BULHARSKO 2007

Pátek třináctého

Když nevyšla loď včera, svolujeme k další cestě po moři nyní. Loď na Slunečné Pobřeží jezdí z Nesebaru každých 20 minut. Cena 15 leva je sice dost vysoká, ale vzhledem k tomu, že je kapitán ochotný vzít opice zdarma, tak budiž.

Objíždíme celý starý Nesebar (pohledu z moře hodně ruší všudypřítomné betonové stěny na pobřeží) a míříme k hřebenu za zátokou, který není ničím jiným, než nejvýchodnějším koncem nám dobře známé Staré planiny. Tady už jí sice mnoho z monumentálnosti střední části nezbývá, ale i tak to jsou pořád celkem pěkné kopečky. Za chvíli již přistáváme v centru Slunečného Pobřeží.

Holky se chtějí vykoupat. Naději, že bych na ně počkal někde v parku, brzo vzdávám – žádný tu není! Nacházím si tedy místo u výměníku plynu – ne zrovna nejčistší, ale ve stínu a stranou od davů lidí, co tu po ulicích proudí. Holky se vrací dřív, než bys řekl švec. Znechucení, že na pláži není vůbec žádný prostor pro nějaké pohrání si, postavení hradu, hledání mušlí… Jen do vody a ven na lehátko pod placená slunečník!

Snažíme se najít stanoviště autobusů do Varny. Párkrát se vyptáváme na cestu, jednou se vydávám úplně na druhou stranu, než dotyčný ukazuje. Nějak mi to tu leze na mozek…

Když zjišťujeme, že už je skoro poledne, stavujeme se v jedné restauraci mimo pláž na jídlo. Tradiční polévky (dršťková a rybí), zeleninový salát a rýže. K tomu ajrjan, pivo a pro opice citronády (čert ví čím barvené na bledě modro). Cena kupodivu celkem slušná, zato placení záchodu i pro zákazníky (a ne málo – půl leva) nás dostává. Později zjišťujeme, že v tomhle turistickém megastředisku je to běžný zvyk.

Pak nastává nejčernější okamžik celého dne - skáču na lep podvodné směnárně. Zdánlivě výhodný kurz (teda na místní poměry, jinak zcela srovnatelný s tím, za který jsme měnili v Ruse či Tarnovu) a dobře schovaná cedule upřesňující, že nákupní cena je ve skutečnosti úplně jiná (ve všech ostatních směnárnách je rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou nepatrný). Nejhorší na tom ale je, že jim to ještě podepisuju. Ani to mi není divné, účtenky se tu ve směnárnách podepisují běžně, takže se na ní ani pořádně nedívám... A pak se nestačím divit, že dostávám o 20 leva míň, než jsem předpokládal. Rozdíl skoro 25 procent! Jsem naštvanej sám na sebe, vrčím na všechno kolem a není se mnou kloudná řeč. Už mám plné zuby těch pobřežních měst. Nejraději bych na zbývající dva dny vypadnul ještě někam do divočiny. Čarodějka o tom ale nechce ani slyšet, že jsou opice po těch střevních problémech oslabené a že se to může vrátit a že si to nemůžeme lajsnout. Bohužel jí musím dát za pravdu, ale na náladě mi to nepřidá.

Zjišťujeme, že autobus do Varny jede až za dvě hodiny. K moři už znovu holky nechtějí… Nějaký park či něco, kde by se dalo sednout, nikde. Tak se poflakujeme v neskutečném vedru po autobusovém nádraží, holky se stávají mimoděk svědky nějakého podezřelého obchodu s motorovými pilami, já si tak vrčím a čas se pomalu vleče.

Konečně přijíždí mikrobus. Je zjevné, že všichni, co na něj čekají, se tam nevejdou. Dav vtahuje dovnitř Myšáka. Je to trochu risk, ale prostě se tam musíme narvat! Daří se, jsme poslední, koho autobus ještě bere (právě možná i díky tomu, že už máme dítě vevnitř). Co bude s těmi ostatními, zda vypraví ještě jeden autobus, a nebo budou čekat čert ví jak dlouho na další spoj, nevím – a upřímně řečeno, je mi to v tu chvíli úplně jedno.

Hodina a půl cesty s opicema na klíně není v tomhle vedru žádný med, ale hlavně že jedeme. Přejíždíme hřeben, co jsme pozorovali již z lodi. Místy se otvírají pěkné výhledy na moře, porosty mají hodně stepní ráz. Tady by taky vůbec nebyl špatný nějaký vandřík… Dalšími nádhernými místy jsou pak pralesovité porosty v údolí Kamčije. Jenže co se dá dělat, my přejíždíme do dalšího města :-(.

Řidič jede jako pirát silnic. Řeže ostré zatáčky, předjíždí na plné čáře, při tom ještě stíhá telefonovat a když mu jiné auto včas neuhne, divoce nadává mávaje rukama nad hlavou.

Varna je už na první pohled ohromné město. Přejíždíme Varenské jezero, rozsáhlé kolejiště, a mizíme v ulicích. Vůbec se mi na plánu města nedaří sledovat, kudy vlastně jedeme a kde jsme. Jen tuším, že míříme někam na sever. Autobus nás vysazuje kdesi na periferii, na ploše, která spíše než autobusové nádraží připomíná zarostlý dvorek (později zjišťuju, že je to „soukromé“ nádraží, zatímco větší „státní“ je kdesi opodál). Stojí tu dalších šest mikrobusů, které čekají, že nás rozvezou dál po okolí. Přibíhá chlapík a ptá se, zda jedeme do Balčiku. Když se ujišťuju, že jde o autobusáka a ne taxikáře, přitakávám. Ukazuje na příslušný mikrobus a pak mě posílá do pokladny pro lístky. Tentokrát nám počítají i Myšáka. A za celé. Zdá se, že poloviční jízdné tu pro děti vůbec neexistuje – buď zdarma a nebo plná taxa!

Jedem dále k severu. Poté, co se vymotáváme z varenské aglomerace, projíždíme pěkným lesem (snad přírodní park Zlaté písky), pak rekreačními areály a zase přírodou. Stepní porosty, skalní útesy. Zjišťuju, že moje podrobná mapa pobřeží v měřítku 1:150000 od firmy Freytag a Berndt je úplně nanic, ani trochu nesedí…

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku