POMOŘANY 2011

D(z)ivný Dziwnow

Victoria I. je křiklavě modrožlutě natřená kýčovitost, do jaké jsem mínil nikdy nesednou. No prosím, a už jsme na palubě. Co mě těší, že poněkud bouráme zaběhlé pořádky - jako dopravní ji asi často někdo nepoužívá. Vesměs slouží jen k vyhlídkovým plavbám po Kamienském zálivu. Přeplněná rozhodně není, tak se usazujeme na horní palubě a vychutnáváme tři čtvrtě hodiny příjemné plavby.

Mezi Dziwnovským přístavem a kempem je ještě pořádný kus cesty. Kolem přístavu voní z několika stran uzené ryby, ale říkáme si, že se nejdřív ubytujeme a až pak si dáme nějakou dobrotu. Chyba, kolem kempu už po rybách ani památky a vracet se takový kus se nám věru nechce.

Kemp Koráb nestojí za nic. Předražený (70 zlotých + vzdušné), přeplněný, bez kloudného zázemí (záchody bída, v obchodě takřka nic, bez kuchyňky - jen s venkovní „linkou″). Hned přes silnici řve do pozdních nočních hodin nějaká diskotéka, a korunu všemu nasazuje hovnocuc, který nás ráno budí usilovným vrčením (a smradem) hned za stanem. Myslím, že kdyby jsme se bývali vykašlali na kemp, rovnou sedli na autobus a jeli dál, udělali bychom bývali nejlépe.

Dziwnow měl ale i příjemnější stránky. Ještě večer jsme zaběhli na nedalekou pláž, cestou prohlédli „Alej hvězd sportu″ vyzdobenou replikami všech olympijských - i některých neolympijských - medailí, co kdy Poláci získali (zajímavé; člověk vlastně vůbec netuší, co na olympijských medailích je), cestou zpátky si pak dali večeři v „rodinném″ bistru s bodrým chlápkem, co zná poměrně dobře Českou republiku, a návdavkem ještě vyzvedli dvě kešky. Ta první byla úžasná - to nebyla ani mikrokeš, to byla spíš nanokeš, něco tak prťavého (a přitom dobře vyřešeného) jsem ještě neviděl. Nedaleká keška v „břečťanovém lese″ by sice mohla být v houstnoucí tmě zajímavě tajemná, kdyby však člověk nemusel neustále dávat bacha, do čeho šlápne.

foto Míša

Sehnat tu trocha slušného pečiva k snídani je kumšt. I jakési buchty, koupené v malém kiosku na hlavní třídě, které na pohled vypadaly (na rozdíl od jiných) lákavě, se ukazují býti naprosto bezchutnými a gumovými.

Balíme a mizíme. Autobusová zastávka je hnedka proti kempu - alespoň nějaká výhoda. Sotva se autobus rozjíždí, už zas brzdí. Právě se zvedá zvedací most nad „řekou″ Dziwnou, rybářské lodě se vracejí z moře do přístavu. Máme zase jednou kliku.

foto Míša

Jedeme jen kousek, do Wiselky. A to ještě lituji, že jsme nevystoupili o stanici dříve, kde jsme míjeli zajímavé jezero s křovinatými ostrůvky a trčícími pahýly stromů. Když ve svých poznámkách zjišťuji, že by kolem něj měla vést naučná stezka a že to z Wiselky není vůbec daleko, přesvědčuji holky, abychom se k němu vrátili.

Naučná stezka je pěkná, bohužel značená jednosměrně, samozřejmě v opačném směru, než ji procházíme, takže dvakrát bloudíme. Vlastní jezero Zátorek je dost nevýrazné, nejhezčí kousek jsme viděli právě z toho autobusu. Prostě vodní plocha v lese, ptáci žádní, kytky také nic extra. Je zjevně vyšší stav vody, protože část mol, které snad slouží rybářům (ale i turista je ocení), jsou pod vodou a na část se nedá suchou nohou dostat; a i některé příbřežní informační tabule, jako třeba povídání o leknínu a o stulíku, toho času trčí z vody.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku