SEDMIHRADSKO 2008

První kontakt s Rumunskem

Původně jsem myslel, že budeme běhat po Devě a shánět v sobotu odpoledne nějakou směnárnu. Nakonec se mi ale podařilo vyměnit leie u Arabů v Brně, takže můžeme rovnou pokračovat dál.

Kupujeme lístky do Baru Mare. V pohodě. Pokladní rychle chápe a ještě mi to pro jistotu ukazuje na monitoru. V bufetu kupujeme za 2 leie limonádu Fanny´s. No, nic extra, navíc skoro vařená, neboť nám ji vyndali z výlohy, ale furt lepší než limonády bulharské. Vlak přijíždí o čtvrt hodiny dřív, než by měl. Raději se ujišťuji výpravčího, jestli je to doopravdy on.

Takhle rozharašený a špinavý vlak jsem snad ještě neviděl (nutno podotknout, že ani později v Rumunsku – rumunské osobáky sice obecně nejsou vzorem čistoty a skvělého technického stavu, ale tohle byl extrém i na místní poměry). Protáhnout se uličkou s našimi bágly je dost velký kumšt, kór když se v ní motá opilec, který chce za každou cenu komunikovat. Na chodbičce u silně páchnoucích záchodů a otevřených dveří ven (nejdou zavřít) stát ale odmítáme.

Prodíráme se, seč to jde. Odnáším si šrám na levém rameni od nějaké ulomené kličky. Doufám, že toho nebude otrava krve. Nakonec nacházíme čtyři volná místa ve vagónu, který sice není o moc lepší kvality, ale má o něco noblesnější sedačky, takže přemýšlíme, jestli to náhodou není první třída – ale průvodčí nic nenamítá. Cestou nás obšťastňuje jakýsi prodejce nejrůznějšího šuntu, který rozkládá na jedinou volnou sedačku celý svůj artikl a odchází. Vůbec se toho nevšímat, nemluvit s ním!, naznačuje nám posunky náš spolucestující. No jasně. Prodejce se za chvíli vrací, opět si sbírá své cetky a s nepořízenou odchází.

Baru Mare. Vystupujeme a vzápětí zjišťujeme, že o stanici dřív, kde tenhle vlak podle jízdního řádu vůbec neměl stavět. No, co se dá dělat. Budeme to mít k horám o pár kilometrů dál. Však už jsou první kopečky Sureánu vidět a vypadají nádherně.

Vyrážíme po silnici směr Crivadia. V zápětí staví malý náklaďáček, a kam prý jdeme a jestli nechceme svézt. Myslel jsem, že nás hodí na korbu, ale ne, on nás všechny čtyři i s našimi ohromnými bágly presuje na dvě volné sedačky u sebe v kabině. Nad Crivadií jsme coby dup, ani nestačíme pořádně rozvést počínající tříjazyčnou konverzaci se značně omezenou možností posunků.

Při loučení nám řidič ukazuje nějakou cestu do hor, ta se ni však noc nezdá. Chtěl bych raději soutěskou. Jdeme ještě kousek po silnici, Crivadskou soutěsku překračujeme po vysokém mostě. Tady se sestup nejeví moc reálně. Pěšina za mostem nás dovádí na Crivadskou pevnost. Na ní se potkáváme s dalším domorodcem. Nějaký fotograf. Ukazuje nám spoustu krásných fotek ze soutěsky, vodopády i jeskyně, ale zároveň potvrzuje, že fakt průchozí není a s dětmi nám nedoporučuje ani pokoušet se o sestup do ní.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku