VÍDEŇ 2012
Přes trhy ke
korunovačním klenotům
Rychlík do Vídně nezajíždí na žádné nádraží
v centru. Nevím proč, možná je v rekonstrukci. Jako „hlavní″ vídeňské
nádraží nabízejí jízdní řády Meidling, ale mě se jeví výhodnější vystoupit už v
Simmeringu. Člověk ušetří kus cesty a jede odtud metro přímo do centra. Není to však žádné nádraží, je to v
podstatě jen zastřešený perón na okraji vesnického předměstí.
Jízdenky na metro kupujeme v automatu
(bere jak mince, tak bankovky). Dospělý platí 2 eura, děti jedno. Linkou U3
jedeme na stanici Volkstheatr, tam přestupujeme na linku U2 a popojíždíme ještě
jednu stanici k radnici. Ne že by se nedalo dostat k radnici bez přestupu,
třeba to proběhnout z Herrengase, ale chtěli jsme vídeňské metro trochu
důkladněji prohlédnout, když už tu jsme. Obecně zdejší stanice nemají na rozdíl
od Prahy v podstatě žádnou architektonickou podobu. Jsou strohé, některé
vypadají na první pohled skoro jako nedokončené, jedinou „výzdobou″ jsou
zde reklamy. Mimo centrum má metro často povrchové vedení v jakýchsi terénních
zářezech, v centru jsou zastávky velmi nenápadné, v podstatě jen schůdky pod
zem, žádné vestibuly a tak. Metro taktéž neslouží (na rozdíl od Prahy) jako
podchody pod frekventovanými silnicemi nebo pasáže - hned pod schůdky je vesměs
turniket, buď jde člověk skutečně do metra, a nebo ať tam neleze. Přestupní
stanice působí na první pohled trochu chaoticky, je nutné vědět nejen na jakou
linku člověk přestupuje, ale i na jaký směr, protože cesty jsou různé, ale dá
se na to celkem rychle zvyknout.
V prostoru parku před Novou radnicí
je hlavní vídeňský vánoční trh. Řekněme rovnou, že nejhorší ze všech trhů,
které jsme ve Vídni potkali. Spousty kýčovitého braku, stromy ověšené neonovými
srdíčky, omezený výběr předraženého jídla, z něhož zajímavě se jevily pouze polévky
v chlebových bochnících a ohromné vařené brambory plněné vším možným dle přání
zákazníka. Cena kolem 4-5 euro (dle náplně) jako za jiné jídla, třeba párky v
rohlíku, ale tohle alespoň má nějaký vtip. A je to dobré.
Míříme do historického jádra Vídně. Tak
nějak nazdařbůh. Mapka v ilustrovaném průvodci nakladatelství Ikar se ukazuje
(zdaleka ne naposledy - že já si nestál na své zásadě pestrobarevným průvodcům
se obloukem vyhýbat...) jako naprosto nepoužitelná, nějaký navigační systém pro
turisty tu téměř neexistuje, takže tak zhruba odhaduji, kde by mohlo být
centrum, a jdeme. V zápětí nás strhává malebná ulička na vyvýšenině, která
zřejmě kdysi byla baštou vídeňského opevnění. Schůdky, dvorky, uličky... a už
vůbec netuším, kde jsme. Dostáváme se k Schottenkirche; vývěska v předsíni
oznamuje, že by tu měla být přístupná románská kaple, bohužel však
nepochopitelně pouze ve všední dny. Na náměstíčku před kostelem (Freyung) je
další trh, nazývají ho Starovídeňským. Ten je však úplně o něčem jiném. Různé
speciality a spousty zajímavých výrobků. Domácí likéry, jehněčí klobásky,
kuchyňské pomůcky z olivového dřeva, na německých a rakouských trzích
nepostradatelné miniaturky nejrůznějšího nářadí a náčiní do domácích betlémů,
keramika. Holky nesmírně zaujal stánek, kde mají všechno možné z
pestrobarevných zipů. Od taštiček až po náušnice. Nechávají tu skoro celé své
kapesné, a můžeme dál.
Procházíme noblesní pasáží, kde hraje
starší dáma krásně na harfu, a dostáváme se na náměstí s kostelem, dle tabulky
u dveří minoritským. Zde se srážíme s nějakou výpravou českých turistů.
Průvodce odříkává, že kostel založil český král Otakar II., a nějací dva
mladící brblají, že je to pěkná otrava, když je tahá od kostelu ke kostelu.
Inu, co si vybrali, to mají... My se raděj ztrácíme, prohlédnout si interiér
kostela dřív, než se tam nahrnou oni.
Je mrazivo, holkám už je zima. Chtělo
by to někam pod střechu. Konečně se zorinetovávám v plánu města a zjišťuji, že
jsme pár kroků od Hofburgu. Takže co
zaběhnout tam? Z různých expozic, které zde lze navštívit, jsem měl už z domova
vyhlédnutou klenotnici (Schatzkammer). A nelitoval jsem. Korunovační klenoty
Habsburků, obří drahokamy a polodrahokamy, insignie císařů Svaté říše římské,
to jsme tu čekal (čímž nechci říct, že by to nebyla nádhera). Co jsem nečekal a
doslova mi vyrazilo dech, byly raně středověké pláště, obuv, rukavice, výšivky.
A naprosto do kolen mě dostalo Longinovo kopí. O téhle relikvii jsem kdysi
mnoho četl, ale vůbec jsem netušil, že je tady v Hofburgu. Nějak jsem měl
dojem, že je dávno ztracená. Co na tom, že podle odborníků je o osm století
mladší, než by podle legend mělo být. I tak z něj dýchá cosi, co lze jen stěží
popsat. Vůbec tu z řady předmětů doslova vyzařuje, že jsou dějinami Evropy.
Expozice nepřehlcené, decentně udělaná, nádherná. (Osobně bych se klidně obešel
bez církevní části pokladu, zlacené monstrance a relikviáře mi vesměs moc
neříkají.) Jen pro úplnost: vstupné dospěláci 12 euro, děti zdarma. A v
předsálí plno zajímavých knížek (například poměrně podrobný popis Hofburgu s
bohatou fotodokumnentací za 15 eur).
následující kapitola / obsah deníku