POMOŘANY 2011
Nespoutané pobřeží
A teď už konečně do Wolinského
národního parku. Podél červené značky od Wiselky k moři by podle mapy měla být
také naučná stezka, omezuje se však pouze na dva proti sobě stojící patníky s
čísly bez jakéhokoli textu. Myslím, že by se správa národního parku měla jít
poučit k lesákům (autorům té stezky u Zátorku), jak se taková naučná stezka
dělá.
V místech, kde ústí cesta od Wiselky,
je ještě na pláži plno lidí. Postupně však ubývají, až nakonec mizí úplně. Z
cedulí nejsem úplně chytrý, ale dost možná, že mimo vyhrazený prostor je v
národním parku koupání zakázáno. A nebo je to prostě už moc daleko...
Sotva skončili rekreanti, začaly
zajímavé květiny. Zejména tučnolistá toho času nekvetoucí rostlina, trčící v
poměrně velkých skupinách přímo z písečných dun, kterou se mi posléze doma
pomoci přátel povedlo určit jako Honckenyu.
Viděli jsme ji na třech místech tady a nikde jinde. Asi nemá šanci, pokud se po
dunách povalují koupáníchtiví lidičkové. Na pomezí písku a zarostlého
příbřežního pásma pak nacházíme několik trsů jemně nafialovělé pomořanky, také
typické pobřežní květiny.
Několik kilometrů jdeme skutečně
divočinou. Pobřežní útesy (největší v Polsku) tu nejsou nijak chráněné před
příbojovou činností, a tak se volně sesouvají a řítí, místy je nutné přelézat
mohutné sesuvy, místy jsou na úpatí srázu poházené statné buky jak sirky
vysypané z krabičky, místy je celý kus lesa zjevně posunut níž, ale klidně si
roste na terásce v útesu dál.
Na kraji Miedzyzdrojů, v jednom z
řady občerstvení u rybářského přístavu, si dáváme k večeři (opět) praženou rybu
a vracíme se do parku. Tentokrát již ne podle moře, stoupáme na Kavčí horu.
Cestou, která připomíná spíš park městský, než národní - širokou, písčitou,
lemovanou dřevěným zábradlím. Končí na vyhlídce s altánem. Blíží se západ
slunce a tak je tu plno. Je to zjevně oblíbené místo na pozorování a
fotografování. Také pozorujeme a fotografujeme. Poté, co lidé odcházejí,
rozhodujeme se tady přespat. Jen kvůli komárům vestavujeme dovnitř altánu ještě
vnitřní část stanu coby moskytiéru. Dlouho do noci pak pozorujeme blikání
majáků (jeden ve Swinoujšcie, druhý zřejmě na Rujáně) a lodí mířících do
swinoujšského přístavu.
Ráno se Čarodějka sotva hýbe. Včera
se jí nechtělo ťapkat v bahně, snažila se obejít ten největší pobřežní
sesuv vodou, vlna s ní sekla o šutr a přes noc se to všechno rozleželo.
Zvládáme se ještě doplazit k oboře zubrů (spíš taková minizoo), ale je čím dál
jasnější, že někde v Miedzyzdrojích se budeme muset ubytovat, než se zas dá
trochu dohromady.
předchozí kapitola / následující kapitola / obsah
deníku