SASKÉ ŠVÝCARSKO 2014

Směr Hohnstein

Míjíme flašinetáře a opouštíme tenhle cirkus. Ještě něž spadneme do roklí Švédských děr, daří se nám v lese najít smírčí kříž, o němž se píše, že je velmi špatně nalezitelný. Krásný kousek neobvyklého tvaru, trochu připomínající kříže keltské. Paráda!

Ve Švédských dírách máme tu čest vidět poměrně čerstvý sesuv skal. Správa parku už zvládla vybudovat náhradní stezku. To nutno ocenit.

Stavujeme se u Kosího vodopádu. Voda z něj spíše kape, jen občas ho „pustí na plno″; nepostřehl jsem, zda v nějakých pravidelných intervalech (půlhodina?), či zda se to musí v občerstvení zaplatit, jak tvrdí některé weby. Majda obdivuje (a hned samozřejmě zkouší) automat na zmrzlinu – hodíš euro, natočíš si zmrzlinu. Malé infocentrum národního parku v přilehlé budově je zaměřeno především na živočichy. Jak je v Saském Švýcarsku zvykem, nejde o klasické infocentrum, ale o samoobslužnou interaktivní expozici. Unikátní jsou zejména tři krátká videa ze života skorců. Zpomalené záběry jejich lovu pod hladinou vody i některé další berou dech.

Po zelené značce míříme k Hohnsteinu. Celkem příjemná cesta, zdaleka ne tak nudná, jak by se z mapy mohlo zdát. Hodně členitý terén a i něco zajímavých květin (mimo jiné několik „zparchantělých″ nápstníků – jeden má obří srostlý květ, jiný je nezvykle větvený).

Mírně dobrodružný sestup z Hocksteinu do údolí Polenz po soustavě žebříků, kde mám občas problém se s batohem protáhnout. A trochu bloudění při protějším výstupu na Hohnstein, kde zelená značka kamsi neočekávaně uhýbá. Teda, bloudění ne, zabloudit se nedá, jen zbytečná zacházka.

Hohnstein je moc příjemné městečko plné hrázděných domů. Areál hradu je volně přístupný i takhle ve večerních hodinách. Plný zde ubytovaných dětí, pobíhajících s pizzami a zmrzlinami, v zahradě hrajících fotbal či na sebe pokřikujících z oken. Do toho maník na historickém motocyklu. Je tu příjemně živo. A volně přístupné záchody s možností dobrat vodu.

Pro poslední nocleh volíme návrší Schanzberg nad městem. Kouzelné místo s nádherným výhledem, převážně již mimo skalní oblasti, s roji chroustů a světlušek, se sladkými malinami a netopýry létajícími nízko při zemi, až máme občas strach, že do nás narazí. I tady je však živo do pozdních večerních hodin. Zřejmě si tu dávají dostaveníčko motorkářské páry, a tak večeříme spořádaně u stolku s lavicemi „jakoby nic″ a ležení rozbalujeme, chráněni napoleonskými valy, až v úplné tmě.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku