BULHARSKO 2007

Expresem do Burgasu

Osobák do Kazanľaku sice přijíždí tradičně na čas, ale při čekání na vlak v protisměru, se kterým by se tu měl míjet, nabírá půlhodinové zpoždění. Jediné sice, které jsme v Bulharsku zažili, ale vzhledem k přípoji do Burgasu dost nepříjemné. Ale v pohodě, stíháme.

Se zvědavostí očekáváme, co že to přijede. Expres do Burgasu by měl být podle všeho jeden z nejluxusnějších Bulharských železničních spojů. Objevuje se úplně obyčejný rychlík (na naše poměry) se sedadly uspořádanými jak tramvaj. Potíž je v tom, že byť povinně místenkový, těch našich pár „tramvajových sedadel“ je už obsazeno nějakými dámami (a jedno jejich taškou). Že by nás mínili pustit, na to nevypadají. Mumlají něco o tom, že mají taky místenku... (ta taška též?). Jelikož je v jiné části vagónu ještě pár volných míst, nehádáme se a rozesazujeme se, kde to jde.

Nádraží vypadají v téhle části Bulharska na rozdíl od krajů severně od hor značně zpustle. Jako by to ani nebyla jedna země a jedna firma...

Kolem Kazanľaku, ať koukám jak koukám, žádné pole růží (no jasně, já vím, že touhle dobou už by muselo být sklizené, ale stejně by se to přeci muselo poznat), nikde žádná mohyla (což je pochopitelnější - měly by být převážně severně od města a my projíždíme po jižním okraji). Krajina stepního charakteru s trsy různých křovin, tu a tam s popásajícím se stádem koní či koz.

Jedeme stále podél masivu Staré planiny. Nejzajímavějším úsekem cesty jsou bizarní skalnaté kopce, místy připomínající Suľovské skály, za Šivačevem. Nejprve nalevo od trati a později i napravo (asi jediné místo, kde hory přechází na pravou stranu železnice - taky tu projíždíme jediným tunelem toho dne). Další pěkné skalnaté vrchy se rýsují nad Slivenem. Ve městě projíždíme kolem dvou areálů ostře střežených vojáky. Kdesi za Staldžou míjíme několik výrazných travnatých pahorků v poli - konečně zřejmě nějaké ty starověké mohyly. Před Karnobatem přejíždíme řeku, která zde vytváří sice nehluboké, ale pěkné údolí stepního charakteru s rozsáhlými rákosinami. Zajímavý kontrast... A pak už je tma, jen na obzoru se proti temnoucímu se obzoru rýsuje hřeben Staré planiny.

22:20, nádraží Burgas. Tak jsme tedy u moře. Nemajíce ovšem žádnou konkrétní představu, kde budeme spát.

Ještě než docházíme do haly, potkáváme paní s cedulí, že nabízí ubytování. Domlouváme se na ceně – prý 20 leva za všechny. Vede nás na autobus, jímž jedeme nějaké tři stanice, a pak do sídliště do vlastního bytu. Dokonce tu mají záchod oddělený od koupelny – jev v těchto končinách nevídaný. Jen kdyby se do našeho pokoje nechodilo ještě přes pokoj obydlený někým úplně jiným. A kdybychom měli šanci získat i klíče od domu a bytu, nejen od našeho pokoje. I přesto se rozmýšlíme, zda nezůstat víc nocí – trochu odpočinku by nikomu neuškodilo. Když tu při placení, že jí k těm dvaceti leva máme dát ještě po pěti za každé dítě! Je jí jasné, že touhle hodinou se dvěma rozespalými dětmi nemáme jinou možnost, než to zaplatit. Taky že platíme, ale zároveň je nám jasné, že zítra jedem dál. Ona je to sice i tak velice slušná cena… ovšem za velice neslušného jednání!

Aby těch zdravotních problémů nebylo málo, Čarodějku v noci rozbolela osmička. Přesto ráno balíme a odcházíme. Lezeme do prvního autobusu, který přijíždí, v domnění, že nemůže jet jinam než k nádraží… a on nás kupodivu skutečně dováží k nádraží. Batohy dáváme do úschovny (společná úschovna pro vlakové i autobusové nádraží je na tom autobusovém – za batoh chtějí 2 leva) a kupujeme snídani. Nadšeně skáčeme po sýrovém závinu, po zkušenosti z Tarnova kupujeme raději rovnou dva, jenomže zklamání je výsledkem. Nedobré, strašlivě mastné. Dvoulitrovku pepsikoly na zapití Majda v zápětí z větší části vylévá. Alespoň, že ajrjan v kelímku je výborný a dostává se do našich žaludků bez úhony.

Nějaký chlápek se nás snaží přesvědčit, že nám velice výhodně vymění eura za leva. A nebo české koruny... Prý odjíždí do Turecka a nemůže je sebou vézt. Ještě nějaké pohádka by nebyla? A nebo že by nám prý rozměnil... Proboha proč? Začíná se do toho nějak zamotávat chlapec. Radši se svižně ztrácíme.

Vyrážíme do města na lov opičích plavek. Po několika neúspěšných pokusech se to daří – jedny za 12,5 leva, druhé za 15 leva. Mimochodem, všiml jsem si při té anabázi, že řada obchodů, zejména právě oděvních, má nápisy jen latinkou, vůbec ne cyrilicí.

Chvíli bloudíme nevýraznými a nezajímavými ulicemi Burgasu. Jediným zpestřením chrám sv. Cyrila a Metoděje s nádherným interiérem. Kompletní výmalba v tmavých barvách, osvětlená centrální kopulí. U vchodu nepostradatelná prodejna svíček a svatých předmětů, kromě toho však v lodi ještě prodavač nějakých knih a ručníků!

V malém okénku na úrovni chodníku, který se tváří jako prodejna potravin (jediná, kterou v Burgasu kromě předraženého nádraží potkáváme), kupujeme nepoučeni předchozími událostmi další třílitrovku lepidla, co zde nazývají limonádou. A pak se konečně dostáváme k moři. Opice se okamžitě vrhají do sbírání mušliček, kterých je tu požehnaně, a následně do vln Černého moře, které má navzdory jménu krásně modrozelenou barvu. Já se jdu raději projít po Přímořském parku. Snažím se dostat až k Atanaskému jezeru, které je významnou ornitologickou lokalitou, ale marně. První pěšina končí v zahrádkách s rajčaty, druhá v hustém neprostupném rákosí a třetí v doupěti nějakých bezdomovců. Pás oddělující park od jezera je zkrátka neproniknutelný.

Cestou zpátky na pláž pozoruju ceny. Jídlo mají pobřežní kiosky kupodivu v úplně normálních cenových relacích, někde dokonce levnější. Zato pití je často dvoj až trojnásobně dražší než obvykle (čtvrtlitrovka Coca coly až za 3 leva). Neskutečně drahá (na bulharské poměry) je tu také zmrzlina. Vyzvedávám holky a jdeme se do jedné z restaurací najíst. Dvě výborné dršťkové polévky, plný talíř skvělých pražených šprotů a litrový džbán ajrjanu za necelých 8 leva. Tak tímhle si Burgas konečně trochu šplhnul :-).

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku