BULHARSKO 2007

Pokažená perla pobřeží

Ráno vstáváme poměrně pozdě, navíc musíme zabalit, takže cesta lodí do Nesebaru padá. Večer jsme sice uvažovali, že bychom si tu nechali věci a ještě se vrátili jednou přespat, ale prý mají hodně rezervací a na další noc už asi žádná chatka volná nebude. Když ráno správce kempu přichází, že no problém, že klidně ještě můžeme zůstat, už jsme zabalení a rozhodnutí zkusit sehnat nějaké ubytování přímo v Nesebaru.

Projíždíme Pomorskými salinami (podobnými těm, co jsme navštívili loni ve Slovinsku) a pak nijak zajímavou pobřežní krajinou se stovkami rozestavěných objektů. Zejména Ravda připomíná jedno velké staveniště. Tady být na rekreaci musí být skutečně zážitek…

Autobus nás vysazuje přímo před hradbami starého Nesebaru. Uličky lákají, ale nejprve bychom měli nějak vyřídit to ubytování a zbavit se báglů. Marně se rozhlížíme po v jiných městech všudypřítomných nabídkách nějakých soukromých pokojů. Nic. Tak jdeme po úzké šíji podobné mostu na „pevninu“ a odhodláváme se zkusit protentokrát hotel. Konec konců, ten nám ještě v galerii nejrůznějších noclehů na tomhle vandru chybí :-). Dle průvodce volíme hotel Zora – měl by být nejlevnější a navíc ve skvělé poloze kousek od „šíje“. Že se chceme ubytovat jen na jednu noc se sice recepční moc nezamlouvá, ale nakonec souhlasí. 45 leva za třílůžkový pokoj. Je to sice o dost víc, než uváděl průvodce (možná i kvůli té jedné noci ?), ale bereme. Pokoj pěkný, s vlastním čistým sociálním zařízením a s balkónkem s omezeným výhledem na moře skrze větvě statných cedrů.

V novém Nesebaru ještě kupujeme nějaké zásoby (správně předpokládajíce, že tu budou výrazně levnější než ve starém městě), a pak již míříme na obhlídku oné perly černomořského pobřeží, kterou vzalo pod svou ochranu samo UNESCO. Odrážíme náhončí, snažící se nás nalákat právě do té svojí restaurace coby nejlepší a nejlevnější a jediné té opravdové nesebarské. Babkám, prodávajícím náhrdelníky z mušliček, nakonec podléháme a kupujeme každé opici jeden (po 2 leva) v domnění, že v tomhle případě nelze naletět. Chyba lávky, navlečené jsou na té nejslabší niti, co si jen lze představit, takže se jeden po chvíli beznadějně přetrhává…

V křivolakých uličkách objevujeme kostel sv. Stefana. Platí se do něj vstupné (4 leva), ale rozhodně toho nelitujeme. Interiér nádherně vymalovaný freskami, velice působivý (a na rozdíl od přelidněných ulic liduprázdný). Škoda, že se tu nesmí fotit.

Čím víc k centru, tím jsou uličky více zatřískané prodejci všeho možného (s městem nijak nesouvisejícího) braku. Dělá se mi z toho zle (a s hrůzou si uvědomuju, že podobně musí na cizince působit některá místa staré Prahy). Raději sestupujeme k moři. Chvíli posedáváme u zřícenin větrného mlýna (už třetího, co jsme ve městě potkali), pak nalézáme na nejzazším místě poloostrova ohromné náplavy lastur, vyleštěných do dokonalé perleti.

Vracíme se do města. Konečně nacházíme i uličky ušetřené tlaku prodejců. V některých úplně normální život, v jiných jen babky s krajkami. Odhalujeme i několik novostaveb skvěle respektujících styl zdejších neforemných baráčků. Okukujeme další starověké a středověké kostely, kterých je tu doopravdy nespočet. Některé jsou skutečně nádherné. Nacházíme vykopávky římských lázní a poblíž malý domek se dvěma kopulemi, který vypadá velice malebně, starobyle, a přitom není uvedený vůbec v žádných průvodcích.

Kupujeme vařenou kukuřici a posíláme domů několik pohledů kostela sv. Stefana. Je to jediný pohled z těch desítek či stovek, který lze bez uzardění poslat, jinak kýč vedle kýče. Opalující se nahotinky a delfíni proskakující srdíčky a červené a modré mořské hvězdice… Jako snad na všech pobřežích celého „civilizovaného“ světa.

Jdeme do Nového města na obědovečeři. Zapadáme do sympaticky vyhlížející restaurace Astra na hlavní třídě. Celkem dobrý lov. Rybí a kuřecí polévka, kuře s rýží a rajčatový salát – suma sumárum za 8 leva. Potom míříme na pláž. Krásná, čistá, s jemným pískem. Takhle v podvečer už téměř bez lidí. Holky se koupou, stavějí pískové hrady, já pozoruju racky lovící ryby a kraby.

Malý odpočinek v hotelu a pak si ještě jdeme trochu užít podvečerního Nesebaru. Potulujeme se po přístavu, obdivujeme rybářské lodě, pak hledáme mezi kameny další kraby (úspěšně). Mezitím se již zcela setmělo, světla hospod se odrážejí v moři, je tu velice příjemně. Podléháme atmosféře a rozhodujeme se dát si nějakou mořskou dobrotu. V jedné hospůdce s výhledem na přístav (tuším, že se jmenuje Panorama) si tedy objednáváme porci mušlí. Sice za 5 leva, ale naprosto skvělých. Jenže smažených, což zjišťujeme, až když se ocitlají před námi na talíři. Máme trochu obavy, co to udělá po dvou dnech diety s našimi žaludky – naštěstí už zbytečně.

Jsou tu velmi podnikaví lidé. Už odpoledne seděl u hradeb chlapík v rituální masce Kukera, jakéhosi šamana v kožichu (to mu v místních vedrech nezávidím) s rohy a dravčím zobákem. Lidé mu házeli drobáky za to, že se s ním můžou vyfotit. Z druhé strany divoce křepčil dudák. Méně příjemný již byl kominík, který se mi vrhnul kolem ramen, třásl mi rukou, přál mi hodně štěstí – a pak za to chtěl zaplatit. Běžně tu potkáváme lidi umožňující kolemjdoucím zvážit si za 1 leva svojí tělesnou schránku. Teď večer tu stále ještě poskakuje a vyhrává ten dudák (což na osvětlených hradbách vypadá téměř přízračně) a k tomu přibyli dva „hvězdáři“ s dalekohledy, namířenými na Jupiter a Venuši. Jen račte přistoupit, pohled do vesmíru za 1 leva prosím.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku