POMOŘANY 2011

Oklikou přes Kolobřeh

Chtěli jsme pokračovat na Gryfice, tím směrem však odtud vůbec nic nejede. Takže jsme se rozhodli pro Kolobřeh. Na výběr máme vlak i autobus. Vlak se vesměs jeví jako výrazně levnější varianta dopravy, jede však déle a je to s přestupem. Zjišťujeme tedy na nádraží cenu a jdeme se zeptat do autobusu, který jede o půl hodiny dříve, o kolik to vyjde dráž. Když mi autobusák říká 46,80, ujišťuju se, zda je to skutečně za všechny čtyři. Vlak by vyšel přes padesát a včera jsme za jen o málo nižší cenu jeli busem (stejnou dopravní společností) poloviční vzdálenost! Zdejší tarify mi zůstávají naprostou záhadou.

Kolobřeh je živé město. Na nádraží je lidí, že se skoro nedá projít. V infocentru proti odjezdové hale nám ochotně radí, kdy a odkud nám odpoledne odjíždějí autobusy do Rewalu, dostáváme zdarma plán města a nádavkem první z řady pěkných „pobřežních″ razítek. Batohy necháváme v nádražní úschovně (cena tradičně o něco vyšší, než by člověk předpokládal z ceníku, protože si sami odhadnou cenu a rovnou připočtou pojištění). Naše první kroky míří k moři.

Studeně fouká. Vítají nás mořští racci a veliké vlny. Červené vlajky na stanovištích plavčíků značí, že koupání je zakázáno. Holky ale nejsou k udržení a alespoň si máčí v přílivovém pásu nohy.

Nějaké šílené sanatorium tu stojí přímo v pobřežním pásmu dun. Ani vlastní pláž tu není tak „čistá″, jako na východě Polska; tu a tam tu straší nějaká atrakce či kiosek. Přičítali jsme to tomu, že Kolobřeh je velké město, ale ani v dalších letoviscích západního pobřeží, které jsme posléze navštívili, to nebylo lepší. Prostě neporušené přírodní pláže bez jakýchkoli stánků, které nás tak nadchly předloni na východě, jsou tady nedostatkovým zbožím. Škoda. Jen doufám, že to není nový trend a že si alespoň východ stále uchovává svojí čistotu a divokost.

Dalekohledem pozorujeme vojenskou loď a přemýšlíme, proč se tu neustále motá kolem pobřeží – než zjišťujeme, že je to turistická výletní plavba, stejně jako různé pirátské a vikingské bárky. Vystupujeme na maják, pod ním si dáváme první várku pražených rybiček s báječným (i když dost předraženým) zeleninovým salátem, okukujeme v laguně zakotvený pohotovostní člun kapitána přístavu a pak jdeme do vlastního města. První, čeho si člověk všimne, jsou rozsáhlé a krásně udržované parky s fontánami, květinovými záhonky i různými fórky, jako jsou „plastické záhony″ v podobě žáby či labutě. Druhého, že se architekti vesměs opravdu snažili dát při poválečné podobě městu nějakou podobu – větší část centra netvoří sídliště, ale celkem zajímavá moderní zástavba s historickými reminiscencemi (používané hrázdění či cihly). O to ostřeji kontrastují bloky šedivých paneláků, tuto zástavbu o několik pater převyšujících, v jejím těsném sousedství, nebo naprosto zoufalý přízemní obchoďák v samém centru města hned proti katedrále.

Katedrála je velkolepá. Mohutné nakloněné opěrné sloupy, boční lodě každá úplně jiná, obraz plný kostlivců znázorňující zřejmě útrapy války, ohromný sedmiramenný svícen ze 14. stol. či uprostřed hlavní lodi visící bohatě zdobený tabernákl se sochou Panny Marie. Prodejce suvenýrů žádám o razítko. Naznačuje mi, že když jsem si u něj nic nekoupil, měl bych alespoň přispět na charitu. Nejprve mě to trochu zaskakuje – platit za otisk razítka? Pak si ale říkám, že je to férová nabídka, a zlatku do kasičky házím.

Všechno, co by zde bylo k vidění, určitě nestihneme. Než odjedeme, chci ještě prohlédnout alespoň zbytky pevnosti. Na jižním okraji je jediný dochovaný fragment bastionového opevnění vlastního města. No, nic moc. Mnohem lépe dopadly předsunuté forty. Jeden už jsme viděli, stojí na něm dneska maják. Druhý je západně od centra, na opačném břehu řeky. Moc zajímavý, ale pro vzrostlou zeleň velmi špatně fotografovatelný. Třetí pak na severním konci říčního ostrova v sousedství jachetního přístavu. V něm je dnes restaurace, a vůni uzených rybiček nelze odolat.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku