POMOŘANY 2011
V kraji obřích
kapradin
Večer, kdy jsme nad rybářským
přístavem procházeli okrajem jakési souvislé zástavby hotelů, nám Miedzyzdroje
připadaly jako hodně nevlídné místo. Teď, po prohlídce kostela, kde zrovna
ladili varhany, a po oběd v restauraci Porto Grande (solidní ceny a dobrá jídla
- zejména žurek naprosto excelentní), je to již výrazně lepší. Majda si zkouší
jízdu na mechanickém koníkovi, kterého obdivovala již v Dziwnově (10 zlotých za
čtvrt hodiny). Je to zřejmě velký hit letošního léta, kromě koní mají i zebry,
krávy a nejrůznější další zvířata - ale kůň je kůň, už proto, že do pohybu se
to dává pohyby v sedle, které se skutečně velmi podobají jízdě na koni.
foto Míša
Zatímco navštěvujeme pěkně udělané
muzeum národního parku, Čarodějka odpočívá na lavičce v parku před muzeem.
Marná sláva, lepší to není, hledáme tedy ubytování. Postel by se šikla, ale
místní hotely jsou mimo naše finanční možnosti. Jedinou šancí by byl možná
turistický dům, ale ten nemá volno. Zkoušíme tedy nedaleký kemp (Pole Namiotowe
Dorota). Pokoje taktéž obsazené, stan si postavit můžeme, „pokud najdeme vhodný
flek″. Smysl téhle hlášky, trochu podivné v kontextu k poloprázdnému
tábořišti, se vyjevuje vzápětí; po nedávných deštích je většina plochy silně
podmáčená, stany jsou nahloučeny na jediné suché vyvýšenině. Na náš se tu ještě
kousek místa najde - a následně ještě na několik dalších. Dvojitý kruh
nejrůznějších stanů kolem malého nádvoříčka připomíná spíš než kemp nějaký
tábor; a působí příjemně, i proto, že je plný mladých lidí, brnká se tu na
kytaru... Jaký rozdíl od Dziwnowa, a to nejen cenou (tady chtějí nějakých 50
zlotých za noc).
Čarodějku necháváme odpočívat a sami vyrážíme
na naučnou Stezku kapradin do nedalekých močálů Drožkowe Laki. Po silnici asi
dva kilometry jižně od města, tam už jsou šipky. Ještě obejít novou silniční
přeložku, a za chvíli jsme u úvodní tabule. Opět dílo lesního závodu a opět
pěkná. Tak trochu jako botanická zahrada - podél trasy tabulky, upozorňující na
nejrůznější rostliny. Často kapradiny, jak lze podle jména stezky předpokládat.
Největší zdejší perlou má být „obří″ podezřeň královská, ale jediný trs,
který při cestě roste, zrovna nijak obrovský není, a tak v sousedství mnohem
běžnějších hasivek vypadá jako trpaslík. Majda, která si nejspíš představovala,
že se budeme brodit pralesem kapradin vysokých až nad hlavy (no, ne že by to
byla úplně nereálná představa, podle knížek podezřeň dorůstá až dvou metrů) je
poněkud zklamaná. Já s Myšákem ne, je to přeci jen rostlina, která u nás
neroste, vypadá dost zvláštně, a tak fotíme a fotíme... Druhou ze zdejších
vzácných kapradin, drobnou hadilku, se nám v hustém lučním porostu bohužel
nedaří najít. Celkově je tu kapradin minimálně sedm druhů, což je slušné.
(podezřeň královská, bukovinec osladičovitý a
kapradiník bažinný)
Průchod naučnou stezkou je velmi
dobrodružný. Jak už jsem řekl, vede močály. Místy jsou přes bažiny jen volně
položená prkna, místy ani to ne. Snad je to způsobeno vyšším stavem vody, na
který jsme narazili už u jezera Zátorek i v kempu; každopádně brodíme,
skáčeme, kloužeme, takže brzo jsme všichni mokří přinejmenším pod kolena,
někteří i na zadku.
Cestou domů ještě pozorujeme malého
ťuhýka, který se sice schovává za větví, ale jinak se vůbec nebojí a nechá se
dobře fotit. V obchodním domě Netto, kde jsou ceny téměř poloviční oproti
běžným krámům ve městě (400 g bílý biojogurt 1,50; litr mléka 2,20; dvoulitrová
ovocná limonáda 4,30...), dokupujeme zásoby. Rychlá večeře z vlastních (právě
donesených) zdrojů a pak ještě na chvíli k podvečernímu moři. Městečko je i v
pozdních hodinách příjemně živé, moře teplé...
předchozí kapitola
/ následující kapitola / obsah
deníku