí osli, či gepardi, využívaní k lovu jelenů. Často však obora nedobrovolně sloužila i k pobytu vojsk. Při bitvě na Bílé hoře (1620) zde byly umístěny stavovské zálohy (které ale nakonec do nedalekých bojů vůbec nezasáhly). Areál vážně poškodil pobyt švédských vojsk za třicetileté války a zejména pak táboření vojsk bavorského krále Karel VII a jeho francouzských spojenců v letech 1740-41 v rámci války o dědictví rakouské. Roku 1757 zde během obléhání Prahy tábořilo pro změnu pruské vojsko, hlavní stan zde měl sám král Fridrich Veliký. Tehdy byla údajně vystřílena všechna zvěř a vykácena i velká část stromů. Během následné obnovy (od roku 1763) zanikla hvězdice cest ve východní části i zahrada ve svahu pod letohrádkem, obora získala spíše podobu anglického parku. Honitba se sem však již nevrátila, pouze z části obory vznikla bažantnice. V letech 1785 – 1874 slouží letohrádek vojenskému eráru jako skladiště střelného prachu. Překvapivě nejasnou otázkou je zpřístupnění obory veřejnosti. Přestože se oficiálně se uvádí, že byla zpřístupněna roku 1847, rytiny s návštěvníky obory existují již z 2. desetiletí tohoto století a existují i zprávy, podle kterých byla přístupná již ve 2. polovině století 18. (po vzniku prachárny armádou svévolně uzavřena, avšak ještě do konce století opět částečně otevřena). Slavné byly zejména zde každoročně v červenci konané svatomarkétské poutě. Vojsky využívána obora i za druhé světové války (v době mobilizace 1938 zde svod koní z Čech a ubytovna pro vojenský telegrafní prapor, za okupace autodílny jednotek SS) a ještě několik měsíců po ní. Roku 1957 bylo upraveno prostranství před letohrádkem podle návrhu architekta Josefa Sokola. Od roku 1993 v lesních porostech realizována pěstební opatření dle studie zahradního architekta Pavla Šimka.

Celý areál je od roku 1962 spolu s přilehlou Bílou horou národní kulturní památkou, větší část (mimo staveb, souvisejících pozemků a hlavních cest – 78,8 ha) i přírodní památkou (vyhlášena 1988 jako chráněný přírodní výtvor).

Obora je celoročně volně přístupná.

obora s letohrádkem při pohledu z Bílé hory (červenec 2005)

lipové stromořadí a trojice cest od Libocké brány k letohrádku (listopad 2021)

průsek s cestním oválem mezi Břevnovskou bránou a letohrádkem (listopad 2021, prosinec 2019)

jedna z laviček při středním průseku (listopad 2021)

doubravy s příměsí dalších druhů dřevin ve východní části obory; na druhém snímku cesta sestupující do rokle Světlička (únor 2020, prosinec 2019)

bučina pod letohrádkem je v kontextu Prahy svým rozsahem unikátní, nejde však o přirozený porost; byla zde vysázena až v polovině 19. stol., ve starších materiálech nejsou bučiny v oboře zmiňovány (červenec 2005, prosinec 2019)

památný strom „buk Dvoják″, údajně nejstarší a nejmohutnější buk v Praze, pocházející pravděpodobně z prvních výsadeb obnovy lesa po roce 1763; výška 45 m, roste při jedné z lesních cest v jihovýchodní části porostu (listopad 2021)

památný strom „buk u Břevnovské brány″ s typickými kořenovými náběhy a obvodem kmene cca 380 cm při severní straně středního průseku; pravděpodobně taktéž z původních výsadeb koncem 18. stol. (listopad 2021)

památný strom „buk pod letohrádkem″, taktéž s mohutnými kořenovými náběhy, roste při patě srázu v západní části obory; nápadný je zejména vysokým rovným kmenem (výška 40 m, obvod kmene 330 cm), pochází pravděpodobně z výsadeb bučiny v polovině 19. stol. (červenec 2005)

památný strom „dub u Libocké brány″ je pravděpodobně nejmohutnějším dubem v oboře, má obvod kmene 360 cm a jeho stáří je odhadováno na 170 – 200 let; vyhlášen byl jako dub letní, ve skutečnosti se však jedná o dub zimní (listopad 2021)

v oboře se najdou i jiné pozoruhodné stromy (prosinec 2019, listopad 2021)

v celém areálu obory jsou rozmístěny budky a krmítka pro ptáky (listopad 2021)

v lesních porostech je pro zvýšení biodiverzity ponecháno velké množství mrtvého dřeva, jak stojícího… (listopad 2021, prosinec 2019)

…tak ležícího (listopad 2021, únor 2020)

zázemí správy parku a dětského hřiště při severním okraji Hvězdy z roku 2019 (listopad 2021)

herní prvky ze samorostů poblíž císařské kuchyně (únor 2020, listopad 2021, listopad 2008)

d empírový altán, zaniklý někdy počátkem 20. stol. (z infotabule)

jednotný informační systém obory s logem, vytvořený roku 2016 Atelierem M1 architekti, jmenovitě Pavlem Jobou, Janem Hájkem, Jakubem Havlasem a Jakubem Strakou; materiál COR-TEN (prosinec 2019)

ohrazení obory

Celá obora je ohrazena kamennou zdí, s výjimkou dvou krátkých úseků na jižní straně, kde je zeď pobořená. Hlavní vstupy do obory jsou od severovýchodu (tzv. Libocká brána), od východu (Břevnovská, Svatomarkétská, Vypišská či Pražská brána), od jihu (Bělohorská brána) a od západu (Ruzyňská brána). Krom toho je do areálu ještě několik menších vstupů (branek) na severní, severozápadní, východní a jihovýchodní straně.

Původně byla obora ohrazena dřevěným plotem. Ten byl od roku 1541 postupně nahrazován kamennou zdí. Za nejstarší a původně jedinou bránu do obory bývá považována Libocká brána; Bělohorská brána měla vzniknout až roku 1574 a Břevnovská dokonce až z počátku 18. stol. Porovnáním architektury všech tří bran i kontextem s uspořádáním východní části obory, které je považováno za renesanční, však spíše vyplývá, že by všechny tři brány měly vzniknout současně. V tom případě zůstává nejasné, proč je Břevnovská brána na plánu z roku 1723 označována jako „nová″ (myšleno obnovená?). Ruzyňská brána je zjevně mnohem mladší, na plánech v 18. století ještě není patrná. V 50. letech 20. stol. se uvažovalo o zbourání části ohradní zdí, „aby pracující při příležitosti oslav státních svátků měli snazší přístup k letohrádku″, kde v té době bylo muzeum Aloise Jiráska. V tom, zda k tomu nakonec došlo a v jakém rozsahu, se zprávy různí (lze se dočíst, že zeď byla později opětovně v celé délce dostavěna i že pozůstatkem tohoto boření jsou dodnes průlomy v jižní části zdi. V současné době postupně probíhá generální rekonstrukce celé zdi.

opravená ohradní zeď obory (prosinec 2019, listopad 2021)

bosovaná renesanční Libocká brána (březen 2013, listopad 2021)

dnes již špatně čitelný erb na Libocké bráně (březen 2013)

historická fotografie Libocké brány (z infopanelu)

Břevnovská brána (prosinec 2019, listopad 2021)

Bělohorská brána, stavebně témě totožná s bránou Libockou včetně bosování (únor 2020)

Ruzyňská brána (leden 2020)

letohrádek Hvězda

Pozoruhodná renesanční budova, postavená na půdorysu šesticípé hvězdy. Zatímco na venek působí strohým, až pevnostním dojmem, vevnitř je bohatě zdobená. Jde o jednu z mála intaktně dochovaných renesančních staveb z poloviny 16. století u nás. Každé ze čtyř podlaží (suterén, přízemí, první a druhé patro) má jiné uspořádání místností. Unikátní je zejména přízemí s velmi bohatou a kompozičně náročnou štukovou výzdobou s převážně mytologickými a antickými, ale i botanickými či zoologickými motivy (532 scén!), z nichž mnohé nejsou jednoznačně vysvětleny. V prvním patře jsou mimo jiné zachovány původní renesanční krby, ve druhém patře sál s původní podlahou z polévaných dlaždic.

Ve svahu v západním sousedství letohrádku se nachází zpustlý objekt míčovny (označované též někdy jako sala terrena či konírna). Bezprostřední okolí letohrádku a míčovny je obehnáno jednoduchou obdélnou fortifikací – zdí se střílnami a se čtyřmi (původně šesti) bastiony. Do východní části tohoto ohrazení vestavěny dvě novodobé provozní budovy. Při severovýchodním nároží areálu (v místech jednoho ze zaniklých bastionů) stojí socha Husitské ženy.

Základní kámen letohrádku byl položen roku 1555. Traduje se, že autorem projektu byl sám arcivévoda Ferdinand Tyrolský. To sice nelze jednoznačně doložit, ale minimálně jeho silný ideový vliv na celou stavbu je nesporný. Štuková výzdoba kleneb přízemí pochází z let 1556–1560 a je považována za první v zaalpských zemích. Míčovna je datována do roku 1558 a je jednou z nejstarších staveb tohoto typu v Čechách. Roku 1780 (jindy uváděno 1785) přešel z rozhodnutí císaře Josefa II. letohrádek do správy rakouské armády, která v něm zřídila sklad střelného prachu. V té souvislosti došlo k přestavbě objektu, zejména ke zmenšení oken, ke snížení jeho střecha s bání, k přestavbě míčovny a k opevnění objektu. Zatímco k úpravám střechy došlo zjevně ještě do konce 18. století, opevnění se objevuje prokazatelně na plánech a obrazech až v polovině století 19., zdá se tedy, že bylo vybudováno až dodatečně. Bývalá císařská kuchyně byla změněna na strážnici a s vlastním letohrádkem byla propojena ohrazeným koridorem. Prachárna zde fungovala (s krátkou přestávkou v letech 1866-67, kdy Prahu okupovali Prusové) až do roku 1874. Míčovna byla v té době (a snad již i dříve) využívána jako konírna. V letech 1926-30 zde byla umístěna expozice československých legií (v suterénu měly být umístěn pozůstatky několika exhumovaných popravených legionářů, k čemuž nakonec nedošlo), avšak letohrádek byl v té době bez nutných stavebních úprav ve špatném stavu. V letech 1948-51 proběhla celková rekonstrukce letohrádku dle projektu architekta Pavla Janáka. Roku 1951 zde bylo otevřeno muzeum Aloise Jiráska (silně ideologicky zatížené; autorem expozice byl sám tehdejší ministr kultury Zdeněk Nejedlý), roku 1964 oficiálně přejmenováno na Muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše; expozice o M. Alši a též suterénní expozice o českém stavovském odboji a o historii Hvězdy vznikly následně, postupně během 60. let. Expozice byly zrušeny roku 1996. Roku 2000 byl letohrádek opětovně otevřen veřejnosti – Památník národního písemnictví zde pořádá výstavy, koncerty a další kulturní akce, od roku 2017 je zde též stálá expozice věnovaná zakladateli letohrádku Ferdinandu II. Tyrolskému a architektuře.

celkový pohled na letohrádek (únor 2020, prosinec 2019, listopad 2021)

půdorys suterénu a přízemí letohrádku (ad Umělecké památky Prahy, Hvězda)

podoba letohrádku v roce 1737, respektive 1740 (z infotabule, Umělecké památky Prahy)

zádveří, vybudované roku 1828, jak dodnes připomíná nápisová deska (listopad 2021)

jeden s komínů (listopad 2021)

provozní objekty ve východní části areálu, postavené pravděpodobně během úprav P. Janáka na přelomu 40. a 50. let 20. stol. (listopad 2021)

zarostlé chátrající pozůstatky míčovny (listopad 2021)

výřez z W. Kandlera z roku 1838; letohrádek ještě bez opevnění, s dobře patrnou míčovnou (z infotabule)

plánek opevnění letohrádku Hvězda z roku 1854 (ad kniha Hvězda) a lesnická mapa z téhož roku (z infotabule) jsou nejstaršími doloženými zobrazenímo opevnění; na žádném z mě známých starších plánů (včetně plánu z roku 1790, který jde do takových podrobností, že zaznamenává vedení hromosvodu – viz níže) ani obrazů není patrné

na rytině Vincence. Morstadta z doby kolem roku 1870 jsou patrné oba východní bastiony (z infotabule)

na leteckých snímcích z doby kolem roku 1920 je dobře vidět rozsah opevnění včetně koridoru k bývalé strážnici, chybí však již jihovýchodní bastion (z infotabule + z publikace Hvězda); na snímku o osmnáct let mladším už není ani severovýchodní bastion, ani koridor ke strážnici, což znamená, že tyto prvky musely zaniknout někdy mezi lety 1920 - 1938

severní bastion (listopad 2021)

vnitřní prostor severního bastionu (listopad 2021)

stavbička neznámého účelu při východní straně severního bastionu (listopad 2021)

zazděný průchod z prostoru v okolí letohrádku do severního bastionu (listopad 2021)

severozápadní bastion (listopad 2021)

okno v severozápadním bastionu (listopad 2021)

pohled na letohrádek přes západní hradbu (listopad 2021)

jihozápadní bastion (listopad 2021)

jižní bastion (listopad 2021)

průchod z jižního bastionu do západní části fortifikace pod míčovnou (listopad 2021)

vnitřní strana ohrazení s pěchotními střílnami v bezprostředním okolí letohrádku (listopad 2021)

socha Husitské ženy (též někdy označována jako Sestra na srubu Vítkova) od Jana Jiříkovského z roku 1959, umístěna v prostoru zaniklého severovýchodního bastionu (únor 2020)

zbytky jižní ohradní (opěrné) zdi vyvýšené zahrady, která se rozkládala až do konce 18. století ve svahu pod letohrádkem (listopad 2008)

císařská kuchyně (hájenka) č.p. 86

Obdélný přízemní objekt se nachází ve výrazné prohlubni bývalého lomu severovýchodně od letohrádku. Na jižní stěně sluneční hodiny. Z objektu vede západním směrem podzemní chodba, ústící ve svahu pod cestou.

Objekt byl vybudován roku 1558 jako císařská kuchyně. Tomuto účelu sloužil do konce 16. století, v pozdější době tvořil hospodářské zázemí letohrádku. V době, kdy v letohrádku byla prachárna, sloužil objekt jako strážnice. Někdy v té době (pravděpodobně však až v polovině 19. stol. – viz výše) byla strážnice s fortifikací kolem letohrádku spojena obezděným koridorem; ten zanikl někdy v období 1. republiky. Nepovedlo se mi přesně zjistit, v kterém období sloužil objekt jako hájovna, kteréžto jméno dodnes nese, ale předpokládám, že mohlo jít o konec 19. či 1. polovinu 20. stol. První rekonstrukce proběhla v letech 1968-70 podle projektu akademického architekta Vladimíra Tintěry. V letech 2003-4 proběhla další rekonstrukce, tentokrát dle projektu ing. arch. Tomáše Šantavého. Poté byl v objektu umístěn depozitář knihovny Jiřího Karáska ze Lvovic a dalších knihovních celků a zřízena zde studovna, v níž instalována expozice o životě a díle Jiřího Karáska ze Lvovic. Studovna pro veřejnost otevřena roku 2006

budova císařské kuchyně alias hájenky (listopad 2021, únor 2020)

ústí podzemní chodby ve svahu pod hájovnou; oficiálně jde o odpadní štolu, ale vzhledem k její velikosti bych asi úplně nevyličoval štolu únikovou, například z dob vojenského využití (listopad 2008)

dům správce obory č.p. 1

Patrový dům klasicistního vzezření stojí při severním ohrazení obory v bezprostředním sousedství Libocké brány. Na prostranství před domem socha Jana Roháče z Dubé.

Dům ve zdivu renesanční, ze 16. stol. Vznikl nejpozději společně s letohrádkem. Klasicistní podoba z konce 18. stol. Roku 1868 zde zřízena zahradní restaurace.

dobová fotografie s restaurací Karla Rödla z počátku 20. stol. (periferieprahy.cz)

dům oborníka č.p. 1 (listopad 2021)

průčelí domu oborníka, v pozadí č.p. 397 (listopad 2021)

dům č.p. 397; ze kdy pochází se mi nepodařilo zjistit, na mapě stabilního katastru ještě není, na leteckém snímku z roku 1938 již existovala (listopad 2021)

socha Jana Roháče z Dubé od Aloise Sopra (sokl od arch. Františka Marka) z roku 1960, do roku 1966 umístěná před staroměstskou radnicí na místě domnělé Roháčovy popravy; socha má údajně tvář herce Otomara Korbeláře, který Jana Roháče z Dubé ztvárnil ve stejnojmenném filmu z roku 1947 (listopad 2021)

tahle stará pohlednice, nadepsaná „pozdrav z Hvězdy – Restaurace″, zachycuje prostor před zahradní restaurací (periferieprahy.cz); vkrádá se myšlenka, zda ten objekt vlevo není studniční domek – viz dále – ale nezdá se pravděpodobné, že by stoly a židle sahaly až tak daleko od restaurace (?)

památné jírovce

Skupina pěti nápadně blízko sebe rostoucích jírovců asi 60 m západně od domu oborníka. Vzhledem k blízkosti se kmeny od sebe odklánějí, čímž mohou připomínat královskou korunu. Snad proto vznikla pověst, že jírovce zde byly vysazeny roku 1743 na památku korunovace císařovny Marie Terezie českou královnou (případně, že je zde po korunovaci vysadila sama Marie Terezie). Podle archivních pramenů však určitě nebyly vysazeny dříve než na přelomu 18. a 19. století a odhad jejich stáří mluví o době ještě zhruba o půl století mladší.

skupina památných jírovců (listopad 2021)

ukázka dřívějšího způsobu konzervace dutin – cihlová zazdívka – v jednom z jírovců (listopad 2021)

studniční domek

Drobný zděný domek, ukrývající ruční čerpací zařízení a 32 m hlubokou studnu, se nachází ve střední části obory cca 230 m jižně od Libocké brány.

Studna poblíž domu oborníka, avšak vedená jako nepoužívaná, je zmiňována již v 18. stol. Současná stavba a čerpací stroj pocházejí z 19. stol. Studna sloužila jako zdroj pitné vody pro dům oborníka. Celý objekt byl nákladem města opraven roku 2019. I přes značnou hloubku je studna v současné době údajně bez vody.

studniční domek (listopad 2021)

ruční čerpadlo uvnitř domku (listopad 2021)

kamenné prvky v sousedství domku (listopad 2021)

Světlička

Hluboce zaříznutá zalesněná rokle protínající jihozápadní část obory, přeneseně poté vodovodní štola v této rokli se nalézající. Štole k jímání vody, vyražená v cenomanských pískovcích, se nalézá v pravé straně rokli jižně od letohrádku. Je 293 m dlouhá, na konci rozvětvená, obezděná v celé délce tvrdými režnými cihlami s drenážními otvory, kterými do štoly přitéká z okolního terénu voda. Nad ústím štoly stojí válcový věžový vstupní objekt (cca 4 m vysoký, průměr 2,4 m). Sestup do štoly, jejíž ústí leží 4 m pod povrchem, je po točitém schodišti z pískovcových stupňů. Ve svahu pod vstupním objektem se nalézá přepad (kovová trubka), kterým v současné době vytéká voda ze štoly do rokle. Je dnes hlavní zdrojnicí krátkého potůčku, protékajícího roklí a posléze se vlévajícího do Litovického potoka. Nedaleko nad vstupní věží je v rokli menší studánka, nazývaná Nad Světličkou či taktéž Světlička. Níže v rokli malá vodní nádrž.

Jméno Světlička (někdy též Světluška) vzniklo údajně od svíček, které byly u zdi nad roklí zapalovány na památku padlých v bitvě na Bílé hoře; právě zde se totiž odehrála finální fáze bitvy, v níž padlo „vojsko moravských stavů″ pod vedením Jindřicha Šlika. Rokle původně začínala mimo oboru, v severní části Bělohorské pláně, tato část však byla později zasypána. V rokli byla odnepaměti studánka, pravděpodobně velmi významná, jak dosvědčuje poznámka „Brauchbahrer Brun″ (tedy „použitelná studna″) na jednom z plánů v 18. století, ale jinak je kolem tohoto vodního zdroje mnoho nejasností – viz poznámky. Jisté je, že koncem 19. století v údolí stál šestiboký studniční domek, považovaný někdy za renesanční (?), avšak na podrobné mapě z roku 1790 (viz níže) nevyznačený. Domek byl zbořený údajně roku 1923 v souvislosti s budováním současné vodovodní štoly, byť vše (historické mapy i bezprostřední okolí stavby na dochované fotografii) nasvědčuje tomu, že nestál na místě současného vstupního objektu, ale pravděpodobně o několik metrů východněji na opačné straně cesty při úpatí svahu.

Současná jímací štola vznikla ve 20. letech 20. stol. (geologický průzkum zahájen roku 1922, ve štole z bílých režných cihel datace 1930, což je pravděpodobně rok dokončení, byť někdy se jako dokončení celé stavby uvádí až rok 1933), kdy byl v souvislosti s úpravami Pražského hradu coby sídla prezidenta Československé republiky původní Hradní vodovod z Liboce obnovován a tato štola ho měla nově doplnit. Autorství architektonicky cenného vstupního objektu není známo, ale je velmi pravděpodobné, že by jím mohl být Jože Plečnik, který v té době na Pražském hradě působil; stavba obsahuje typické „plečnikovské″ motivy, jako režné zdivo, kruhové okna či výraznou plochou římsu. Informace se však rozcházejí v tom, zda vůbec byla nakonec někdy na hradní vodovod napojena. V letech 1951 - 1974 byla voda svedena do vodojemu, z něhož byla vodou zásobována Ruzyně, poté voda odtékala volně do potoka a napájela mokřady v dolní části obory..

Vodovodní štola Světlička se vstupním objektem jsou sice součástí národní kulturní památky, zároveň jsou však v památkovém katalogu evidovány jako samostatná nemovitá kulturní památka.

ohrazení obory s mostem, kudy dříve přitékal potok do obory (prosinec 2019)

studánka (prosinec 2019)

starý studniční domek; fotografie snad z doby kolem roku 1900 (z infotabule)

poloha studny na plánu Johanna Kaindla z roku 1790; zajímavé je, že na rozdíl od jiných staveb v oboře je vyznačena pouze obrysem, nikoli plnou červenou plochou, z čehož lze usuzovat, že v té době ještě nešlo o zastřešenou stavbu, stavbička na fotografii výše že vznikla až později; pozoruhodná je též čára vedoucí ke studánce, dobře patrná na druhém výřezu, která je hromosvodem, instalovaným na letohrádku v souvislosti se zřízením prachárny a zaústěným – zřejmě pro lepší uzemnění – do studánky pod letohrádkem (z knihy Hvězda)

rokle u štoly Světlička (listopad 2008)

vstupní objekt štoly Světlička (listopad 2008, březen 2013)

průhled do interiéru vstupního objektu (červenec 2005, listopad 2021)

interiér štoly Světlička (převzato z http://vlastafiller.sweb.cz)

pán vodovodní štoly Světlička (ad Veger)

přepad ze štoly v průběhu času (červenec 2005, březen 2013, prosinec 2019)

jakési šachty v údolí (listopad 2008)

údolí pod Světličkou před a po vybudování retenční nádrže (březen 2013, prrosinec 2019)

retenční nádrž v dolní části údolí, obnovená roku 2015 (listopad 2021)

lomy

Plošina obory je tvořena opukami a pískovci. V prostoru obory je dosud zachovaných několik umělých odkryvů, vesměs v perucko-korycanském souvrství křídových pískovcích; opuka tvořící svrchnější vrstvu plošiny, byla těžena pravděpodobně v lomu severovýchodně od letohrádku, v němž dnes stojí budova tzv. hájovna. Nejvýraznější je dnes pískovcový lom ve svahu jižně od letohrádku, cca 70 m jihovýchodně od vstupního objektu štoly Světlička. Nedaleko něj se nacházejí i pozůstatky podzemní těžby písku. Členitá podzemní prostora velká zhruba 12 metrů, oficiálně označovaná jako „štola Hvězda č. 1″, lidově pak jako „jeskyně″, je dnes uzavřena mříží, neboť se jedná o významné zimoviště netopýrů. V těsném sousedství uváděna další obdobná prostora, označovaná jako „štola Hvězda č. 2″, údajně velká 17 m, dnes se zasutým vstupem. Pozůstatkem těžby kamene jsou nejspíše i rozsáhlé terénní nerovnosti při jihozápadním okraji obory východně od výše popsaných lomů. Menší, dnes z větší části zasutý lůmek se nachází i na opačném, severním okraji obory nedaleko vstupní branky z Dolní Liboce.

Kámen se v této oblasti těžil již od raného středověku, z bělohorské opuky byla postavena velká část středověké Prahy. Zda však původ lomů v oboře sahá až takto hluboko do minulosti, nebo vznikly až jako zdroj kamene pro stavbu objektů přímo v areálu Hvězdy, není známo. Jisto je, že se z místního kamene stavěla přinejmenším ohradní zeď, a že lom nedaleko Světličky je patrný již na plánech obory z 1. poloviny 18. století. Podle neověřené informace na jedné z (dnes již neexistujících) informačních tabulích v oboře se zde písek těžil ještě v době 1. republiky, materiál byl využíván pro stavební účely a také pro vysypávání cest v oboře, vytěžené prostory pak byly zaváženy stavebním odpadem, mimo jiné i z Pražského hradu. Mříží byla štola uzavřena roku 2007.

pískovcový lom nedaleko Světličky (prosinec 2019)

detail lomu před a po pádu velkého skalního bloku (listopad 2008, březen 2013)

torzo „buku na chůdách″ v lomu (listopad 2008, prosinec 2019)

celkový pohled na lom se štolami (listopad 2008)

původní a nové uzavření štoly č. 1 (březen 2013, prosinec 2019)

interiér štoly č. 1 (listopad 2008, prosinec 2019)

rytina na skále (listopad 2008)

nerealizovaný projekt Jaroslava Němečka z 30. let 20. stol. na úpravu lomu na amfiteátr (z infotabule)

lůmek nedaleko branky z Dolní Liboce (listopad 2021)

dnes již neexistující „sedátko Fridricha Velikého″ v oboře (na místě, kde Pruský král během obléhání Prahy roku 1757 údajně sedával) na kolorovaném leptu Adolfa Gustava z doby kolem roku 1818; mělo se nacházet někde ve svahu v severní části obory, dle charakteru okolí a výhledu na centrum Liboce mám podezření, že se mohlo nacházet právě ve výše uvedeném lůmku

niva Litovického potoka

Severozápadní okraj obory má zcela odlišný charakter, než zbývající plocha. Nachází se v nivě Litovického potoka (který však oborou neprotéká, nachází se bezprostředně za oborní zdí) a má výrazně mokřadní charakter. Ve východním cípu nivy se nalézá rybník Ve hvězdě (cca 2,6 ha), napájený vodotečí přitékající z rokle Světlička, k tomuto účelu svedené umělým kanálem při patě svahu podél jihovýchodního okraje nivy. Severně od tohoto kanálu se rozkládá mokřadní olšina (lokálně výskyt áronu plamatého), skrze kterou vede povalový chodník. Další výrazný mokřad se nachází na místě zaniklého rybníka v nejzápadnější části oborní zdí ohrazené části nivy. Severozápadní část nivy vyplňuje louka, v současné době udržovaná pastvou skotu.

Niva byla k oboře připojena dodatečně, Ferdinandem Tyrolským byla zakoupena od libockého záduší roku 1548. Následně zde nechal vybudovat rybníky, primárně pravděpodobně jako napajedlo pro zvěř. Na nejstarším dochovaném plánu obory z roku 1723 je vidět jediný rybník, v západní části nivy; tento rybník však zanikl zřejmě nedlouho poté, neboť na dalších plánech již zakreslen není. Rybník byl napájen z Litovického potoka kanálem vedoucím od Ruzyňského mlýna. Další rybník býval v místech dnešního rybníka Ve Hvězdě. Ten se objevuje na plánu obory z roku 1775, na starších však není, takže je otázkou, zda šlo o novostavbu z druhé poloviny 18. stol, či zda měl staršího předchůdce, zaniklého ještě před koncem 17. stol. Druhé variantě by nasvědčovalo, že již na zmiňovaném plánu z roku 1723 je potok z rokle Světlička veden umělým korytem, jehož nejpravděpodobnějším účelem bylo napájení nějakého rybníka v těchto místech. Rybník zřejmě neměl dlouhého trvání, koncem 18. století se již v plánech neobjevuje, obnoven byl až v letech 2004-5. Mokřadní olšiny se v nivě vytvořily až v posledních desetiletích 20. století, pravděpodobně v souvislosti s ukončením odběru vody ze Světličky pro Ruzyň a tedy zvýšením vlhkosti některých částí pozemku; ještě na leteckých snímcích ze 60. let 20. století je v celé nivě souvislá louka. Roku 2005 byla v části nivy vyhlášena evropsky významná lokalita Obora Hvězda (1,9 ha) za účelem ochrany drobného plže vrkoče útlého, vázaného na otevřené mokřadní biotopy.

obnovený rybník Ve Hvězdě (listopad 2008, listopad 2021, leden 2020)

hráz na západní straně rybníka; terénní hrana zde byla patrná i před jeho obnovou, šlo zřejmě o pozůstatek staršího zaniklého rybníka (listopad 2021, listopad 2008)

umělý kanál, přivádějící vodu z rokle Světlička do rybníku (leden 2020, červenec 2005)

piknikové místo pod hrází rybníka Ve Hvězdě (listopad 2021)

mokřadní olšina (leden 2020)

povalový chodník mokřadní olšinou; údajně dle návrhu Lukáše Gavlovského, ale zdá se, že původní projekt obsahoval ještě další prvky, nejen vlastní chodník (leden 2020)

kanál a tůň na pomezí olšiny a louky (leden 2020)

louka v nivě Litovického potoka (leden 2020, listopad 2021)

mokřad v místech zaniklého rybníka v západní části nivy (listopad 2008)

vymezení evropsky významné lokality Obora Hvězda (viz souhrn doporučených opatření pro EVL)

naučná stezka

„Naučnou stezku″ Obora Hvězda tvoří 14 informačních tabulí rozmístěných po oboře. Tabule nejsou propojeny žádnou trasou, ale jsou číslovány a umístěny tak, že je lze projít v okruhu, dlouhém cca 4 km. Zastavení č. 1 se nachází u Břevnovské brány, na každé tabuli je mapka.

Stezka zřídil roku 2007 Svaz pro ochranu přírody a krajiny ČR. Tehdy měla oficiálně 15 nečíslovaných zastavení (mezi ně se však počítala i nástěnka k vyvěšování aktuálních informací pro návštěvníky obory) a úvodní panel byl u Libocké brány. Současnou podobu získala stezka roku 2016. Panely vycházejí obsahově z infotabulí původních (většina stojí i na původních místech; pouze některé byly přemístěny, aby tvořily okruh), mají však odlišné grafické zpracování, zapadající do jednotné vizuální podoby informačního systému obory.

staré a nové zastavení „naučné stezky″ (listopad 2008, prosinec 2019)

mapa umístění informačních panelů „naučné stezky″: 1 – historie obory; 2 – staré dubové porosty; 3 – Hvězda a okolí; 4 – ptáci v oboře; 5 - letohrádek; 6 – osobnosti v historii Hvězdy; 7 – Natura 2000 a mokřad; 8 – bučina pod letohrádkem; 9 – voda v oboře; 10 – geologie obory Hvězda; 11 - bitva na Bílé hoře; 12 – obora Hvězda a myslivost; 13 – živočichové v oboře; 14 – obnova lesa

Zajímavosti, poznámky:

Ø Z prostoru obory pocházejí archeologické nálezy z období neolitu (keramika kultury s lineární keramikou) a z doby halštatské (základy staveb a hroby).

Ø Podle jedné z tradovaných pověstí v místě dnešního letohrádku kdysi vyrůstal posvátný dub, pod nímž hořel věčný oheň a starší rodu se zde scházeli k vážným rozhodnutím. Ve chvíli, kdy byl položen základní kámen nedalekého břevnovského kláštera, udeřil do stromu z čistého nebe blesk a strom spálil. Mnozí si prý popel z posvátného dubu uschovali či zakopali pod práh svého domu, neb věřili, že jim přinese štěstí, sílu a zdraví.

Ø Obecně se tvrdí, že obora vznikla z části lesa Malejov, uváděného již v zakládací listině Břevnosvkého kláštera, od nějž ho za účelem zřízení obory Ferdinand I. koupil. Ovšem v kronice Liboce je údajně záznam, že v 2. polovině 15. století byly postupně všechny lesy v okolí vykáceny a přeměněny na vinice a chmelnice. „Některé vinice a chmelnice tyto náležely měšťanům pražským, ale největší část jich byla majetkem kláštera břevnovského, od kteréhož to král Ferdinand na vysočině bělohorské ony pozemky r. 1534 zakoupil, aby na nich novou královskou oboru založil.″

Ø Za pověst považuji též občas publikované tvrzení, že letohrádek vznikl na místě starší tvrze. Mohla vzniknout omylem, neboť v některých dobových materiálech je „tvrzí″ nazýván sám letohrádek.

Ø Jan František Beckovský ve své Poselkyni starých příběhův českých z počátku 18. století tvrdil, že oboru založil již roku 1459 Jiří z Poděbrad a uspořádání do hvězdy bylo na památku jeho první manželky Kunhuty, rozené ze Šterbnerka; tato teorie byla vyvrácena již ve 2. pol. 19. století, přesto se občas v literatuře objevuje i později.

Ø Lze se dočíst, že Ferdinand Tyrolský nechal postavit letohrádek pro svojí utajenou manželku Filipínu Weiserovou, která s ním pro neurozený původ nemohla přebývat na Pražském hradě; jde však pouze o ničím nepodloženou legendu.

Ø Další pověst mluví o tajné chodbě, spojující letohrádek a studnu nedaleko domu oborníka.

Ø Traduje se, že vodu ze studánky v oboře Hvězda (ztotožňované většinou se Světličkou) si nechal pro její výtečnou chuť dovážet na Pražský hrad císař Rudolf II. (někdy zmiňován i jeho otec Maxmilián II. Poprvé se tato informace pravděpodobně objevuje v popisu Hvězdy z roku 1933 z pera hradního archiváře Jana Morávka. V jednom z popisů hradního vodovodu jsem však narazil na informaci, že podle písemných záznamů se v době Rudolfa II. dělaly úpravy „u studny u obory Hvězda, z níž se béře voda ke stolu císaře Rudolfa″, jednoznačně ztotožňovanou se štolou Královka v dnešní Dolní Liboci. V této štole začínal tzv. hradní vodovod na pitnou vodu, tedy skutečně z ní byla brána voda ke stolu císaře (aniž by musela být dovážena). Je tedy otázkou, zda informace o vodě dovážené z obory Hvězda není jen mylnou interpretací této zprávy.

Ø Nejasná je otázka, zda v oboře existovaly nějaké vodovodní štoly již před vybudováním Světličky. V Uměleckých památkách Prahy je uvedeno: „Mimoto (krom Světličky) je terén zřejmě protkán sítí podzemních vodních kanálů, jejichž přesnou podobu, funkci a časové určení ovšem v poslední době nikdo neprozkoumal″. Nekonkrétní informace o štolách, zejména v rokli Světličky, jsou zmiňovány i v jiných zdrojích, vždy však zcela nekonrétně. Některé zmínky se odkazují na plán hradního vodovodu z roku 1723, který údajně obsahuje i štolu (štoly?) ve Hvězdě. Bohužel, nepovedlo se mi dostat k dostatečně kvalitní kopii tohoto plánu, na níž by byly čitelné veškeré texty, každopádně (z toho, co jsem přečetl) je zde nákres štoly „pod Hvězdou″ (untern stern oberhalb Hlubotsch), kterou lze však s velkou pravděpodobností opět ztotožnit s Královkou (tedy může jít o stejný omyl, jako v předchozím případě) a štolu pojmenovaná Slawinec (33 vídeňských loktů dlouhá, většinou klenutá), jejíž polohu se mi nepodařilo identifikovat a nelze tedy vyloučit, že mohla ležet ve Hvězdě. Každopádně, pokud ve Hvězdě nějaké vodovodní štoly v té době byly, nebyly součástí Hradního vodovodu, spíše sloužily pro vlastní potřebu Hvězdy. Žádné terénní stopy napovídající existenci zaniklých vodovodních štol však zatím v terénu nebyly objeveny.

Ø Geologický průzkum přecházející vybudování štoly Světliččka (1922), provedený 1. zeměvrtným oddílem Československé armády, byl údajně vůbec prvním použitím první vrtné soupravy, kterou armáda získala.

Ø Štola Světlička je v rámci Hradního vodovodu někdy označována též jako štola č. 7. Toto označení je novodobé a nerespektuje číslování štol „po proudu″ (tedy od Liboce přes Veleslavín do Střešovic). Původní štola VII se nacházela ve Střešovicích nedaleko zvoničky a byla opuštěna a zasypána na počátku 2. světové války, tedy v době, kdy již Světlička existovala. 

Ø Ve východní části obory se ve 30. letech plánoval velký amfiteátr od zahradního architekta Otakara Fierlingera (neuskutečněno)

Ø Hrubešovi uvádí, že „v kontextu s muzejní expozicí byly na vnitřní stranu ohradní zdi letohrádku osazeny reliéfy Praotec Čech, Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč z Dubé, Bratrstvo, Selské bouře, Temno, Česká expedice, P. Havlovský a Rok 1848″. Nepodařilo se mi zjistit, zda tam dosud někde jsou či co se s nimi stalo; žádnou jinou zmínku o nich jsem nikde nenašel.

Ø Č. p. 1 patřilo původně letohrádku, respektive zahrnovalo pravděpodobně celý areál obory. Dne je letohrádek uváděn „bez čísla popisného″.

Ø Dříve bývaly v oboře ještě další dva památné stromy – buky. Jeden stával při hlavní přístupové cestě od Břevnovské brány k letohrádku „u 4. lavičky vpravo proti letohrádku″, 2009 uschl, 2010 zrušena ochrana, druhý v severní části obory nedaleko památného dubu; jeho ochrana byla zrušena roku 2019 ze zdravotních důvodů (byl na hranici havarijního stavu).

Literatura:

- Ivan Prokop Muchza, Ivo Purš, Sylva Dobalová, Jaroslava Hausenblasová: Hvězda (Praha 2014)

- Pavel Vlček a kol.: Umělecké památky Prahy – Velká Praha A / L (Praha 2012)

- Pavel Vlček: Ilustrovaná encyklopedie Českých zámků (Praha 2001)

- František Holec a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VII – Praha a okolí (Praha 1988)

- Božena Pacáková-Hošťálková a kol.: Pražské zahrady a parky (Praha 2000)

- Emanuel Poche: Prahou krok za krokem (Praha-Litomyšl 2001)

- Josef Hrubeš, Eva Hrubešová: Pražské domy vyprávějí… II (Praha 1996)

- Otomar Dvořák, Josef Pepson Snětivý: Utajené hrady a zámky III. (Praha 2019)

- Jaromír Veger: Prameny a vodovodní štoly na území Prahy (Praha 1993)

- Václav Cílek, Milan Korba, Martin Majer: Podzemí Prahy (Praha 2008)

- Hana Hlušičková a kol.: Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. (Praha 2003)

- kol.: Chráněná území ČR XII. – Praha (Praha, Brno 2005)

Web:

- wikipedie - https://cs.wikipedia.org/wiki/Obora_Hvězda

- památkový katalog - https://pamatkovykatalog.cz/pravni-ochrana/bojiste-bitvy-na-bile-hore-s-mohylou-a-letohradek-hvezda-s-oborou-84065

- Památník národního písemnictví - https://pamatniknarodnihopisemnictvi.cz

- Pražská příroda; obora Hvězda - http://www.praha-priroda.cz/lesy/obora-hvezda/

- Pražská příroda; Světlička - http://www.praha-priroda.cz/vodni-plochy-a-potoky/studanky-abecedne/svetlicka/

- Lesy hl. m. Prahy - https://lhmp.cz/mestske-lesy/prazske-lesy/obora-hvezda/

- Portál životního prostředí; rybník Ve Hvězdě - https://portalzp.praha.eu/jnp/cz/voda/vodni_toky_vodni_dila_a_vodotece/archiv_clanku/novy_rybnik_v_obore_hvezda.html

- Nautilus - https://www.nautilus.cz/prac33.html

- Badatelé - https://badatele.net/zakazane-stoly-vodovodu-prazskeho-hradu/

- iDnes; netopýři - https://www.idnes.cz/praha/zpravy/netopyri-obora-hvezda-praha-liboc-odpad.A180208_381779_praha-zpravy_nuc

- hradní vodovod - http://zhola.com/praha/cz.php?st=pramenyaKasny

- nauční stezky (starší verze) - https://www.stezky.info/naucne-stezky-praha/ns-oborou-hvezda.htm

- Akademický bulletin - http://abicko.avcr.cz/2015/03/06/

- Periferie Prahy - https://www.periferieprahy.cz/1_cp1.htm, https://www.periferieprahy.cz/cp1_86.htm

- Ústřední seznam ochrany přírody; EVL - https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/evl/index.php?SHOW_ONE=1&ID=11459

- Ústřední seznam ochrany přírody; přírodní památka - https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=1211

- Šestka; památné stromy - http://www.sestka.cz/2012/3/povidani-o-pamatnych-stromech-prahy-6

- památné stromy - http://www.prazskestromy.cz/stromy/pamatne-stromy/50-buky-lesni-v-obore-hvezda/, http://www.prazskestromy.cz/stromy/pamatne-stromy/61-buk-proti-ruzynske-brane-v-obore-hvezda/, http://www.prazskestromy.cz/stromy/pamatne-stromy/59-dub-zimni-nad-sz-spojkou-ve-hvezde/, http://www.prazskestromy.cz/nezarazene/60-buk-lesni-pri-sz-spojce-v-obore-hvezda/

- Salvia. o.s. - https://salvia-os.cz/obora-hvezda

- oficiální turistický portál Prahy - https://www.prague.eu/cs/objekt/mista/490/obora-hvezda

- Pražský deník; rekonstrukce studničního domku -https://prazsky.denik.cz/zpravy_region/studnicni-domek-v-obore-hvezda-zari-novotou-oprava-prisla-prahu-na-pul-milionu-20190803.html

- sochařství.info; Jan Roháč z Dubé - http://www.socharstvi.info/realizace/pomnik-jana-rohace-z-dube/

další místa v okolí (mapa) / Praha / rejstříky

listopad 2021