SEDMIHRADSKO 2008

Večer v pevnosti

Holky že už se jim dneska dál nechce, že by rády Alba Iulii přespaly. Možnost pořádně prozkoumat zdejší bastionovou pevnost je lákavá, tak ani moc neoponuji. Vydáváme se tedy hledat ubytování. Dle průvodce by měl být levný pension Flamingo hned u vstupu do pevnosti. Daří se. Třílůžkový pokoj za 90 lei. Pravda, pension trochu připomíná staveniště, neb snad ve všech pokojích vyjma toho našeho tu dělníci zrovna vyměňují okna a dveře, a sprcha ve společné koupelně spíš nefunguje než funguje, ale pokojík je útulný...

Vyrážíme na obhlídku. Snad nejfotografovanější objekt Albajulské pevnosti – hlavní vstupní brána – je bohužel celý zahalen v lešení. Zajímavý je dřevěný kostelík na jedné z bašt. Procházíme hradebním příkopem a vpadáváme do zad ochrance, která zde zajišťuje přípravy nějakého bigbítového festivalu (ve stánku tu Čarodějka konečně poprvé za celou cestu dostává točené pivo). Pevnost je velice dobře zachovalá, s několika zajímavými fortifikačními detaily, ale přeci jen tak trochu na jedno kopyto („všude samé cihly“, jak obvykle prohlašuje Čarodějka), takže park se zpívající fontánou (byť na můj vkus poněkud přeplácanou) je příjemná změna. Sedíme na lavičce, z jedné strany vyhrává fontána peruánské melodie a z druhé k nám doléhají zvuky rumunské mečivé kutálky, doprovázející nějakou svatbu, kterých je tu obdobně jako v Sibiu požehnaně (sobota je v těchto končinách zjevně svatebním dnem). V přilehlé moderní čtvrti nakupujeme něco k pití (velký výběr Natur za 3,50; litrovka mléka za 3,19 lei) a pak vcházíme dovnitř pevnosti. Působí sice honosně, ale poněkud mrtvě. Nejkrásnější stavbou je tu románsko-gotický kostel s hrobkou Jana Hyunádiho, za který by se nemusela stydět leckterá metropole. Sousední pravoslavná katedrála mě přes její monumentalitu příliš nenadchla, ale připouštím, že to může být tím, že gotika je mi prostě bližší než byzantský styl. Holky marně hledají, kde by mohly zapálit nějakou svíčku. Tenhle zvyk se zřejmě v Rumunsku nevede. Před některými kostely jsou sice na svíčky jakési dřevěné skříně, ale jednak vesměs zavřené a jednak to už není ono…

Jediná hospoda tady je Pub 13 v jakémsi záhadném okrouhlém sálu přímo v hradbách při hlavní bráně. Upřímně řečeno, nejslabší restaurace, co jsme za celé putování Rumunskem potkali, a to jak chutností jídla, tak celkovou atmosférou.

U restaurace v příkopu placené dětské hřiště (5 lei). Opice po něm touží zejména kvůli trampolíně a shetlandským poníkům. Já jdu mezitím na jediný z turisticky zpřístupněných bastionů (v části pevnosti dosud sídlí armáda). Vstupné 5 lei pouze exteriéry, 15 včetně interiérů. Beru to včetně interiérů, byť jde o nejdražší vstupné, co v Rumunsku potkáváme. Nestojí to za to! Místo nějakých artefaktů z historie pevnosti nebo prostě strohé pevnostní architektury prezentují v kasematních sálech naprosto nesmyslnou instalace nějakých pseudotemplářů (a průvodce se ještě diví, proč si fotím prázdné zdi a ne ty jejich skvostné figuríny u rádobystředověkých stolů...). Exteriér pěkný, byť se nemohu zbavit pocitu, že údržba a zpřístupnění bastionů by měla být spíše starostí a chloubou města (veřejný park), než komerční aktivitou nějaké akciovky, co sousední kasárna přestavuje na hotel. Ale budiž. Rozhodně největším překvapením jsou pro mě odkryté zbytky původní římské pevnosti.

Za houstnoucího šera jdeme ještě jednou ke zpívající fontáně. Červená, zelená, modrá... Opice si potrpí na osvícené vodotrysky.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku