POMOŘANY 2011

Nespoutané pobřeží

A teď už konečně do Wolinského národního parku. Podél červené značky od Wiselky k moři by podle mapy měla být také naučná stezka, omezuje se však pouze na dva proti sobě stojící patníky s čísly bez jakéhokoli textu. Myslím, že by se správa národního parku měla jít poučit k lesákům (autorům té stezky u Zátorku), jak se taková naučná stezka dělá.

V místech, kde ústí cesta od Wiselky, je ještě na pláži plno lidí. Postupně však ubývají, až nakonec mizí úplně. Z cedulí nejsem úplně chytrý, ale dost možná, že mimo vyhrazený prostor je v národním parku koupání zakázáno. A nebo je to prostě už moc daleko...

Sotva skončili rekreanti, začaly zajímavé květiny. Zejména tučnolistá toho času nekvetoucí rostlina, trčící v poměrně velkých skupinách přímo z písečných dun, kterou se mi posléze doma pomoci přátel povedlo určit jako Honckenyu. Viděli jsme ji na třech místech tady a nikde jinde. Asi nemá šanci, pokud se po dunách povalují koupáníchtiví lidičkové. Na pomezí písku a zarostlého příbřežního pásma pak nacházíme několik trsů jemně nafialovělé pomořanky, také typické pobřežní květiny.

 

Několik kilometrů jdeme skutečně divočinou. Pobřežní útesy (největší v Polsku) tu nejsou nijak chráněné před příbojovou činností, a tak se volně sesouvají a řítí, místy je nutné přelézat mohutné sesuvy, místy jsou na úpatí srázu poházené statné buky jak sirky vysypané z krabičky, místy je celý kus lesa zjevně posunut níž, ale klidně si roste na terásce v útesu dál.

Na kraji Miedzyzdrojů, v jednom z řady občerstvení u rybářského přístavu, si dáváme k večeři (opět) praženou rybu a vracíme se do parku. Tentokrát již ne podle moře, stoupáme na Kavčí horu. Cestou, která připomíná spíš park městský, než národní - širokou, písčitou, lemovanou dřevěným zábradlím. Končí na vyhlídce s altánem. Blíží se západ slunce a tak je tu plno. Je to zjevně oblíbené místo na pozorování a fotografování. Také pozorujeme a fotografujeme. Poté, co lidé odcházejí, rozhodujeme se tady přespat. Jen kvůli komárům vestavujeme dovnitř altánu ještě vnitřní část stanu coby moskytiéru. Dlouho do noci pak pozorujeme blikání majáků (jeden ve Swinoujšcie, druhý zřejmě na Rujáně) a lodí mířících do swinoujšského přístavu.

 

Ráno se Čarodějka sotva hýbe. Včera se jí nechtělo ťapkat v bahně, snažila se obejít ten největší pobřežní sesuv vodou, vlna s ní sekla o šutr a přes noc se to všechno rozleželo. Zvládáme se ještě doplazit k oboře zubrů (spíš taková minizoo), ale je čím dál jasnější, že někde v Miedzyzdrojích se budeme muset ubytovat, než se zas dá trochu dohromady.

 

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku