BULHARSKO – praktické informace

Níže uvedené informace jsou aktuální k červenci 2007 a týkají se severovýchodní části země – okolí Ruse, Staré planiny a černomořského pobřeží. Bulharsko je obrovské, a tak je možné, že v jiných končinách fungují některé věci úplně jinak…

Domluva

Bulharština je slovanský jazyk, a tak se dá se slovníkem v kapse (případně základy Ruštiny či dalších slovanských jazyků) o základních věcech celkem obstojně domluvit.

Možnost domluvy přes Angličtinu velice různá, jiné jazyky jsme nezkoušeli.

Co poměrně komplikuje život člověku neznalému, je cyrilice („azbuka”), jíž se zde píše. Sice zejména v turistických centrech nebo tam, kde lze předpokládat pohyb cizinců (nádraží, hlavní silnice) jsou nejdůležitější texty, směrovky a pod i v latince (někdy v Angličtině, někdy pouze v do latinky přepsané Bulharštině), stejně se ale člověk bez louskání cyrilice neobejde, protože řada informačních tabulí, různých výstrah, upozornění, jízdních řádů… je výhradně v ní.

Od známější ruské verze cyrilice je tu zejména jeden podstatný rozdíl – tvrdý znak se tu čte jako jakési zvláštní „a” (tak trochu jako přehlasované a, přičemž většinou změkčuje hlásku před ním – do latinky se přepisuje jako Ă). Ještě větší problém pak nastává, když začnou psát cyrilici ozdobně, ve stylu původní středověké verze – to už se pak často nechytá ani člověk znalý „azbuky”…

Peníze

V Bulharsku platí leva (Lv). 1 Lv = 100 sotinek. Nejmenší mincí je 1 sotinka a skutečně se až do takto malých jednotek počítá. 1 Lv je ještě mince, od 2 Lv výše již bankovky. Největší bankovka, kterou jsem viděl, je 50 Lv, ale už dvacetilevovka leckomu zamotá hlavu a kontroluje její pravost…

Vím o jediné směnárně v Praze, kde lze teoreticky získat přímo leva (ale vesměs nejsou). Jinak je nutné vyměnit v Čechách Eura a až v Bulharsku je pak směnit za místní měnu. Ve městech jsou poměrně hojně směnárny, kromě toho lze měnit i v bankách. Směnárny jsou většinou bez poplatků, ve vnitrozemí mají o chlup lepší kurz než na pobřeží, ale rozdíl není nijak výrazný (1 Euro = 1,96 Lv, respektive 1,91 Lv). Zatímco kurz při výměně v Čechách byl 14,96 Kč/1 Lv, výměna přes Euro při aktuálním kursu Eura 28,83 Kč/Euro vychází tedy na cca 14,79 -15,09 Kč/1 Lv, z čehož plyne, že je téměř jedno, zda se vymění peníze už v Čechách, nebo až v Bulharsku (za předpokladu, že dojedete do místa, kde lze peníze směnit).

Směnárny jsou korektní, pouze na Slunečném Pobřeží jsem narazil na několik směnáren se zcela podvodným kurzem (1:1,56) maskovaným za to, že uveřejňovaly pouze prodejní a nikoliv nákupní kurs (v ostatních směnárnách je mezi těmito kurzy nepatrný rozdíl).

Potkal jsem i směnárny, které braly české koruny, kurz byl však výrazně horší než při výměně přes Euro. Ve městech na pobřeží jsme několikrát narazili na vexláky, kteří nabízeli výměnu za velice výhodných kurzů, celé to však vypadalo natolik podezřele, že jsme do toho nešli.

Ve městech jsou poměrně běžně k dispozici bankomaty. Placení platebními kartami však nijak běžné není!

Doprava

Z různých možností dopravy do Bulharska jsme zvolili přímý lehátkový rychlík Praha – Varna. Cesta trvá cice o něco déle, než letadlem či autobusem, oproti letadlu je však levnější a oproti autobusu výrazně pohodlnější. Zpáteční jízdenka City Star pro dva dospělé a jedno platící dítě vyšla s In-kartou (stačí u jednoho ve skupině) na 9246 Kč (později jsem zjistil, že kdybychom ji koupili pouze do Ruse, a z Kolína, ušetřili bychom nejspíš ještě dalších cca 1500 Kč), lehátka pak na 536 Kč pro jednoho v jednom směru (pro dvě děti možno zakoupit jenom jedno lehátko dohromady).

Vlaky v Bulharsku jezdí sice řídce (na většině tratí tak zhruba 4 denně), ale spolehlivě. Časy odjezdů a příjezdů jsou na každé zastávce, dají se zjistit i předem přes internet (http://www.bdz.bg/ – velice dobře fungující). Vlaky nejsou drahé, ale děti od sedmi let, nemají-li jakousi speciální kartu (zda ji lze nějak získat a za jakých podmínek jsem nezjistil) musí platit plné jízdné.

Také autobusy jezdí poměrně spolehlivě (a někde i relativně často), ve vnitrozemí však mimo autobusová nádraží větších měst neexistují jízdní řády, takže člověk se musí poměrně složitě doptávat kdy. Na pobřeží jsou na většině zastávek časy odjezdů do hlavních směrů (i když asi ne kompletní – jezdí tam několik různých firem a řekl bych, že některé z nich své odjezdy vyvěšené nemají). Mezi jednotlivými letovisky v okolí Burgasu či Varny pendlují někdy i co půl hodiny. Lístky se kupují většinou v autobuse (nikoli u řidiče při nástupu, ale až za jízdy u průvodčí), pouze v některých případech (zejména u mikrobusů v okolí Varny) je nutné koupit jízdenku v pokladně autobusového nádraží předem. Ceny celkem solidní – například Burgas-Pomorie 2 Lv, Slunečné Pobřeží-Varna 8 Lv a Varna-Balčik 2 Lv.

Hrazení dětí mi zůstalo záhadou. Většinou nechtěli platit nic (nevím, zda ze své dobré vůle, či od kolika se zde platí), v mikrobusech v okolí Varny každopádně počítají buď nic (je-li vůz přeplněný a dítě sedí na klíně) a nebo plnou cenu (má-li svoje vlastní místo, respektive je-li pro něj ve voze volné místo - varianta vzít si ho v poloprázdném voze na klín a tudíž neplatit zřejmě nepřichází v úvahu).

Obdobně funguje i městská hromadná doprava. Časy odjezdů na zastávkách někdy jsou (Varna), jindy nejsou (Gabrovo), záleží na městě. Nějaké schéma městské hromadné dopravy, která linka kam vede, jsem nepotkal nikde. Cena je většinou 0,60 či 0,80 Lv, děti polovic.

Stravování

Na obchody narazíte téměř všude, i v malých vískách je jich často několik. Ceny jsou pro našince velice příjemné, zásobování však na menších vsích ve vnitrozemí poněkud vázne. Problém byl třeba sehnat pečivo. Co se dá sehnat takřka vždy jsou nějaké sušenky, sýry (výborné – bílý balkánský = sireň a žlutý, něco jako náš eidem = kaškaval), bílé jogurty (taktéž výborné) a různé uzeniny (pokud si je v tom vedru odvážíte koupit). Velice levné jsou místní limonády (2 – 3litrové lahve za 1 Lv), takřka výhradně to jsou však strašná lepidla slazená umělými sladidly. Běžně je k dispozici také Coca Cola a několik druhů piv.

Ve větších městech lze potkat trhy s ovocem a zeleninou nízkých cen a velice různorodé kvality. Jinak všude člověk narazí na trhy s nejrůznější veteší, mezi níž se dá občas objevit i něco zajímavého, například místní krajky… Ale to už jsem utekl od jídla příliš daleko.

Vesnické hospody jsou často pouhými „nálevnami”, kde lze z jídla sehnat maximálně tak nějaký pišingr. Restaurace pak mají poměrně bohatý výběr jídel, ale ne vždy seženete vše, co je na jídelním lístku (některé vaří pouze večer, protože v poledne je „moc velké horko”, jiné naopak pouze obědy…). Výborné a přijatelně drahé jsou polévky (většinou 1,5 – 2 Lv – skvělá například dršťkovka či rybí). Poměrně drahé jsou překvapivě zeleninové saláty (kolem 3 Lv). Hlavní jídla jsou tak kolem 4 – 8 Lv (velice rozdílné hospoda od hospody i místo od místa). Nejběžnějším jídlem, které nabízejí, i když už nemají nic jiného, jsou grilované kousky mletého masa, zvané kebabče (válečky) či kufte (placičky, s cibulí) – v ceně kolem 0,80 Lv za jeden kus.Ceny jsou zásadně bez přílohy. Jako nejběžnější příloha tu jsou hranolky („fritky” – celkem drahé) a chleba (nutno vždy výslovně objednat – automaticky ho nenosí). Sehnat třeba rýži byl v některých místech kumšt. Někdy počítají samostatně i zeleninovou oblohu, tu naopak na rozdíl od příloh však přidají automaticky, aniž by se vás ptali. K pití se nabízí většinou Coca Cola (čtvrtlir za 0,80 Lv), pivo, čaj (takřka výhradně bylinkový) a většinou též ajrjan, výtečný kysaný jogurtový nápoj. V turisticky či dopravně exponovanějších místech se dají objevit kiosky, které nabízejí kromě různých pamlsků většinou kebabčata, kufte, fritky, občas nějaký chlazený sendvič do mikrovlnky a většinou též nepostradatelné bílé jogurty (ani tady často k pití nechybí ajrjan). Pozor! rozhodně není samozřejmostí, že by hotely či horské chaty zároveň vařily, spíše naopak. Pokud nemají výslovně napsáno i „restorant”, spíše s jídlem nepočítejte.

Dost svérázný je prodej zmrzlin (sladoled). Prodávají se na váhu, takže výsledná cena vyjde vždy o něco víc, než je uváděná cena na kiosku (a nenechte se překvapit tím, že se do váhy započítává i kornout!). Cena je hodně rozdílná ve vnitrozemí (kolem 0,70 Lv za 100g) a na pobřeží (místy až dvojnásobek, většinou tak 1,10 Lv). Ale je výborná, to se musí nechat.

Takřka ve všech městech i vsích potkáte veřejné zdroje vody (tady zvané češmy, což v překladu znamená kašna a fakticky to zahrnuje vše od pítek přes veřejné hydranty až po upravené studánky), většinou několik. Zatímco na sever od Staré Planiny jsou běžně i na nádražích, v jižní části země jsou nádražní hydranty často nefunkční (samozřejmě lze v takovém případě požádat o vodu personál).

Tyto češmy se občas objevují i ve volné krajině, zejména tam, kde lze předpokládat větší pohyb turistů (pevnost Červen, hřebenová trasa Starou Planinou). V některých mapách jsou značené, nelze se na to však spolehnout, neboť hodně jich je i nefunkčních, případně zcela zničených. V horách se dá pít i z potoků, při hřebenové tůře jich však člověk tolik nepotká. Řada zdrojů vody v místech, kterými jsme prošli, je popsána v deníku, některé i v místopise. V případě potřeby (například nedůvěry k místním zdrojům) lze bez problémů kupovat vodu balenou, prodávají ji i v 3 a 5tilitrových barelech (za cenu kolem 1 Lv). Tato možnost samozřejmě odpadá v horách, kde nejsou žádné obchody.

Vstupné

Vstupné se platí do muzeí, do památkových objektů a většinou také do archeologických lokalit (vykopávek). Na placení vstupného na nějaké přírodní útvary či do chráněných území jsem nenarazil, ale pravda, že s výjimkou národního parku Centralen Balkan jsme žádné příliš atraktivní lokality nenavštívili.

Obvyklá výše vstupného je 2 či 4 Lv. Rodinné vstupné (4 Lv) jsem potkal pouze ve skanzenu v Etaře. Vstupné do jednotlivých navštívených objektů uvádím u daných míst.

Turistické mapy a průvodce

Turistických průvodců Bulharska je v češtině v současné době k dispozici celá řada. Za nejlepší považuji jako obvykle průvodce Bulharsko z edice Rough Guides (nakladatelství JOTA, 2005). Za pozornost stojí určitě i průvodce To nejlepší z Bulharska českýma očima od Petra Nečase (nakladatelství Mirago, 2002), který uvádí spousta praktických informací, které jinde nejsou (spoje, polohy autobusových nádraží…). Spolehnout se však nedá na ceny (zejména ubytování), ty se od té doby hodně pohnuly. Speciální průvodce po horách (ať již starší Rumunské a Bulharské hory z nakladatelství Olympia nebo novější Hory Balkánu) jsou přinejmenším pro oblast Staré Planiny dost málo podrobné, příliš nepomohly (první vůbec, druhý jen omezeně). Hodně informací se dá najít na internetu, v mnoha případech jsou však opsány z tištěných průvodců. Vyhledávání na bulharském webu komplikuje cyrilice.

Horší situace je s mapami. U nás se dají koupit turistické mapy jednotlivých pohoří v knihkupectví Kiwi v Praze. Jejich kvalitu nedokážu posoudit, protože zrovna Starou Planinu neměly. Zda je nějakými turistickými mapami pokryto i ostatní území netuším. V Bulharsku jsem narazil pouze na Šipce na poměrně kvalitní turistickou mapu přírodního parku Balgarka (severní úbočí Šipenské planiny) v měřítku 1:45000 za 3 Lv. Avšak žádnou jinou turistickou mapu (a to ani sousedního národního parku Centrálen Balkan) jsem nikde nespatřil. Starší turistické mapy stažitelné na webu jsou dost pofidérních měřítek a značně nepřesné. O mnoho lepší není kupodivu ani situace v automapách. K dispozici je na našem trhu několik verzí, ale již pouhým jejich vzájemným srovnáním se objeví tolik zásadních rozporů, že člověku až naskakuje husí kůže. Na mapě renomované firmy Freytag a Brendt například chybí spousty i poměrně velkých vesnic. Jako nejlepší mi nakonec přišla mapa místního vydavatelství Cartographia Ltd v měřítku 1:500000. Pro černomořské pobřeží vydal Freytag a Brendt dvě podrobnější automapy v měřítku 1:250000, ale i přes toto již poměrně solidní měřítko jsou takřka nanic, chybí v nich řada komunikací, rozsah osídlení je nepřesný, na označené kempy se nedá spolehnout…

Na mapy a plánky různé kvality, někdy i poměrně dobré lze poměrně často narazit přímo v terénu (opět z navštívených oblastí nejlépe z toho vychází přírodní park Balgarka – na Šipce je zde mimo jiné osazena ještě mnohem přesnější mapa, než je ona prodávané). V některých městech (Gabrovo, Balčik, Varna) jsou infotabule s plány. Tyto plány a mapky, pokud se mi je povedlo přefotit, naleznete ke stažení u jednotlivých míst.

Turistické značky, průchodnost krajiny

Na Staré Planině je turistické značení v překvapivě dobrém stavu. Používá se tu klasické pásové značení jako u nás (v zelené, modré, červené a žluté barvě, přičemž červená je vyhrazena pro hlavní hřebenovku – součást mezinárodní trasy E4), místy lze narazit ještě na starší pásové značení výrazně větších rozměrů a se žlutými krajními pruhy. Turistické rozcestníky jsou poměrně hojně, v nejrůznější grafické úpravě, často jenom tak cestou pro potvrzení směru (nikoli na rozcestích) a až na malé výjimky pouze s údajem o nějakém jednom cíli (vesměs nějaké horská chata, nikoli vrcholy) bez jakéhokoli časového či vzdálenostního údaje. Specialitou je pak v některých bezlesých úsecích tyčové značení, kde každá tyč je opatřena štítkem s údaji o směru, vzdálenosti a azimutu k oběma sousedním tyčím (pro případ mlhy).

V přírodním parku Rusenski lom je sice jakýsi náznak turistických cest (sem tam nějaký ukazatel), ale bez jakéhokoli značení. Naštěstí terén je tu natolik přehledný, že moc nelze zabloudit. Na pobřeží jsem žádné stopy po nějakých turistických stezkách neobjevil, i když podle map by minimálně v přírodním parku Zlaté písky měly turistické značené trasy být.

Čím dál častěji lze v Bulharsku narazit na tzv. Ekomaršruty („Ekostezky”). Jsou to trasy (mnohdy okružní) vybudované v zajímavých přírodních lokalitách, často i velice extrémní (lávky, mostky, jištěné cesty, vyhlídky…). Značeny jsou někdy běžným pásovým značením, někdy nikoliv. Byť by to k tomu přímo vybízelo, nemají charakter naučných stezek (nejsou opatřeny žádnými vysvětlujícími informačními tabulemi, pouze plánky oné trasy).

Průchod krajinou mimo cesty je obdobný jako u nás – tedy mimo aglomerace, pokud nenarazíte na nějakou přírodní překážku v podobě skal či řeky, v podstatě bezproblémový.

Táboření, nocleh

Volné táboření je v Bulharsku údajně zakázáno. Ale tábořili jsme leckde (samozřejmě za dodržení běžných pravidel slušnosti a ohleduplnosti k přírodě, bez ohně, pokud to terén umožňoval tak ne úplně na ráně) včetně pobřeží a nedostali jsme se do žádného konfliktu. Kupodivu, nepotkali jsme cestou ani téměř žádná klíšťata a i komáři a další dotěrný hmyz byly v normě (či spíše „pod normou“).

Jako kempy jsou tu (minimálně v některých případech – pobřeží) označovány skupiny bungalovů, nemajících vůbec žádný prostor na stany. Chatky však nejsou drahé (kemp Diana u Pomorie za třílůžkovou chatku 18 Lv na noc). Vůbec kempy zdá se nejsou v Bulharsku moc rozšířené, klasický kemp v našem pojetí jsme nepotkali. Spíše se spí v privátech. Ve městech nebývá problém s jejich hledáním, najdou si vás sami (Veliko Tarnovo, Burgas, Pomorie, Balčik…). Serióznost i kvalita různá. My jsme měli jednou dvoulůžkový a jednou třílůžkový pokoj pokaždé za 30 Lv za noc.

Cenové úrovně hotelů jsou různé. My jsme vybírali samozřejmě ty levnější (dle průvodců – ceny však byly i tak výrazně vyšší, než uváděly), takže v Nesebaru jsme spali za 45 Lv na noc (třílůžkový pokoj), v Balčiku za 35 Lv za noc (dvoulůžkový pokoj). Sehnat pokoj bez jakékoli předběžné rezervace nebyl v polovině července problém, spíše se jim nelíbilo, že chceme přespat pouze jednu noc.

Razítka a další „suvenýry”

V Bulharsku není problém získat do deníku nějaká razítka. Zřejmě je zde tento zvyk mezi turisty též rozšířen, o čemž by svědčilo, že obrázkové „turistické” razítko lze sehnat ve většině prohlídkových objektů. Vesměs jde ale o malá celkem nevýrazná razítka, mnohdy špatně čitelná, někdy i bez textu, odkud pochází. Podobné jsem získal i v prodejně suvenýrů (označené jako turistické informační centrum) v průsmyku Šipka. Pěkná razítka mají horské chaty – zřejmě však jednotné grafické podoby se znakem Bulharského turistického svazu, který je vlastníkem většiny horských chat. Problém není se získáním razítek ani na nádraží. Jinde jsem to nezkoušel.

Zato sběratelé vstupenek si v Bulharsku moc neužijí. S výjimkou varenského delfinária jsme kdekoliv dostávali stále stejné vstupenky, vydané jednotně ministerstvem financí, připomínající grafikou kolek a nijak neoznačené, odkud vlastně jsou.

Ve městech a turistických objektech není problém sehnat řadu různých pohlednic. Cena kolem 0,6, - 0,80 Lv, kvalita různá (na pobřeží vesměs strašlivě kýčovité, jak už to tak na pobřežích snad celého světa bývá).

úvodní stránka / místopis / webové odkazy