POMOŘANY 2011

V kraji obřích kapradin

Večer, kdy jsme nad rybářským přístavem procházeli okrajem jakési souvislé zástavby hotelů, nám Miedzyzdroje připadaly jako hodně nevlídné místo. Teď, po prohlídce kostela, kde zrovna ladili varhany, a po oběd v restauraci Porto Grande (solidní ceny a dobrá jídla - zejména žurek naprosto excelentní), je to již výrazně lepší. Majda si zkouší jízdu na mechanickém koníkovi, kterého obdivovala již v Dziwnově (10 zlotých za čtvrt hodiny). Je to zřejmě velký hit letošního léta, kromě koní mají i zebry, krávy a nejrůznější další zvířata - ale kůň je kůň, už proto, že do pohybu se to dává pohyby v sedle, které se skutečně velmi podobají jízdě na koni.

foto Míša

Zatímco navštěvujeme pěkně udělané muzeum národního parku, Čarodějka odpočívá na lavičce v parku před muzeem. Marná sláva, lepší to není, hledáme tedy ubytování. Postel by se šikla, ale místní hotely jsou mimo naše finanční možnosti. Jedinou šancí by byl možná turistický dům, ale ten nemá volno. Zkoušíme tedy nedaleký kemp (Pole Namiotowe Dorota). Pokoje taktéž obsazené, stan si postavit můžeme, „pokud najdeme vhodný flek″. Smysl téhle hlášky, trochu podivné v kontextu k poloprázdnému tábořišti, se vyjevuje vzápětí; po nedávných deštích je většina plochy silně podmáčená, stany jsou nahloučeny na jediné suché vyvýšenině. Na náš se tu ještě kousek místa najde - a následně ještě na několik dalších. Dvojitý kruh nejrůznějších stanů kolem malého nádvoříčka připomíná spíš než kemp nějaký tábor; a působí příjemně, i proto, že je plný mladých lidí, brnká se tu na kytaru... Jaký rozdíl od Dziwnowa, a to nejen cenou (tady chtějí nějakých 50 zlotých za noc).

Čarodějku necháváme odpočívat a sami vyrážíme na naučnou Stezku kapradin do nedalekých močálů Drožkowe Laki. Po silnici asi dva kilometry jižně od města, tam už jsou šipky. Ještě obejít novou silniční přeložku, a za chvíli jsme u úvodní tabule. Opět dílo lesního závodu a opět pěkná. Tak trochu jako botanická zahrada - podél trasy tabulky, upozorňující na nejrůznější rostliny. Často kapradiny, jak lze podle jména stezky předpokládat. Největší zdejší perlou má být „obří″ podezřeň královská, ale jediný trs, který při cestě roste, zrovna nijak obrovský není, a tak v sousedství mnohem běžnějších hasivek vypadá jako trpaslík. Majda, která si nejspíš představovala, že se budeme brodit pralesem kapradin vysokých až nad hlavy (no, ne že by to byla úplně nereálná představa, podle knížek podezřeň dorůstá až dvou metrů) je poněkud zklamaná. Já s Myšákem ne, je to přeci jen rostlina, která u nás neroste, vypadá dost zvláštně, a tak fotíme a fotíme... Druhou ze zdejších vzácných kapradin, drobnou hadilku, se nám v hustém lučním porostu bohužel nedaří najít. Celkově je tu kapradin minimálně sedm druhů, což je slušné.

  

(podezřeň královská, bukovinec osladičovitý a kapradiník bažinný)

Průchod naučnou stezkou je velmi dobrodružný. Jak už jsem řekl, vede močály. Místy jsou přes bažiny jen volně položená prkna, místy ani to ne. Snad je to způsobeno vyšším stavem vody, na který jsme narazili už u jezera Zátorek i v kempu; každopádně brodíme, skáčeme, kloužeme, takže brzo jsme všichni mokří přinejmenším pod kolena, někteří i na zadku.

Cestou domů ještě pozorujeme malého ťuhýka, který se sice schovává za větví, ale jinak se vůbec nebojí a nechá se dobře fotit. V obchodním domě Netto, kde jsou ceny téměř poloviční oproti běžným krámům ve městě (400 g bílý biojogurt 1,50; litr mléka 2,20; dvoulitrová ovocná limonáda 4,30...), dokupujeme zásoby. Rychlá večeře z vlastních (právě donesených) zdrojů a pak ještě na chvíli k podvečernímu moři. Městečko je i v pozdních hodinách příjemně živé, moře teplé...

 

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku