POMOŘANY 2011

Orlovec a tajná zbraň

Ráno si přivstávám a klušu do informačního střediska zjistit, odkudže a kdy tu vlastně jezdí autobusy do Lubinu, protože večer jsme zastávku přes usilovnou snahu nenašli. Prý od pošty, stanoviště č. 2. Hmm, ne že by tu někde něco takového bylo. Pak se ale všímáme mikrobusu s číslem 2 (na stanovišti už nevím kolik, ale dvojka to nebyla), běžíme pro jistotu k němu - a je to on. Ale jízdní řády či ceduli, že odjíždí právě odtud tu stejně nemá; přeci jen nejsem tak slepý.

Na dnešek jsme si naplánovali lehkou procházku po jižní části národního parku. Čarodějka jde s námi, ale pořád ještě pajdá.

Lubinské Grodzisko je rozčarováním. Chtějí vstupné (2,50 zl), byť není v prostoru hradiště nic víc než pěkný výhled na močály delty Swiny, malá výstavka zde nalezených střepů a kiosek s občerstvením (!). Avizované vykopávky kostela jsou překryté černými igelity a zarostlé buření, takže z nich není lautr nic vidět.

Stoupáme na Wzgórze Zielonka. Hned u vstupu do národního parku je jedno z nejzajímavějších a nejkrásnějších míst - velký jen spoře porostlý písečný přesyp. Na dokreslení atmosféry plachtí na nebi nějaký velký dravec. V první chvíli jsme si mysleli, že by to mohl být orel mořský, nakonec jsme ho podle nápadně světlé barvy identifikovali s velkou pravděpodobností na orlovce.

Výhled z vrcholu na Starou Swinu není tak velkolepý, jak jsme podle popisů čekali. Z Grodziska byl lepší. Navíc se tu zrovna střetáváme s velikou tlupou dětí, takže se ani nepokoušíme o vyzvednutí kešky a mizíme pryč.

Ani další pokus o kešku - ve zříceninách staré trafostanice - není úspěšný. Ať objekt oblézáme z kterékoli strany, marně. Ale Míša si díky téhle zacházce alespoň nafotila několik krásných baboček, perleťovců a jednu pěknou užovku (plazíc se za ní pod hromadou křoví).

foto Míša

Štěstí máme až na třetí pokus - na vyhlídce nad Tyrkysovým jezerem. Příjemné místo využíváme rovnou na svačinu; byť i tady, stejně jako na pobřeží, neustále mezi zuby skřípá písek.

Za Wapnicou nás cesta vede po bohatě rozkvetlých loukách při okraji národního parku. Žádné unikáty sice - pilát, rezeda, smil písečný, trávnička, slézy, jakýsi česnek... - ale i tak fajn.

(pilát lékařskýčesnek a sléz)

Vpravo míjíme „nějaký lom″. Trochu mě mate, že na cestě směřující k němu je vstup zakázán a přitom je tam prokazatelně vidět nějaká informační tabule. Jdu tam a k svému úžasu zjišťuji, že nejen informační tabule, ale i lavička a začátek jakési naučné stezky (po které údajně celou dobu v protisměru jdeme, aniž bychom to zaregistrovali). Jediný přístup, pokud se člověk nechce brodit loukou, je samozřejmě po té zakázané cestě. Nechápu! Jo, mimochodem, těžila se tady křída.

Holky se mnou do lomu nejdou s tím, že někde ve stínu počkají a zatím se nasvačí. Že se někde stala chyba mi dochází, když je nenacházím ani na odpočívadle u dalšího z oficiálních „vstupů do parku″ asi kilometr za lomem - tady by určitě počkaly, když ne dřív. Ještě že jsou ty mobily. Samozřejmě, přehlédly odbočku značky i ceduli zakazující vstup, a tak si klidně svačí v uzavřené zóně národního parku - naštěstí nedaleko.

Nad vsí Wicko prochází značka zvláštním terénem, připomínajícím ohromné lesem zarostlé kupy písku. Však to taky něco podobného bude - tenhle hřbet je údajně ledovcovou morénou. Byla by to příjemná cesta, nebýt tu tolik komárů.

Někde pod námi je muzeum tajné nacistické zbraně V-3. Nejsem si jistý, zda k němu značka vede, tak raděj scházíme na silnici. U bunkru jsme za chvíli. V jedné místnůstce malé muzeum, ve druhé občerstvení a prodej suvenýrů. Rozmýšlím se, jestli vůbec platit vstupné. Zviklává mě až informace, že ve vstupném je i prohlídka venkovního areálu se zbytky zkušebního polygonu. To jsem zase jednou naletěl! Venkovní areál je zjevně volně přístupný, protože bezprostředně kolem těch nejzajímavějších zřícenin prochází turistická značka, kterou jsme před chvílí opustili (k muzeu samozřejmě nevede, třebaže je psané na šipkách; dokonce z ní není vyznačena ani nějaká odbočka).

Holky to vzdávají a vracejí se do Miedzyzdrojů autobusem. Čarodějka to přeci jenom nechce přehánět a je hrozné dusno. Já zbytek modré značky beru pěšky. Ale až na pár krásných stromů už nic zvláštního. Ani v mapě avizovaný výhled. Ani miedzyzdrojský hřbitov mě výjimečně nijak nezaujal.

Chvíli bloudíme po městě s touhou dát si někde večeři. Nakonec končíme v osvědčené restauraci Porto Grande - a opět nelitujeme, byť žurek dnes již došel. Cibulačka je ale rovnocennou náhradou. Již potmě míříme k moři, protentokrát se však zasekáváme na velkém dětském hřišti. Z parku vyhrává stejně jako včera mladá houslistka - sice čistě, ale naprosto bez života. To partička „jihoamerických indiánů″ je živější, byť hrají přinejmenším částečně z playbeku a mám podezření, že minimálně půlka z nich ve skutečnosti žádní indiáni nejsou.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku