VÍDEŇ 2012

Přes trhy ke korunovačním klenotům

Rychlík do Vídně nezajíždí na žádné nádraží v centru. Nevím proč, možná je v rekonstrukci. Jako „hlavní″ vídeňské nádraží nabízejí jízdní řády Meidling, ale mě se jeví výhodnější vystoupit už v Simmeringu. Člověk ušetří kus cesty a jede odtud metro přímo do centra. Není to však žádné nádraží, je to v podstatě jen zastřešený perón na okraji vesnického předměstí.

Jízdenky na metro kupujeme v automatu (bere jak mince, tak bankovky). Dospělý platí 2 eura, děti jedno. Linkou U3 jedeme na stanici Volkstheatr, tam přestupujeme na linku U2 a popojíždíme ještě jednu stanici k radnici. Ne že by se nedalo dostat k radnici bez přestupu, třeba to proběhnout z Herrengase, ale chtěli jsme vídeňské metro trochu důkladněji prohlédnout, když už tu jsme. Obecně zdejší stanice nemají na rozdíl od Prahy v podstatě žádnou architektonickou podobu. Jsou strohé, některé vypadají na první pohled skoro jako nedokončené, jedinou „výzdobou″ jsou zde reklamy. Mimo centrum má metro často povrchové vedení v jakýchsi terénních zářezech, v centru jsou zastávky velmi nenápadné, v podstatě jen schůdky pod zem, žádné vestibuly a tak. Metro taktéž neslouží (na rozdíl od Prahy) jako podchody pod frekventovanými silnicemi nebo pasáže - hned pod schůdky je vesměs turniket, buď jde člověk skutečně do metra, a nebo ať tam neleze. Přestupní stanice působí na první pohled trochu chaoticky, je nutné vědět nejen na jakou linku člověk přestupuje, ale i na jaký směr, protože cesty jsou různé, ale dá se na to celkem rychle zvyknout.

 

V prostoru parku před Novou radnicí je hlavní vídeňský vánoční trh. Řekněme rovnou, že nejhorší ze všech trhů, které jsme ve Vídni potkali. Spousty kýčovitého braku, stromy ověšené neonovými srdíčky, omezený výběr předraženého jídla, z něhož zajímavě se jevily pouze polévky v chlebových bochnících a ohromné vařené brambory plněné vším možným dle přání zákazníka. Cena kolem 4-5 euro (dle náplně) jako za jiné jídla, třeba párky v rohlíku, ale tohle alespoň má nějaký vtip. A je to dobré.

Míříme do historického jádra Vídně. Tak nějak nazdařbůh. Mapka v ilustrovaném průvodci nakladatelství Ikar se ukazuje (zdaleka ne naposledy - že já si nestál na své zásadě pestrobarevným průvodcům se obloukem vyhýbat...) jako naprosto nepoužitelná, nějaký navigační systém pro turisty tu téměř neexistuje, takže tak zhruba odhaduji, kde by mohlo být centrum, a jdeme. V zápětí nás strhává malebná ulička na vyvýšenině, která zřejmě kdysi byla baštou vídeňského opevnění. Schůdky, dvorky, uličky... a už vůbec netuším, kde jsme. Dostáváme se k Schottenkirche; vývěska v předsíni oznamuje, že by tu měla být přístupná románská kaple, bohužel však nepochopitelně pouze ve všední dny. Na náměstíčku před kostelem (Freyung) je další trh, nazývají ho Starovídeňským. Ten je však úplně o něčem jiném. Různé speciality a spousty zajímavých výrobků. Domácí likéry, jehněčí klobásky, kuchyňské pomůcky z olivového dřeva, na německých a rakouských trzích nepostradatelné miniaturky nejrůznějšího nářadí a náčiní do domácích betlémů, keramika. Holky nesmírně zaujal stánek, kde mají všechno možné z pestrobarevných zipů. Od taštiček až po náušnice. Nechávají tu skoro celé své kapesné, a můžeme dál.

Procházíme noblesní pasáží, kde hraje starší dáma krásně na harfu, a dostáváme se na náměstí s kostelem, dle tabulky u dveří minoritským. Zde se srážíme s nějakou výpravou českých turistů. Průvodce odříkává, že kostel založil český král Otakar II., a nějací dva mladící brblají, že je to pěkná otrava, když je tahá od kostelu ke kostelu. Inu, co si vybrali, to mají... My se raděj ztrácíme, prohlédnout si interiér kostela dřív, než se tam nahrnou oni.

Je mrazivo, holkám už je zima. Chtělo by to někam pod střechu. Konečně se zorinetovávám v plánu města a zjišťuji, že jsme pár kroků od Hofburgu. Takže co zaběhnout tam? Z různých expozic, které zde lze navštívit, jsem měl už z domova vyhlédnutou klenotnici (Schatzkammer). A nelitoval jsem. Korunovační klenoty Habsburků, obří drahokamy a polodrahokamy, insignie císařů Svaté říše římské, to jsme tu čekal (čímž nechci říct, že by to nebyla nádhera). Co jsem nečekal a doslova mi vyrazilo dech, byly raně středověké pláště, obuv, rukavice, výšivky. A naprosto do kolen mě dostalo Longinovo kopí. O téhle relikvii jsem kdysi mnoho četl, ale vůbec jsem netušil, že je tady v Hofburgu. Nějak jsem měl dojem, že je dávno ztracená. Co na tom, že podle odborníků je o osm století mladší, než by podle legend mělo být. I tak z něj dýchá cosi, co lze jen stěží popsat. Vůbec tu z řady předmětů doslova vyzařuje, že jsou dějinami Evropy. Expozice nepřehlcené, decentně udělaná, nádherná. (Osobně bych se klidně obešel bez církevní části pokladu, zlacené monstrance a relikviáře mi vesměs moc neříkají.) Jen pro úplnost: vstupné dospěláci 12 euro, děti zdarma. A v předsálí plno zajímavých knížek (například poměrně podrobný popis Hofburgu s bohatou fotodokumnentací za 15 eur).

 

 

následující kapitola / obsah deníku