BULHARSKO 2007

Sklep s krásným výhledem

Ukazuje se, co jsem tušil - že z Ivanova už se takhle odpoledne do Tarnova nedostaneme. Tady se nedá ale ani přespat. Tak vymýšlíme náhradní variantu - dojet vlakem co nejdál, tam někde přespat a ráno zbytek cesty. Nejbližší vlak naším směrem jede za dvě hodiny. Zatím dokupujeme nějaké zásoby (konečně jeden slušně zásobený obchod - mimo jiné mají výborný balkánský sýr), chvíli sedíme v místním baru (jedna z mála bulharských hospod, kde mají kromě Coca coly i nějakou místní limonádu - ale nedá se to pít). Holky obdivují toulavé štěně, nejraději by si ho odvezly domů. Nakonec mu kupují alespoň buřt. Čímž však na sebe upozorňují jednu rodinku, co si zřejmě řekla, že musíme být děsně bohatí, když krmíme toulavé psy (no, z jejich pohledu je to pravda), a jala se žebrat. Já se mezitím snažím koupit jízdenky, což obnáší také jisté kombinační problémy. Ceduli u zavřené pokladny si překládám jako “Neklepejte!“. Tak čekám, čekám... Když už zbývá do odjezdu vlaku pouhých deset minut, odvažuji se zaklepat... a usměvavý pán mě v pohodě obsluhuje, i razítko do deníku mi dá. Tak teda nevím!?!

Konečně tedy jedeme. V Košově to samozřejmě staví a v Tabačce taky. Košovská zastávka pravda vypadá vyhořele, ale v Tabačce je vzorně upravené nádražíčko i s vlajícími vlajkami Bulharska a Evropy. Jako většina nádraží tady.

Krajina kolem dost nevýrazná. Z míst, kterými projíždíme, stojí za zmínku snad jen údolí Jantry u Bjaly se dvěma pěknými mosty a potom zajímavá stepní planina u vesnic Krušeto a Pravda s říčkami zařízlými do nějakých štěrkopísků a se spoustou poletujících a postávajících bahňáků.

V Gorní Orjachovici, kam nás vlak po několika hodinách cesty přiváží, ohromné nádraží. Živé a přehledné. Přinejmenším natolik, abych rychle zjistili, že do Tarnova, byť je „za kopcem“ už dnes skutečně nic nejde. No,ani jsem to neočekával. Horší je, že ke spaní je to tu ještě méně vhodné, než Ivanovo. Kolem rozlehlé tovární čtvrti, na obzoru sídliště. Měli jsme vystoupit někde o pár zastávek dříve. Hmm, pozdě bycha honit. Napadá nás zkusit taxi. První by nás byl ochotný dovézt do Tarnova za 20 leva. To se nám zdá moc. Druhý chce deset. To už vypadá rozumněji. Nasedáme.

Krajina už je tu vyloženě horská (nebo alespoň podhorská). Projíždíme orjachovickým sídlištěm, pobořenými továrními areály a pak sjíždíme do kotliny mezi skalami. Ze tmy vystupuje několik osvětlených kostelíků a nad nimi hradby pevnosti Carevec. Jsme ve Velikom Tarnovu, kdysi to hlavním městě Bulharska.

Taxikář nás vysazuje kdesi na pomezí starého a nového města. Tarnovo nás vítá stánkem se zmrzlinou. Kromě tradičních příchutí mají třeba i žlutý meloun či mochito. Hned si každý jednu dáváme. Trochu mě překvapuje, že zmrzlina je na váhu (cena za porci je tedy o něco vyšší než cena inzerovaná - kolem jednoho leva) a že to váží včetně kornoutu. Ale nešť, je naprosto skvělá.

My teď máme zásadnější problém - najít v půl desáté večer ubytování. V průvodci nacházíme údajně poměrně levný nocleh v Turistickém domě v centru starého města. Vydáváme se to tedy zkusit. Zatímco tak bloudíme ulicemi, odchytává nás nějaký chlapík a jestli nehledáme ubytování. To se ví, že jo. Za kolik? 30 leva dohromady. Bereme. Vede nás do nedalekého domu na hlavní třídě. První překvapení - jdeme do sklepa. Jedno patro, druhé, třetí... Začínám být značně nervózní. A druhé překvapení - z útulného pokojíčku se dvěma postelemi je nádherný výhled na město hluboko pod námi! Dům totiž stojí na hraně vysokého útesu.

Škarohlíd by jistě upozornil na takové detaily, jako že na záchodě není papír, že peřiny jsou poněkud zatuchlé (radši spíme ve vlastních spacácích) či že „trochu“ zlobí odtok ze sprchy (takže není problém vytopit celou chodbu), ale my jsme navýsost spokojení. Ještě jdeme na procházku nočním městem. Zkusit, jestli náhodou nebudeme mít štěstí a nebude zrovna dneska noční osvětlení Carevce, nad kterým se rozplývají všechny turistické průvodce a o kterém mluvil i taxikář. Není. Tak se alespoň stavujeme v jedné příjemné hospůdce se zahrádkou (Art restaurant) na večeři. Pro změnu kufte a kebabčata.

Ráno vyrážíme do města znovu. Nejprve sehnat něco k snídani (sladké pečivo se tu zřejmě nevede, ale mají tu výborné sýrové) a pak na prohlídku pevnosti. Mohutné hradby s řadou věží, na nejvyšším místě kostel, pod ním dost nešťastný pokus o rekonstrukci královského paláce, ze kterého trčí železobeton na všechny strany, a mezi tím všude vykopávky domů a menších kostelů. Velice rozsáhlé. Opice to přestává bavit už někde v půlce. A mě upřímně řečeno taky. Pocity trochu dost rozpačité. Věděl jsem předem, že všechno, co tu stojí, bylo vlastně postaveno znovu... Ale proč proboha cpou do všeho tolik betonu? A proč mezi středověkými vykopávkami s klidem ponechávají zjevně desetiletí staré zbytky infrastruktury - různé kabely, již nefunkční rozvodné skříně, zchátralé kůlny a další perly? Oproti včerejšímu Červenu bída s nouzí. V paměti zůstává jen ten kostel, který si na nic nehraje a jeho moderní apokalypticky působící výmalba je vskutku úžasná.

Při návratu zacházíme do postranních uliček a konečně objevujeme zřejmě to nejhezčí, co Veliko Tarnovo skrývá - bizarní baráčky z kamene a dřeva, jak z pohádky. Tady by se dalo ještě chvíli bloudit. Ale už jsme se rozhodli, že pojedeme dál k horám. Tak se loučíme s majitelkou „hotýlku“ Ginkou Ivanovou i jejím manželem a vyrážíme na další cestu.

Jo, dostat se na tarnovské nádraží také ještě není taková legrace, jak by se mohlo zdát. Je úplně na kraji města a navíc na druhé straně řeky. Motáme se v nějaké ohromné dálniční křižovatce, pak hledáme most - a nakonec přicházíme k nádraží stejně „zezadu“ přes koleje. Litujeme, že nás nenapadlo použít městskou hromadnou dopravu. Ale když ta paní říkala, že je to tak deset minut... Za těch jejích „deset minut“ mi úplně zkyslo mléko!

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku