SEDMIHRADSKO 2008

Kemp uzavřen

V průvodci jsme si vyhlédli kemp v Dumbravě, lesoparku za městem. Měl by tam od nádraží jezdit trolejbus T1. Ať ale koukám, jak koukám, před nádražím není po nějakých trolejích ani památky. Ptáme se na zastávce autobusu. Prý tři stanice “pětkou“, co je tu zrovna připravená k odjezdu, a až pak trolejbusem. Rychle koupit lístky. Automat bere i papírové, ale jen do pěti lei, a to nemáme. Chlápek, co nám radil s autobusem, nám honem běží do protějšího obchodu rozměnit. Nasedáme, jedeme. Míjíme městské hradby, přesedáme na trolejbus, objíždíme osvícenou fontánu uprostřed kruhové křižovatky. Ptáme se řidiče na kemp. Zastavuje a ukazuje směr.

Míříme k motelu, který by měl být součástí kempu. Od kluka v recepci (co naštěstí umí dobře anglicky) se dozvídáme, že kemp je uzavřen. Co teď? Je možnost ubytovat se v motelu? Za kolik? Prý nás nechá přespat v dvoulůžkovém pokoji za 100 lei. Ale jen do zítra, pak se případně musíme domluvit s jeho kolegou. Není úplně jasné, zda nám tímto manévrem chce ušetřit, nebo nás okrást (později zjišťujeme, že to druhé určitě ne, neboť je to zcela přiměřená cena – nejspíš si jen trochu přilepšil vlastní kapse), ale bereme to. Stejně nemáme touto noční hodinou moc na výběr.

Pokoj pěkný. V domku mimo vlastní motel. Oplachujeme se a jdeme do sousední restaurace na večeři. První seznámení s rumunskými pohostinskými zařízeními nastavuje laťku hodně vysoko. Velice příjemná obsluha a výborné jídlo za solidní ceny. Půllitrovou citronádu (fakt z citrónu - nejlepší limonáda, jakou jsme v Rumunsku potkali - 4 lei) přinášejí jako samozřejmost s více skleničkami, že si to rozlijeme. Polévky nalévají přímo před námi z velkých porcelánových mís. Dáváme si dršťkovou (čorba de burta - 6,40 lei) a s masovými knedlíčky (čorba de perisoare - 4,50 lei). Automaticky nám k nim přinášejí kysanou smetanu, nějaký česnekový dresing a feferónky (3 leie). Opicím jsou ochotní udělat k vepřovému plátku se sýrem a šunkou (10,70 lei) bramborovou kaši, i když jí nemají na jídelním lístku (3 leie). Prostě parádní půlnoční hostina. Přesně něco takového jsme po šesti dnech v horách a po vlacích potřebovali.

Slíbili jsme vyklidit do devíti pokoj. Takže ve tři čtvrtě na osm nás budí budík. Kolega tu ještě není. Prý v jedenáct. To tu čekat rozhodně nemíníme. Odcházíme tedy i s batohy směr skanzen. Záhy však zjišťujeme, že skansen má otevřeno až od desíti. Takže se opicím plní sen, jdeme do sousední zoo, která otvírá už v devět. Věděl jsem, proč se mi tam nechce. Hodně zvířat na malém prostoru, zrezavělé dráty. Pravda, snaží se to trochu rozšiřovat, levharti či makakové už mají i venkovní výběh. Ale ani tyto zbrusu nové expozice zdaleka neodpovídají standardu, na který je našinec zvyklý. A pohled na pět tygrů namačkaných v neskutečně prťavé kleci... Občerstvení, kde nemají naprosto nic k jídlu (ještě jsme nesnídali) je jen poslední kapkou. Díky, tohle fakt nemusím.

To skanzen, to je jiné kafe. První překvapení hned u vstupu. Vstupné tu sice mají 15 lei na osobu (dospělou), ale nám paní automaticky dává „rodinou vstupenku“ za 12 lei dohromady! (+ 5 lei za fotografování) A můžeme si u ní v domečku nechat bágly (byť si nad nimi zacpává nos :-)). Skanzen je neskutečně rozlehlý. Dvě „vesničky“ s dřevěnými kostely, spousty různých mlýnů, mlýnků, drtičů, praček a čert ví čeho ještě na vodní pohon (bohužel nefunkčních), pár zajímavých větrných mlýnů v rákosinách kolem rybníka (což mě udivilo, než jsem zjistil, že pocházejí z delty Dunaje), ale i takové speciality, jako jsou různé pasti na zvířata, přívozy, lodní mlýny, malý hřbitůvek či historický kolotoč. Domky ze všech koutů Rumunska, kryté šindelem, došky, kupami slámy, rákosím i stonky vinné révy... V řadě objektů zařízené interiéry a v některých i ochotní „správci“, kteří tu a tam člověku něco předvedou či vysvětlí. Materiál po skanzenu rozváží stylově koňské povozy. A k tomu sem tam nějaké neplánovaná „atrakce“, jako třeba autentické opravování šindelové střechy. Nejslabším článkem celého skanzenu je místní restaurace. Špatně nevaří, to ne. Máme báječné sarmale (šišky z mletého masa obalované v zelných listech - 15 lei včetně přílohy, kukuřičné kaše zvané mamaliga), špatná není ani vepřová polévka (6 lei), Míša se naprosto zamilovala do papanaši (v podstatě bavorské vdolečky - 3 ks za 12 lei). Pocit z toho ale - čistá komerce bez jakéhokoliv zájmu o návštěvníky či tradice. Krátká návštěva suvenýrů znamená dlouhý boj o to, aby opice nenakoupily hromady nesmyslů, které pak stejně nebudeme schopní v batozích donést. Dvě malé keramické misky na čaj (po 2 leích) lze považovat za vítězství :-).

Nad Cinderelem se honí slušná bouřka. Fialové mraky, hřmění a blesky. Skanzen ale zasahuje jen jedna sice vydatná, avšak kráká průtrž, kterou přečkáváme se suchou kůží v jednom z mlýnů. Odcházíme po sedmi hodinách. A to jsme stejně neviděli vše, co tu k vidění je.

Motorest už znovu nezkoušíme. Buď seženeme nějaké přiměřené ubytování ve městě, nebo holt ještě večer pojedeme dál. Sedáme do trolejbusu, ovšem bez jízdenek. Jaksi tu není, kde je koupit. Ptám se řidiče. Nejdřív krčí rameny a vrtí hlavou. Po chvíli na mně kývá a odkudsi vytahuje dvě označené jízdenky.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku