SEDMIHRADSKO 2008

Kam dál?

Idylku ruší jen zjištění, že už je zase skoro večer a že podle původních plánů jsme tu měli být někdy po ránu. Opět se vynořuje strašák nedostatku zásob. Copak o to, batohy prázdné stále ještě nejsou, ale zásoby už se značně ztenčily a pokud se rozhodneme pokračovat k Remetské soutěsce, budeme muset děj se co děj dojít až za ní. A nevíme, co nás čeká - zejména vlastní průchod soutěskou nás může pořádně zdržet. Po delším váhání centrální část Trascau vzdáváme a stáčíme své kroky směrem na Salciu - nejbližší větší vesnici v údolí Ariesu.

Vaříme polévku. Z povzdálí nás pozoruje nádherný bílý ovčácký pes. Opuštěný? Snad ne. Třeba patří k některé z těch babek...

Hřebenová cesta se brzy mění v asfaltku. Rád bych věděl, kdo a proč ji sem na samé hřebeny hor, mimo jakoukoliv vesnici, vybudoval. Serpentinami scházíme do nížiny. V jednom mokřadu nalézáme divoký mečík. Alespoň malá útěcha - tam nahoře by jich prý měly kvést plantáže. Obdivujeme vesničku Sub Piatra na protějším svahu, složenou téměř výhradně ze samých roubenek (proč nevede asfaltka přes ní? … ale možná dobře tak).

Okolí silničky je čím dál civilizovanější. Zahrady, sady, kosené louky. A všechno z kopce. Přesto se nám daří najít pěkné místo na táboření - na louce skryté od silnice, dlouho již zjevně nesekané, kde se mísí luční (bukvice) a lesní (jarmanka, kapradí) vegetace.

Dopoledne scházíme do Salciuy de Jos. Míjíme dva velmi podobné kostely a několik pěkných roubenek. V řece neskutečné množství bordelu. Po úzkokolejce už jen sotva rozeznatelný zarostlý násep.

Na autobusové zastávce stojí dva chlápci. Ptáme se, zda jede autobus do Crivadii. Prý ano. Po čtvrt hodině však oba pánové odjíždějí nějakým autem a na zastávce zůstáváme sami. Čarodějka se snaží vyptat na spojení v hospodě. Snad ve tři by něco mělo jet. To je za tři hodiny. Čas využíváme k nákupu. Dva obchody se smíšeným zbožím, zásobování však nic moc. Ale chleba mají, to je hlavní. Něco k pití také (báječné jsou limonády Giusto Natura, zejména višňová; cena sice o trochu vyšší, než jiné limonády - kolem 4 lei za dvoulitrovku – ale aspoň si na nich člověk pochutná).

Obědváme na lavičce před obecní knihovnou. Pak zkoušíme stopovat. Marně. Po půl hodině neúspěšného zvedání palce mi už tahle víska leze silně na nervy. Po hodině začínám vážně uvažovat, jestli nevylézt zpátky do hor. Jenže kudy? Jediná rozumná cesta je znovu po té asfaltce, co jsme přišli... Stopujeme tedy dál.

Opice se nejprve nudí, poté pozorují v přilehlé zahradě kočku, jak porcuje uloveného holuba koťatům. Čtvrt hodiny před třetí už nestopuji. Čekám, jestli skutečně pojede ten autobus - jinak se vracíme na Trascau. Najednou zastavuje auto. Za volantem sympatický dědula a prý kam máme namířeno. Říkám, že do Rosia Montany. Nasedáme a jedem. Cestou vypráví, kde všude že byl s karavanem, a komentuje místa, kterými projíždíme. Kostelíky, hory, zrušenou úzkokolejku. Ze slušnosti přikyvuji, i když chápu asi tak každou třetí větu, občas se mi podaří prohodit i nějaké to slovíčko, snad ne úplně mimo mísu. Vysazuje nás na křižovatce pod Rosia Montanou. Když mu nabízím peníze, podává mi jen ruku, mává a odjíždí.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku