POMOŘANY 2011

Festival Vikingů a Slovanů

Ráno balíme a jdeme na nádraží. Jen jedna stanice rychlíkem - do Wolinu. Je to tak trochu v protisměru, mohli jsme se tam stavit už dřív, ale schválně jsme jí nechali až na dnešek - právě tam totiž začíná třídenní Festival Vikingů a Slovanů. Když jsem na něj na webu před cestou narazil, dlouho jsem váhal, zda to brát jako příležitost a nebo se mu naopak velkým obloukem vyhnout. Nakonec zvítězila zvědavost...

Festivalem žije celé město. Už z vlaku s námi vystupuje několik postav zjevně mířících tam, kam my. Chlapík s mečem u pasu, babka s trakařem nějakého rukodělného zboží a jiná, ověšená nejrůznějšími amulety. Čím blíže k centru Wolinu, tím se množství podobných figurek zvyšuje. V obchodě si vikingští bojovníci kupují rohlíky, v parku odpočívá nějaká partička staroslovanských výrostků...

Hodina zahájení festivalu se blíží. Směřujeme do skanzenu, většina kostýmovaných lidí jde však proti nám. Když potkáváme v protisměru celou jednotku bojovníků i s vlajkonošem, vydáváme se raděj za ní. Nejsme jediní, kdo tu pobíhá trochu zmateně (pravda, ostatní alespoň bez „plné polní″). Brzo zjišťujeme, že se všichni účastníci postupně shromažďují na náměstí. Oficiální zahájení probíhá totiž tady a do skanzenu se pak všichni přesunují mohutným průvodem, jakousi spanilou jízdou městem. K tomu jim vyhrává několik bubeníků a dva dudáci v „šaškovských″ úborech na chůdách. Našli jsme si šikovné místo na předpolí mostu, všichni musí projít kolem nás. Velkolepá podívaná.

Řadíme se za poslední „Vikingy″. U k tomu účelu zřízeného provizorního vstupu přímo z mostu platíme vstupné (dospěláci 12 zlotých) a sestupujeme na ostrov skanzenu. Na první pohled se zdá, že se na tak malý prostor nemohou vejít ani sami účastníci, natož nějací návštěvníci. Ale zdání klame, vše je v pohodě, lidí sice hodně, ale rozhodně žádná hlava na hlavě.

Ze skanzenu pravda mnoho vidět není, protože chalupy jsou obydlené a na většině volných prostranství stanová městečka. Ale to vůbec nevadí. Batohy si můžeme nechat „ve štábu″, takže se na obhlídku vydáváme nalehko. Může se všude, a tak se nám občas daří vlézt někomu „do kuchyně″, kde si v kotlíku nad otevřeným ohněm kuchtí oběd, nachomýtnout se ke cvičení vojáků nebo jejich oblékání do zbroje. Několik Vikingů přijelo vlastními loděmi, které jsou nyní zakotvené na molu v řece. Ze všeho je cítit, že tohle není nějaké divadýlko pro turisty, že ti lidičkové tím opravdu žijí a tenhle festival berou jako šanci potkat se se „stejně postiženými″ kamarády. Totéž lze říci i o stáncích. Nádherné rukodělné stylové výrobky nejsou nijak předražené a je zjevné, že to nabízejí především sobě navzájem, aby si doplnili ve výbavě, co jim ještě chybí, a nebo se prostě pochlubili, co dovedou. Jedinou výjimkou je dost předražené jídlo a záchod (pro „místní″ zřejmě zdarma, neboť po Čarodějce, jejíž hacafrak vzdáleně připomíná staroslovanský úbor, nikdo poplatek nechce).

Vyvrcholením programu má být neinscenovaná bitva. Na kolbiště přichází s válečnými pokřiky na 500 bojovníků. Kromě Polska i z Norska, Ruska, Estonska, Ukrajiny... Několik skupinek i z Čech. Pořadatelé neustále obíhají kolem dřevěného brdlení a zdůrazňují, že se bude fakt bojovat a pokud by se bitva blížila naším směrem, ať se stáhneme dál, abychom nepřišli k úrazu. Mrholí. Bitva začíná, a než se stačíme vzpamatovat, je po ní. Odehrála se v úplně opačném rohu kolbiště. To je všechno? Není! Ještě druhé a třetí kolo. To třetí konečně i v naší části. No, vlastní bitva pro diváky nic moc, ale ten nástup a všechno dění kolem stály za to.

Po bitvě odcházíme, i když program ještě pokračuje. Myslím, že to podstatné, co zde je k vidění, už jsme viděli. Tečka nás však ještě čeká cestou zpátky do města. Shrbená postava zahalená v kápi, cinkající na zvoneček – žebrající malomocný. Nevím, zda skutečně žebrá, nebo to jen hraje, ale je naprosto dokonalý!

Rádi bychom se podívali ještě do muzea. Přeci jen, i když na to dneska nevypadá, v minulosti byl Wolin jedním z nejvýznamnějších sídel široko daleko a v muzeu by mohlo být tedy leccos zajímavého. Bohužel, už mají zavřeno! A do toho se spouští prudký slejvák. Sotva stíháme přeběhnout do kostela. Ale ani tady nám štěstí nepřeje. Začíná mše, a tak do nedávno obnovené lodi můžeme nakouknout jen z povzdálí.

Do odjezdu vlaku zbývá přes hodinu času. Co teď? Zajímavé by bylo mohylové pohřebiště jižně od města, ale to nestíháme. Vyrážíme tedy alespoň na Stříbrnou horu. Tenhle pahorek při severním okraji města, kde bylo v 10. a 11. století jedno z opevněných řemeslnicko-obchodnických center, toho sice dneska moc na koukání nenabízí, ale přesto si uchovává něco z magické atmosféry dob, kdy Wolin byl významným kultovním centrem pohanských Slovanů.

Mimochodem: ještě z jedné věci kromě „lunaparku″ jsem měl trochu obavy, když jsem se rozmýšlel, jestli sem jet: tenhle koníček na sebe často váže různé nacionalisty. Nejspíš i tady byli, jak lze soudit z tetování některých týpků (a možná pokřiku jedné skupiny bojovníků - čert ví, jak to svoje Sieg Heil mysleli), ale rozhodně to jako „sraz nácků″ nepůsobilo. Uff!

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku