POMOŘANY 2011

Rewalské pláže

Tím se loučíme s Kolobřehem; vracíme se na nádraží, vyzvedáváme bagáž a odjíždíme do Rewalu. Letoviska tvoří jen velmi úzký pás při pobřeží, stačí od moře jen trochu odbočit a ocitáme se v naprosto jiné krajině - vlhké louky, pole, malé naprosto neturistické vesnice. Projíždíme Trzebiatowem, malým městem s pěkně dochovaným středověkým opevněním a mohutnou gotickou katedrálou.

Cesta necelých 60 km trvá téměř dvě hodiny. Rozmlácené silnice, rozhrkaný autobus a polský způsob jízdy brzda plyn dělají svoje. Čarodějce je po dojezdu slušně zle – hlásí se problémy, kvůli kterým jsme museli pro letošek vzdát nějakou větší divočinu. A tak v kempu zkoušíme, jestli by neměli volnou chatku. Ne, bohužel ne… A vlastně jo, teď se nám tu jedna čtyřmístná uvolnila. Ale jen na dvě noci. Paráda, přesně tolik potřebujeme. Za kolik? 230 zlotých za noc. Fíha… Ale je to i s vlastní kuchyňkou a obývacím pokojem… Cože? Klidně bych se obešel i bez obýváku. No dobrá, bereme.

Z chatky se vyklubal obytný karavan. Vskutku velmi prostorný a solidně zařízený. Plynový sporák, nádobí, dvě dvoulůžkové ložnice… Jen trochu krátké postele na můj vkus.

Nazítří jdeme do Nichorze bez Čarodějky. Tam i zpět podél moře. Konečně se objevuje i sluníčko, nejprve opatrně mezi mraky, odpoledne vítězí definitivně. Holky toho využívají, cákají se v moři… a nebo přesunují do kapes hromady mušlí a valounů. Takže rychlost posunu je zhruba šnečí, na nichorzský maják se dostáváme až někdy v půl druhé.

Naštěstí tady má všechno otevřeno minimálně do sedmi, do osmi, takže ještě v pohodě zvládáme i rybářské muzeum ve vsi (mnohem hezčí, než by od něj člověk na první pohled čekal – zajímavá je například rekonstrukce chýše rybáře z 10. stol. či sbírka ukázek písků z různých pláží světa). Zastavujeme se také v moderním kostele s velmi působivým „námořním″ interiérem.

Bohužel toho času nejezdí kvůli rekonstrukci úzkokolejka, která by nás bývala mohla odvézt zpátky. Ne že by to bylo tak daleko, ale byla by to příjemná změna. Co se dá dělat, vracíme se tedy opět po pobřeží. Na molu pozorujeme desítky racků stříbřitých i chechtavých, na kůlech v moři kormorány a jespáky. Pobřeží má ráz nevysokého, ale pěkného klifového útesu – vesměs tvořeného pískem, ale v jednom místě odkrývá i zeminu černou jak uhel. Mořský příboj tu zřejmě prořízl nějaký mokřad. Že se v pobřežních dunách močály vyskytují jsme viděli včera cestou autobusem několikrát. Na břehu se tu a tam povalují balvany červené a šedé žuly, zjevně severského původu.

V Rewalu se cestou zpátky snažíme najít směnárnu. Marně. V půl osmé vyzvedáváme v karavanu Čarodějku, už řádně nervózní, kde jsme se ztratili, a po rychlé večeři (míchaná vajíčka) jdeme ještě společně k nedaleké zřícenině kostela v Trzesacze. Nedávno proběhlo zajištění útesu pod zříceninou, aby již dál neujížděl, a také vybudování monumentální vyhlídkové plošiny, vybíhající do moře (ta je vidět až od našeho kempu). Na fotkách to vypadá oboje dost obludně, ale v reálu to tak rušivě nepůsobí a místo si stále uchovává hodně ze svého kouzla. Nad mořem zapadá slunce. Romantika až kýčovitá…

Ráno pokračujeme po pobřeží k západu. Do zdánlivě plně naloženého jedenáctimístného mikrobusu vypadá nemožně se nacpat. Řidič je však šikovný, lidi popřesazuje, všechny bágly jdou na jedno sedadlo, takže se ještě namáčkneme. V Pobierowu další přesazování, batohy putují pro změnu na klíny - a vlezou se ještě další dva lidé. Nikdo na neustálé přesazování neremcá, všichni to berou jako samozřejmost a posunují se na místa, která jim řidič určí. Klobouk dolů.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku