POMOŘANY 2011

Soukromá rezervace

Ráno prší. Nakonec přeci jen vylézáme ze stanů a usuzujeme, že jediné, co se dá v tomhle počasí dělat, je jít do muzea. Místní rybářské muzeum ale není nic moc, kam se hrabe na to v Niechorze.

Mezitím pršet přestává, a tak se odhodláváme, byť se zpožděním (už je poledne) uskutečnit původní plán. Na druhé straně trajektu nasedáme na příměstský autobus č. 5 a jedeme do Karsiboru.

Je to vesnice strašně roztahaná, autobus staví na každém druhém rohu a tak není divu, že vystupujeme na jiné stanici, než jsme chtěli. Nu což. Cestou si ještě v rámci (neúspěšného) hledání jedné kešky zacházíme na příjemně ponurý zpustlý evangelický hřbitov a pak konečně nacházíme šipku na Karsiborskou kepu.

Tohle rozlehlé území, které z velké části vykoupil polský ornitologický spolek, je naprosto úžasné. Rozlehlá zatravněná rovina, téměř bez jakýchkoliv dřevin, divoká, bažinatá, tu se stádem koní, tam několika kravkami. Působí doslova „pravěkým″ dojmem a ani ty občasné ohrady nepůsobí nijak rušivě. Narozdíl od protijdoucí skupinky návštěvníků, kteří dělají dost kravál; no to toho teda uvidíme :-(

Z pozorovatelny propátráváme dalekohledem kus po kuse celé okolí. Nacházíme několik jeřábů popelavých a velké hejno jakýchsi drobných bahňáků, snad těch jespáků, co jsme potkali včera u moře. Přímo v dolní místnosti pozorovatelny krmí vlaštovky své mladé. Když pak jdeme dál, v rákosinách jednoho z ramen Staré Swiny spatřujeme bílou volavku a na ohradníku jakéhosi drobného hnědého ptáčka, o němž dodnes nevím, co to vlastně bylo. Kupodivu, vůbec tu nejsou komáři, jak by člověk na takovémhle místě a po předešlých zkušenostech automaticky předpokládal.

Do odjezdu autobusu zpět zbývá přes hodinu času, tak se ještě jdeme juknou do blízkého lesa na památník britského bombardéru, sestřeleného zde koncem války. Cestou fotografujeme cosi, co je téměř jistě šedivka šedivá, ale je daleko drobnější, než ty, které znám od nás z jižní Moravy či z jihu Slovenska - jen pár centimetrů vysoké nevětvené rostlinky. V lese u památníku obdivujeme plody pstročku, kvetoucí zimolez ovíjivý či nějaký další kruštík, na rozdíl od toho včerejšího z pobřeží jen s jemným růžovofialovým nádechem.

Večer jdeme naposled k moři. Na promenádě živo, jako ve všech přímořských letoviscích tady. Pouliční muzikanti, hiphopeři, kejklíři, oživlé sochy (jedna tak věrná, že dokud na nás potutelně nemrkla, zcela vážně jsme se dohadovali, jestli náhodou není skutečná), do toho vůně mnoha dobrot. Poprvé na západním pobřeží tu potkáváme například koleno se zelím či šašlik, jídla, která byla předloni na východě zcela běžné. Zvláštní...

Pozorujeme blikající maják i osvětlené lodě připlouvající do přístavu. Je tu ale strašně komárů. Nikdy bych nevěřil, že můžou být taková hejna těch dotěrných potvor i přímo na písečné pláži.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku