SEDMIHRADSKO 2008

Brodění jeskyní

Opět nacházíme značku. Pěšina se mění v širší cestu a míří ke klášteru Schitul sub Piatra. Jdu s opicema vpředu, Čarodějka kousek za námi. Najednou podvědomě registruji na kraji cesty nějaký pohyb. Strhávám Majdu a teprve pak si uvědomuji, že tu na nás syčí pěkně urostlá zmije. Přesně v místě, kam by Majda o zlomek vteřiny později došlápla. Majda ječí (těžko říct, zda víc ze šoku ze zmije - takhle si tolik toužené setkání s hadem jistě nepředstavovala - nebo jak jsem jí trhnul rukou), Čarodějka ječí (tady je příčina jednoznačná). Ujišťuji ji, že Majdu určitě nekousla. Když o tom zpětně přemýšlím, vlastně vůbec netuším, jak jsem si mohl být tak jistý, protože se všechno seběhlo daleko rychleji, než jsem si to stačil vůbec uvědomit. Ale v tu chvíli jsem si doopravdy BYL JISTÝ.

Procházíme zahradami, patřícími nejspíš ke klášteru. Na jedné z nich okopává mrkev nějaký pop. U vlastní klášterní budovy - malého patrového stavení mezi novým zděným a starým dřevěným kostelem - však sedí překvapivě jeptišky. Přidávají se k nám dva ohromní psi. Zle nevypadají, ale občas jeden z nich trochu rafne po noze, a jelikož o očkování proti vzteklině v těchto končinách si neděláme žádné iluze, radši si je držíme dál od těla.

Scházíme k jeskyni Huda lui Papará. Přecházíme lávku zavěšenou na lanech (opice několikrát :-)) a snažíme se proniknout do jeskyně, z níž se hrne slušně silná řeka. Dřevěná galerie končí v portálu, dál už jsou jen sporé, naprosto nepoužitelné zbytky. Nezbývá než brodit. Ani tak se však nedostáváme příliš daleko. Po několika desítkách metrů nás zastavuje tůň, kterou opice nemají šanci přejít. Škoda. I tak to je ale pro opice zajímavý zážitek. A pro nás důležitá zkušenost, že o průchodu Remetské soutěsky broděním nemá smysl ani uvažovat.

Z trubky před jeskyní dobíráme vodu a po modrém kříži stoupáme opět do slušného krpálu. U dřevěného kříže se nestačíme divit, jak vysoko jsem se zase během chvíle vydrápali. Pohled na klášter pod námi je bezmála letecký. Na druhé straně kotlina Vanatarile Ponorului, z které do jeskyně přitéká voda, a všude kolem na lučinatých hřebenech skupiny stromů, stínící „stohové“ domky. Nádherný pohled, a velmi neobvyklý - v ostatních horách se veškerá stavení drží spíše na úbočí, při hranici lesa, vlastní hřebeny zůstávají holé. A to jsme nějakých tisíc metrů nad mořem. Vypadá to, že některé domky bývaly snad i obytné, dnes jsou ale už vesměs opuštěné.

U kříže sedí stylově oblečená babka, cosi plete a hlídá několik popásajících se kravek. Posléze zjišťujeme, že podobných babek pasoucích svých šest osm krav je tu povícero. Vždycky se někde vynoří a zase zmizí, tu a tam se potkají, poklábosí a zase klušou za svým stádečkem. No fakt, pobíhají tu jak čamrdy, a to už některým z nich bude určitě dost přes sedmdesát. Inu, horalé.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku