SEDMIHRADSKO 2008

Hrad mimo plán

Nedělní ráno. Na albajulském nádraží čekáme na vlak do Devy. Přijíždějí krásné stříbrné vagónky, trochu připomínající ponorku. Jistě už hodně pamatují, rozhodně však patří k tomu zachovalejšímu a luxusnějšímu, co jsme na rumunských železnicích potkali. Vlak poměrně čistý, a ještě nám na cestu celou cestu vyhrávají z reproduktoru hity sedmdesátých let (tak bych si tipnul, že ty nahrávky tam vložili při výrobě a od té doby nevyměnili :-)). Několikrát se pro jistotu ujišťuji, zda je to skutečně „courák” do Devy. Skoro se tomu nechce věřit.

Deva je rozpálené betonové město. Zítra před polednem nám odtud jede vlak domů. Přijeli jsme sem už teď, protože ve zdejším muzeu by měly být uloženy vykopávky ze Sarmizegetusy. Když chce Čarodějka s její muzeofóbií do muzea, se musí to podporovat :-). Co tady ale čtyřiadvacet hodin? Ani na pevnost, tyčící se nad městem, nemá cenu lézt, neb je celá v lešení... Padá na mě z tohohle města deprese. Nejradši bych vypadnul někam do lesa za město a zítra slezl až na vlak. Nakonec ale rezignuji, vyměňujeme peníze a hledáme nějaký hotel. Na úpatí hradního vrchu, ve zbytku starého města, které vypadá přeci jen trochu přívětivěji, narážíme na hotel Decebal (pojmenovaný stylově po posledním Dáckém králi, který byl na Sarmizegetuse Římany poražen). Vůbec ho nemáme v průvodci, třebaže už tu určitě nějaký ten pátek stojí. Za třílůžkový pokoj chtějí 100 lei. Budiž, to je v normě. Hotel sice vypadá, že se co nevidět rozpadne - kliky zůstávají v ruce, svítí jedno světlo ze čtyř a na balkóně opadávají okapy - ale pokoj je veliký, čistý, se starobyle se tvářícím nábytkem, vlastním záchodem i koupelnou.

Ubytováváme se a jdeme do muzea. Jenže ouha - obcházíme budovu ze všech stran, ale zjevně nefunguje. Má sice zbrusu novou fasádu, ale vevnitř nejspíš ještě nějaké rekonstrukce probíhají. Ještě tohle ke vší zdejší bídě! Co teď? Operativně měníme plán a míříme na autobusové nádraží, odkud by měly jezdit mikrobusy do nedaleké Hunedoary.

Autobusové nádraží je taktéž v rekonstrukci. Před ním všude plno autobusů, vůbec ale není jasné, odkud vlastně odjíždějí. Hrozný zmatek. Pobíháme od autobusu k autobusu a vyptáváme se... Po chvíli ukazování tam a zase zpátky se daří nasednout do toho správného mikrobusu, platíme 9 lei (4,50 za dospělého, děti zdarma) a jedeme.

I když na první pohled se Hunedoara od Devy zas tolik neliší, taky je to veskrze moderní (rozuměj socialistické) průmyslové město, a i přes poměrně velké množství odpadků, působí přeci jen příjemněji. Snad pro větší množství zeleně, snad pro živější ulice... V centrálním parčíku několik oplocených (!) fontán, několik dětských hřišť a spousty dědů, hrajících tu kromě oblíbených šachů i dámu, karty a další hry.

Důvodem, proč jsme sem ale jeli, je „Korvínův“ hrad - údajně největší středověká památka Rumunska. No, to přízvisko Korvínům mi přijde spíš jako bublina pro turisty, nevím jak moc často na hradě svého otce uherský král pobýval, ale stavba je to bezesporu krásná. Nejdřív se ale musíme promotat napříč skoro celým městem a projít kolem areálu částečně zpustlých železáren, rozkládajících se v skoro až půvabné bizarnosti hned vedle hradu. Hrad, byť na skále, stojí v podstatě v údolí, takže není vidět, dokud nestojíte doslova před branami. Když člověk spatří tu spoustu věžiček poprvé, nemůže se ubránit dojmu, že jde o nějakou romantickou fantazii. Ale ne. I když tu k jisté regotizaci a rekonstrukci po velkém požáru došlo, zdá se, že současná podoba skutečně respektuje původní středověkou podobu. Však on ani Korvínův otec Jan Hyunády nebyl žádná bezvýznamná figurka, a tak není divu, že si vybudoval takhle honosné sídlo. Vstupné je 6 lei (děti zdarma), prohlídka volná. Za fotografování chtějí 5 lei, ale bylo by hříchem jim je nedat. Krásné klenuté gotické Královské sály, arkádové nádvoří, zbytky nástěnných maleb, pověstmi opředená studna... A řada krámků s různými suvenýry. Zřejmě nejturističtější místo, jaké jsme v Rumunsku potkali. Škoda, že není přístupná žádná z věží.

Ale i z hradeb je pěkný výhled. Zejména na starou část města se třemi zajímavými kostely, kterou turistické průvodce zcela ignorují. Na její prohlídku ale nemáme čas (a ani v tomhle horku moc náladu). Vracíme se tedy k nádraží. Cestou zažíváme ještě menší dobrodružství s pěkně vzteklým (a podle divného výrazu v očích dost možná i doopravdy vzteklým) psiskem, které nám zahrazuje cestu. Nepřeme se s ním a raději rychle mizíme ve vedlejší ulici.

Hunedoárské autobusové nádraží je příjemným překvapením. Devět stání označených cedulemi, na každé směr a hodiny odjezdů. Stání č. 1 – Deva; interval přes den 10 minut, 18 - 24 hodin 15 minut. Paráda!

Láká nás nějaký chlápek, že by nás odvezl autem. Za 20 lei. Nejsem blázen Vysvětluje mi, že autobusem to mám za osmnáct a takhle alespoň nemusím čekat, já jemu zase, že děti v autobuse neplatí, takže tohle je pro nás víc než dvojnásobek. Uznává to a jde lovit jinam. Za chvíli přijíždí autobus a za další krátkou chvilku jsme zpátky v Devě.

předchozí kapitola / následující kapitola / obsah deníku