SEDMIHRADSKO 2008

Směr Sibiu

Četníci nás vysazují před hospodou a obchodem na kraji Costesti. Údajně by odtud měl jet autobus do Orastie. Okamžitě se vrháme do obchodu, ale že by tam toho měly nějak moc čerstvého k potěšení našich žaludků, to ne. Kupujeme dva banány (1,35 lei), výborný balený sýr (4 lei), nějaké sušenky (3 leie) a opicím vytoužené zmrzliny (po 2 leích). Vedle v hospodě, ve které nemají nic jiného než pití, dokupujeme ještě dvouapůllitrovou láhev grepové limonády Fruti fresh za 4 leie.

Mezitím se tu otáčí nějaký mikrobus. Než stíháme zareagovat (paní v obchodě nám zaníceně vysvětluje, že to NENÍ autobus, ten že je dlouhej), je pryč. Sedíme na terase, popíjíme, pojídáme. Podle jízdního řádu, co mám stažený z internetu, by mělo něco jet až v pět, což je víc jak za hodinu. Ujišťujeme se u hostinského, že autobusy staví doopravdy tady. Najednou přijíždí autobus, otáčí, my vybíháme, on odjíždí. Do Orastie prý až v pět, tvrdí hostinský. To by souhlasilo. V půl páté další autobus. Otáčí, projíždí kolem, my klidně sedíme. Hostinský vybíhá, mává na něj, mává na nás, ať nastoupíme. Nechápeme, bereme věci do náručí (zázrak, že jsme tam nic nezapomněli) a nasedáme. Platíme 5 lei, za chvíli jsme na náměstí v Orastie.

Jak na nádraží, které je dobrých pět kilometrů od centra? Prý taxíkem. To se nám moc nechce, když se nejsme schopní domluvit ani předem na ceně. Vyrážíme tedy v úmorném vedru pěšky. Asi o půl kilometru dál narážíme na autobusovou zastávku plnou lidí. Ptáme se nějaké babky, jestli odtud náhodou nejede autobus na nádraží. Prý ano. Zdá se, že na něj čeká též, už notně nervózní. Autobus nikde… V protisměru je naprosto zablokovaná doprava, autobusy nejspíš trčí někde v té zácpě. Lidé postupně odcházejí či odjíždějí různými auty. Nakonec odjíždí i „naše“ paní. V zápětí přichází taxikář a ptá se, kam jedeme. Skoro to vypadá, jako by ho za námi poslala. Riskujeme to tedy. Gara… Kolik? Pět lei? To se zdá sice dost, ale je to zcela v souladu s ceníkem na autě (1,5 lei za kilometr). A jsou to dobře investované peníze, nádraží je naprosto mimo město a cesta po frekventované silnici by byla vražedná.

Kupujeme lístky do Sibiu. Při ceně se mi protáčí panenky. 81 lei! Až pak zjišťuji, že ve Vintu de Jos máme přestupovat na Rapid, tedy nejluxusnější a nejdražší rumunský vlak. No jo, toho jsem se nějak nevšiml, když mi pokladní nechávala na monitoru vybrat, kterým spojem chceme jet. Samozřejmě, že jsem vybral ten rychlejší. Však i tak tam budeme ve čtvrt na deset…

Vlak přijíždí s půlhodinovým zpožděním (naštěstí máme na přestup dost času). Je trochu méně rozsypaný, než ten předešlý. Schůdky tak vysoko, že by na to člověk skoro potřeboval žebřík. Nevědomky lezeme do 1. třídy - průvodčí to ignoruje. Nejspíš se s námi nechce dohadovat, správně tušíc, že bychom mu stejně nerozuměli.

Na nádraží ve Vintu de Jos, tak jako většina místních nádraží plném různých psů, se s námi dává do řeči chlápek, co jede taky do Sibiu. Nejspíš hrdý na to, že umí trochu anglicky a že se tedy „může bavit s cizinci“. Opicím dává bombóny (my jemu na oplátku naše) a pak nás ujišťuje, že vlak do Sibiu má dvacet minut zpoždění. Málem jsme mu uvěřili. Když tu si to na nádraží šine souprava, která v rámci rumunských drah připomíná UFO. To přeci nemůže být nic jiného než náš Rapid. Nejspíš ho chudáka vůbec nenapadlo, že ta špinavá banda má jízdenku na takovýhle luxusní vlak... No, luxusní... Je to přesně ten samý typ vlaku, co ve Slovinsku jezdí příměstské linky - dokonce včetně košů na tříděný odpad, jenže tady ho nikdo netřídí. A nejede o nic rychleji, než osobáky (nejspíš vyšší rychlost místní tratě neumožňují), akorát že nikde nestaví. Ale musí se mu nechat, že je alespoň (na rozdíl od nás) čistý.

Průvodčí se po nás dívá dost rozpačitě. Nejdřív nevím, zda se taky diví, co tu pohledáváme, a nebo přeci jen sedíme v úplně špatném vlaku, pak ale zjišťuji, že součástí naší jízdenky jsou i místenky. Samozřejmě na úplně jiné místa, než na kterých dřepíme. Ale v poloprázdném vlaku to nemíním řešit.

Trať je nejprve lemována zajímavými travnatými vrchy (před Sebesem je dobře vidět proslulé růžové zemní pyramidy Rapa Rosie), pak projíždí zalesněnými nejsevernějšími výběžky Cinderelu. V Sibiu jsme před půl desátou.

 

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku