SEDMIHRADSKO 2008

Na hřebeny Sureánské

Vracíme se tedy přes most a hned za ním odbočujeme pěšinou vpravo. Procházíme vrátky, o nichž jsem usoudil, že jsou tu snad jen proto, aby nevybíhala pasoucí se zvířata na silnici. Po chvíli se napojujeme na tu cestu, co nám před hodinou ukazoval řidič. Ještě kousek stoupáme a pak si na paloučku nedaleko cesty, ukrytém však hustými křovinami, stavíme mezi rozkvetlé zeměžluče náš první tábor. Na cestě je poměrně silný provoz – několik traktorů, jeden z nich s valníkem plným dělníků, a také maminka s klukem sestupující z hor do civilizace.

To my ráno míříme opačným směrem. Pro další postup volíme pěšinu, co jsme večer objevili hned za stanem. Jde po úbočí Crivadské soutěsky, překračuje zajímavou kaskádu vodopádků (v níž dobíráme vodu), otevírá výhled na Crivadskou věž „z ptačí perspektivy“ a pak sestupuje do boční rokle. Zkoumám s opicema, jestli by se nedalo pokračovat vzhůru touhle roklí. Nedalo. Tak pokračujeme pěšinou, prodíráme se hustým křovím šípků a hlohů (na jednom tam možná dodnes visí moje bunda, co jsem jí měl přehozenou přes batoh). Výš je cesta poněkud lépe průchozí. Míjíme stádo krav, popásající se mezi šípkovými keři, kocháme se výhledy na Retezat a Paring.

Více méně náhodou nacházíme cestu přes sedlo s řadou závrtů. Na první pohled vypadá terén přehledně, ale zdání klame. Vůbec netuším, kde vlastně jsme (dodatečně pak právě přešedší vrchol identifikuji jako Runcuri – 788 m n.m.). Necháváme se strhnout dobytčí stezkou, která vypadá jako ta správná a jediná cesta na sousední hřeben. Odpočíváme pod ptáčnicí obsypanou sice prťavými, ale sladkými černými višněmi na hraně hlubokého údolí a pak se mezi jalovci a trsy mateřídoušky vracíme na cestu, ze které jsme před chvílí odbočili. Další odpočinek a vydatnější jídlo (oběd? – od včerejšího odpoledne jsem nevytáhl hodinky, báječný pocit být alespoň na chvíli naprosto mimo čas) dáváme u studánky. Pod ní malé rašelinišťátko s porostem suchopýrů a několika orchidejemi. V louži několik kuněk žlutobřichých (to ještě netušíme, že jich tu budeme potkávat desítky v každé sebemenší kaluži).

Zacházíme do lesa. Vzhledem k horku vítané, ale další postup je tu už vyloženě ruskou ruletou. Cesta se několikrát dělí. Snažím se jakžtakž držet severovýchodní směr a neklesat. Konečně se ocitáme na okraji lesního porostu. Několik nádherných staletých buků, pod námi typická krasová plošina se dvěma salašemi. To vypadá na Comarnici.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku