BULHARSKO 2007

K horám

Nejkrásnějším místem, kterým projíždíme, je jednoznačně skalní soutěska u Drjanovského kláštera. Původně jsme se tu chtěli stavit, ale v tomhle horku by nějaká ferrata ve skalní stěně byla k nepřežití. V Carevě Livadě přestupujeme na lokálku a řadou tunelů přes zastávky, které ani nemám v mapě, přijíždíme do Gabrova.

Gabrovo má pěkné nádraží s alejí platanů podél perónu, silně kontrastující s poměrně nevýrazným prostranství před ním (s ohromnou nefunkční fontánou s počmáranou plastikou uprostřed) a vyloženě sídlištní zástavbou kolem. Majda nám ve vlaku usnula, tak se holky kousek od nádraží usazují na lavičku a já mezitím zjišťuju, jestli odtud něco jede někam poblíž Etary, abychom nemuseli přes celé město pěšky. Z autobusového nádraží nic naším směrem nejede. Snad ještě autobusy na Kazanľak by tam někde mohly stavět, ale stejně odjel poslední v pět. Blízko našeho stanoviště je zastávka autobusů a trolejbusů MHD. Nějaký přehled, co kam kudy jede, ale samozřejmě nikde. Rozhodujeme se zkusit popojet trolejbusem, protože u něj je pravděpodobnější, že nás nedoveze někam úplně dopryč. Zatímco čekáme, přijíždí bus s cedulí Jabalka. Vždyť to je vesnice hned za Etarou! Nastupuji, vrážím řidiči před nos mapu a píchám do místa, kam se chceme v ideálním případě dostat (vesnice před Etarou - do skanzenu bychom raději až zítra). Řidič píchá do Etary. Rezignuji a platím (jediný autobus v celém Bulharsku, co jsme potkali, kde se platí jízdné přímo u řidiče). A jedeme.

No ještě tak. Přejezd městem byl nekonečný. Ještě mnohem delší a únavnější, než bych si v těch nejhorších snech představoval. Snažím se sledovat, kde jsme, ale moc se mi to nedaří. Je to tu hrozně nepřehledné. Myslel jsem si, že Etaru poznám (podle popisu v průvodcích jsem předpokládal, že celá vesnice je skanzen), o to větší překvapení je, když nás řidič vysazuje v úplně normální vsi.

Skansen objevujeme v zápětí. Je už zavřený, ale ze silnice, vedoucí kolem, je vše celkem dobře vidět. Rozhodně by ale stálo za to skouknout ho zítra za provozu. To ovšem znamená přespat někde poblíž. Vyrážím na výzvědy a objevuju asi kilometr daleko pěknou terásku ve svahu, v bukovém lese kousek od potůčku s vodopády. Jsou tu mraky komárů, takže stavíme stan. Moc se ale nevyspíme. Nad námi se dlouho do noci ozývá několik rozjařených mužských hlasů. Někde hodně blízko, nemůžou o nás nevědět. Ale naštěstí nám jen ráno přeje dobré jitro okolojdoucí babka.

Vracíme se do skansenu. Vstupné 4 leva pro celou rodinu je velice slušné. Koukáme, jak babka peče v peci nějaké zvláštní chleby, a pak prolézáme celý skanzen. Móóóc pěkný. Nad některými vodními vychytávkami člověk jenom žasne. Třeba nad zařízením na splétání šňůr na vodní pohon. Špulky poskakují, vzájemně se proplétají, jeden by se na to vydržel dívat hodiny. Nad vodními frézami pak zůstává rozum stát. Voda padá na cosi skoro kolmo dřevěnou rourou a to něco zjevně bez nějakého velkého zpřevodování (to by se nikam nevešlo) dokáže vyvinout takovou rychlost, že to zcela bez problémů frézuje dřevo. U jakýchsi sudů, ve kterých víří voda, pak už vůbec netuším... Že by pračka?

Druhou částí skanzenu je „městečko“ s řemeslnými dílnami. Pekárna, cukrárna, platnéř, řezbář, výrobce hudebních nástrojů, malíř ikon, tkalcovna koberců... Všechno živé... A všechno samozřejmě s prodejem - takže opice neustále loudí koupit tohle a koupit támhleto. Nutno ale uznat, že tu mají plno skutečně pěkných věcí a vesměs za velice solidní ceny. V pekárně kupujeme výborný štrůdl, zase nějaké sýrové pečivo a zapíjíme to ajranem, nápojem chutnajícím trochu jak zákys, který je údajně jogurtem rozmíchaným ve vodě. Čarodějka si dopřává pravou arabskou kávu, ohřívanou v horkém písku. Opice zkoušejí pár tureckých cukrovinek, ale je to na ně příliš sladké. Na památku jim kupujeme dřevěné prstýnky a korálky. Myšák si pak ještě z kapesného přikupuje za 14 leva pěknou tkanou taštičku.

Před odchodem se ještě stavujeme v muzejní restauraci na oběd. Dáváme fazolovou polévku a kuřecí stejk na grilu. K pití tu nabízejí jakousi citronádu - nějakou místní limonádu, co citrón sice zřejmě neviděla, ale kupodivu pitelnou. Jo, a za 2 leva ten chleba, co jsme ráno pozorovali jeho pečení. Slupli jsme ho celý bochník na posezení. Lahůdka! Poněkud rozpačitý jsem však z placení. Za polévku si účtují téměř trojnásobek běžné ceny. Vzhledem k tomu, že ji neměli na jídelním lístku, tak nevím, jestli nás trochu nenatáhli. A za stejk o 0,30 leva víc oproti jídeláku. Že by za oblohu čítající 1 rajče? Nebo byla porce větší než udávali? No, nehádám se s nimi, za to mi těch pár korun nestojí. Ale mírná pachuť za jinak skvělým zážitkem zůstává.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku