BULHARSKO 2007

Pochod marodů

Ráno máme všichni průjem. Netuším po čem... Snídáme živočišné uhlí a smektu. Myšák leze jak opilý, pletou se mu nohy, heká, ztěžuje si, že ho bolí nožičky. Po pár stech metrech zvrací. Ostatní jsme na tom přeci jen o ždibec lépe.

Vylézáme do sedla mezi Rosovatcem a Triglavem. Čarodějka zkouší jako poslední trumf energetickou bombu v podobě kakaa. Opice se sice cpou ostošest, na rozdíl od loňska se to ale míjí účinkem. Myšák opět zvrací. Přeci jen tady asi nehraje hlavní roli únava, ale nějaký střevní potvorák. Navíc následně zjišťujeme, že čokoláda údajně snižuje účinnost živočišného uhlí...

Válečná porada. Co dál s ohledem na zdravotní stav posádky, ale také na stav zásob (na to, abychom se tu na den dva utábořili, pořádně se vymarodili a pak pokračovali dál sebou nemáme dost jídla - navíc většina toho, co ještě máme, tedy především různé instantní polévky, není zrovna ideální na rozhašený žaludek). Vzdáváme cestu na nejvyšší horu Staré planiny Botev (byť Myšák i přes zvracení kňučí, že by tam chtěl) a volíme sestup „nejkratší cestou“, tedy přes masiv Triglavu, do údolí na vlak. Podle z internetu stažené mapy by tam měla vést modrá značka, při cestě je chata Rusalka, kde by se snad dalo sehnat něco přiměřeného k jídlu a kdyžtak i přespat.

Výstup do sedélka mezi Velkou a Malou Kademlijou je ale ještě mnohem náročnější, než jak se ze spodu tvářil. Jdeme kamenitou serpentinou, z jednoho potoka, co tu pramení, nabíráme vodu. Každou chvíli odpočíváme. Při jednom odpočinku všechny tři holky mezi horskými zvonky tvrdě usínají. Rád bych je nechal pořádně prospat, ale na tomhle sluníčku by z toho měly za chvíli ke všemu ještě úpal. Takže je po půl hodince budím a lezeme dál.

Do sedla se dostáváme s vypětím všech sil. Tak jsme si plánovali, jak oslavíme překonání dvoutisícové výšky, a místo toho je nálada bezmála pohřební. Vylézt alespoň na druhý nejvyšší kopec pohoří - Velkou Kademliju alias Triglav kousek nad námi - vůbec nikoho neláká.

Ať se rozhlížím dalekohledem po svazích pod námi a proti nám sebelépe, nikde nevidím žádnou stezku, po které by mohla vést ta sestupová modrá značka (o nějakém tyčovém značení nemluvě). Jediný náznak nějaké pěšiny odnikud nikam je vidět dole u potoka. Tak to bereme přímo ze svahu. Jde to kupodivu lépe, než to vypadalo. Kličkujeme kolem pramenišť plných nějakých horských pryskyřníků. Na protějším svahu prozměnu nekonečné koberce vřesovců. Potůček s nádhernými tůněmi lemují skalky. Opice se v jedné tůni chvilku koupou. Je úmorné vedro. Vítr zrovna dneska jako naschvál vůbec nefouká, sluníčko praží a sestup jižními svahy bez jediného stromečku je vražedný.

Pěšina, ke které směřujeme, nemá s turistickou značkou nic společného. Je vyšlapaná zvěří. Snad koňmi, jejichž stádo občas na hřebeni nad námi zahlédneme. Přesto po ní jdeme - lepší nějaká pěšina než žádná. Jenže na dalším hřebeni se zase ztrácí. Bereme to opět nazdařbůh svahem a s černýma myšlenkama uvažujeme, jak se dostaneme bez cesty dolů. Údolí je stále ještě nepředstavitelně hluboko a mezi námi a jím skoro jistě vysoké skalní srázy. Třebaže procházíme jedním z nejkrásnějších míst, které jsme v těhle horách objevili, nadávám si za tenhle nápad. V tu chvíli to vypadá jako vůbec nejhorší varianta, která se dala vymyslet... Už se ale začíná blýskat na lepší časy.

Nad třetím údolíčkem narážíme na sotva znatelnou vrstevnicovou pěšinu. Zkoušíme po ní kousek jít - a jaké je naše překvapení, když na šutru narážíme na modrou značku. Sice již zjevně pěkných pár let neobnovovanou, ale zcela nespornou. O kousek dál nacházíme terénní prohlubeň, poskytující alespoň trochu stínu. Zaléháme do ní. Čarodějka se jde podívat kousek dopředu po té pěšině a vrací se se skvělou zprávou - cesta pokračuje a skutečně je (byť sporadicky) značená.

Zbytky oné modré, pravděpodobně již dávno zrušené značky nás dovádí až na horní hranici lesa. Tam se opět ztrácí. Pod námi však vidíme na jedné skále cosi jako zábradlí vyhlídky. Míříme tedy k ní. Překvapivě tam nalézáme nikoli modrou, ale žlutou značku. Zcela nově označený okruh kolem vodopádu Babsko prskalo, který se řítí ze skal přímo pod náma. Modrá nebo žlutá, to je jedno, hlavně že nás dovede do údolí. Letmý pohled pod sebe napovídá, že úplná švanda to ještě nebude. Ale žlutá „ekostezka“ je značená opět již velice slušně. V jednom krkolomném úseku je dokonce vybavena ocelovým lanem. Snáším dolů batohy a vracím se pro Majdu. Nejsem však schopný vůbec vylézt, mám nohy jak z olova. Dochází mi, že jsem i přes to vedro za celý den takřka nepil.

Je jisté, že k Rusalce už dneska nedolezeme. Na prvním vhodném místě táboříme. Byť vybráno nouzově, hezčí si těžko představit. Výhled na skály za náma, na Botev na druhé straně údolí i na hřeben Stredne gory a vsi stále ještě hluboko pod náma. Opicím stavíme stan, sami s Čarodějkou spíme pod širákem.

Ráno je louka plná života. Sarančata, kobylky, motýli...Zdravotní stav výpravy o něco lepší. Myšák v pohodě. Jen Majda vypadá pořád chcíple (možná víc, než včera). Stěžuje si na břicho a na krk. Sestupujeme skalama a lesem, Majdu chvílema poponášíme. Pak potkáváme opět modrou a na ní šipku Rusalka. Po chvíli vycházíme na „silničku“ (širší štěrková cesta) z Rusalijského sedla a občerstvujeme se u studánky.

Chata Rusalka připomíná spíše hájovnu. Na dvoře hromada dříví, opodál traktor, nějaký maník spící pod jabloní. Je jasné, že tady se nenajíme. Tak o kousek dál ve stínu lesa vaříme polévku (jeden z posledních zbytků našich zásob) a pokračujeme v sestupu. Modrá značka nás vede zkratkami, nějakými vyprahlými lesostepními porosty a lesíky složenými z borovic, nějakých drobnolistých habrů (snad habr východní ?) a řídkých dubů. Konečně něco jiného než “karpatská“ bučina. Proměna vegetace jak mávnutím kouzelného proutku. Vesnice, která ještě před chvílí vypadala jak dětská stavebnice, se přibližuje každým krokem.

Ťaža nás vítá několika volně se pasoucími koni v sadu a jednou ukázkovou mulou zapřaženou do vozíku s trávou. Vesnice je to celkem úhledná (nepočítaje všudypřítomný trus na ulicích), ale ničím výrazná. V prvním krámku, který potkáváme, kupujeme chleba, sýr, jogurt, toaletní papír (jehož zásoby byly událostmi uplynulého dne zcela zdecimovány) a Coca colu (která dle Čarodějka pomáhá na zkažený žaludek). Doptáváme se na autobus do Kazanľaku, jede prý ale až kolem šesté. To už jede i vlak, tak volíme ten a míříme kolem nějakých průmyslových areálů, zjevně pamatujících lepší časy (stejně jako transparent o budování socialismu), na nádraží.

Tři hodiny čekání trávíme různě. Majda například zvracením, Myšák vytrháváním vlastních zubů a já poleháváním, neb mi také zase už není nejlépe. V mezičasech se snažíme do Majdy narvat něco léků, což se rovná koridě.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku